AI začnou nejspíš nejprve využívat různé režimy, aby manipulovaly lidi
RSS

AI začnou nejspíš nejprve využívat různé režimy, aby manipulovaly lidi


SU/PETR KUBELÍK

Rozvoj snížené schopnosti soustředění, povrchnosti i psychických poruch i celkové hloupnutí dětí je přičítáno působení internetových sociálních sítí, z nichž za opravdovou zombie drogu považuje náš host TikTok. V současnosti asi nejpopulárnější aplikace chrlící zábavné klipy je navíc pod kontrolou čínské vlády a umožňuje shromažďování zevrubných dat o každém uživateli a jeho životě. A s umělou inteligenci umějí sítě uživatele nejen monitorovat, ale i předvídat jejich chování, ale z toho logicky plyne i možnost manipulace. Nejbezpečnější i nejlepší by bylo všechny účty na sociálních sítích zrušit a vrátit se aplikaci „hospoda“. Zakladatel a majitel TV V.O.X. Petr Kubelík však zároveň přiznává: „Všichni jsme v té pasti – minimálně tady v té profesní rovině, mediální, reklamní, filmové a tak dále – že ty prostě musíš mít ty sociální sítě. Protože pokud je nemáš, tak prostě neexistuješ.“


Martina:  Tady je opravdu každá rada drahá, protože pak můžeme kázat vodu a pít víno a mít své pořady a uplatňovat všechny tyto fígle, protože i ty jsi mě upozorňoval na to, že vy jako V.O.X. TV děláte také práci pro klienty, a právě ta virální videa jsou ta, která se nejvíce šíří prostorem, a každý je chce vytvořit a každý chce znát a obsáhnout ta pravidla, která nejvíce určují, co se šíří veřejným prostorem. Máš nějakou záklopku, kdy i klientovi řekneš: „Tohle já dělat nebudu.“?
Petr Kubelík:  Neustále. Já nás v tomhle strašně držím zpátky. My nemáme ta čísla, když to řeknu moderní terminologií, která bychom mohli mít, protože já mám bohužel tyto morální záklopky. To znamená, byť někdy můžeme jít na hranu, tak nikdy nepůjdeme za hranu. Já bych věděl, jak to udělat, protože to je taky problém toho, že virální video, aby bylo úspěšné, tak první co tam je, tak musí být extrémní. To je první poučka. Musí to být v něčem extrémní. Vizuálně, verbálně nebo to, co se tam děje. To jsou ty challenge. V něčem to musí být extrémní. A v tom pak vidíš, zase se vracíme k tomu vlivu na celou tu společnost, kdy všichni ti lidé v médiích ví, že to musí být nějakým způsobem extrémní, aby to mělo šanci stát se virálním. A ty, pokud jsi zaměstnanec, a tvůj zaměstnavatel chce nějaká čísla, a všichni to začnou dělat, nebo jeden to začne dělat, tak postupně, dříve nebo později, ho všichni musí začít napodobovat. A to je vidět třeba na titulcích. Titulky dneska za mě – všech médií – nepoznáš, jestli to je bulvár, nebo jestli to je relevantní médium. Protože prostě, nechci říct, že nemůžou, ale do určité míry nemůžou, protože když jsi v zajetí těch algoritmů, tak se prostě musíš nějakým způsobem přizpůsobit tomu trhu. A ten trh jde k čím dál většímu extrému, protože vždycky někdo proboří ty hranice. A já tady k tomu mám… Film Absurdistán, jestli jsi viděla…
Války, co se dějí, posouvají, co lze vidět třeba na YouTube, extrémně daleko, a my to ještě nedokážeme úplně domyslet
Martina:  Idiocracy. „Neníurčitě“. Je to děsivá vize budoucnosti.
Petr Kubelík:  Já, když jsem to viděl… To je z roku 2006 nebo něco takového. Tak mi to přišlo zábavné. Ale teď, když jsem v tom světě a vidím, kam to směřuje, fakt mám obavy, kam to může směřovat, tak si opravdu myslím, že ten pořad, a omlouvám se za to, zase nejpopulárnější pořad byl „Au, moje koule!“, který spočíval v tom, že se prostě lidi kopou tam, kde je v tom názvu. Já si reálně myslím, že dneska je doba, kdyby to někdo udělal, že to bude světový hit. V tom roce 2006 to byla jako komedie, to bylo bráno absurdně. Já dneska dokonce už asi dva měsíce koketuji s myšlenkou, že bychom to udělali jako test, jako společenský test, jestli ta moje teze by se potvrdila, nebo ne. A pokud ne teď, tak myslím, že do dvou let stoprocentně.
Martina:  V tom případě si vzpomínám ještě na jeden úspěch ve filmu Absurdistán. Oskara získal film „Zadek“, i za hlavní roli a ve všech ostatních kategoriích, kde byl jenom natočený pánský zadek. Před dvaceti lety, když jsem třeba byla ve zprávách, tak vím, že jsme neustále… každý druhý příspěvek začínal: „Máme pro vás šokující informace!“, případně: „Upozorňujeme, že následující záběry budou drastické.“ Nevím, kolikrát jsem tyto věty za svou televizní kariéru řekla. Řekni mi: Jaká míra šokování je dnes šokující?
Petr Kubelík:  To je velice dobrá otázka, a teď nevím, jak to kvantifikovat, na základě jaké stupnice šoku.
Martina:  Za nás to bylo možná ještě deset deka, ale teď už to bude kilo.
Petr Kubelík:  Já si myslím, že se pořád otevírají nové a nové bariéry a třeba na YouTube jsou úplně absurdní věci, kdy tebe zabanují, jako J.K. Rowlingovou, za to, že řekneš, že menstruují pouze ženy. A vedle toho tam máš záznamy z policejních kamer, ze záznamů, kde reálně můžeš vidět, jak lidi zastřelí během toho zásahu. Normálně bez v podstatě rozmazání těch věcí. Čili tohle na jednu stranu YouTube nevadí, ale to, že menstruují pouze ženy, to ano. A to je přesně ta hranice, kdy třeba teď ty války, co se dějí, tak si myslím, že to posouvají extrémně daleko a že my to ještě nedokážeme úplně domyslet, jak až moc se ta hranice posouvá, protože ty dneska můžeš tu válku sledovat online, ale se vším všudy, se všemi těmi zvěrstvy, co se dějí, a jak to, tak bývá, tak nejčastěji to sledují jedinci, protože je to… Je to tajné, sejdete se, dneska už ne u kamaráda v bytě, ale v nějaké virtuální místnosti, tam si budete sdílet v chatu tato videa. Ale co tohle udělá s dětskou psychikou, to je otázka.
Je naprosto bezprecedentní, že algoritmus společnosti Meta rozhoduje denně o tom, co uvidí nebo neuvidí čtyři miliardy lidí
Martina:  Vzpomínám si, že první závislosti na sledování války byly za války v Kuvajtu. Tam se nám ten nešvar tehdy tak nějak rozmnožil. Když se ještě vrátím ke svým, svým způsobem začátkům mediálním, do těch 90. let, tak si vzpomínám, že tehdy agendu, o čem se bude mluvit, o čem a jak budou lidé přemýšlet, jaká témata se budou řešit i v těch hospůdkách, tak o tom z tištěných médií rozhodovala třeba Mladá fronta, samozřejmě jinak to byla Česká televize, Český rozhlas, potom některá soukromá, pak to byla třeba Nova. Kdo rozhoduje o tom, co bude tématem ve veřejném prostoru dnes? Co nejvíc? Virální videa, která sociální síť, nebo co si myslíš, že to je, ze tvé vlastní zkušenosti podnikatele v médiích?
Petr Kubelík:  Nejvíc rozhoduje algoritmus a jeho momentální nastavení. A jak jsem říkal, ono se to neustále, i v té historii mění. To znamená, já si myslím, že velice rychle se to, nebo na horizontu dvou roků se to zase někam posune, a tam je naprostá otázka, kam. Ale já v tom vidím problematické to, co jsem říkal. To je společnost „Metla“, která má denně čtyři miliardy… To je celá západní civilizace. Denně bere informace nějakým způsobem. To, co jí předloží tato společnost, kterou vlastní… Jeden člověk, tuším, že je pořád hlavním vlastníkem. Nevím, jak to tam je přesně. Ale to znamená – to je historicky celkem bezprecedentní situace, aby jeden člověk měl takovou moc nad čtyřmi miliardami lidí. Samozřejmě tam je představenstvo a tak dále. Ale ve skutečnosti prostě tenhle algoritmus rozhoduje o tom, co ty uvidíš a co neuvidíš. A my třeba máme společného kamaráda Dana Vávru, a třeba jeho příspěvky já nevidím, byť ho mám v přátelích. Vůbec. Někdy, když chci vidět něco od něj, tak si musím kliknout na jeho profil. A můžu tam kliknout dvacetkrát, ale stejně se mi to neukáže. A tam pak začíná ta otázka, co jiného se ti neukazuje na všech těchto sítích a co se ti naopak ukazuje.
Martina:  Já, když jsem začínala se svým „Proč? Martiny Kociánové“, tak jsem třeba na ten díl měla, já nevím, sto šedesát tisíc zhlédnutí, sto čtyřicet, někdy samozřejmě méně. A teď devět. Je to takové, že si člověk řekne: „Ano, může to být tím, že to zrovna lidi třeba nebaví, ale není to pravděpodobné.“
Petr Kubelík:  Já zase to YouTube mám celkem rád, protože ono je opravdu transparentní, protože já, když se podívám na video, tak uvnitř ty statistiky jsou opravdu transparentní a já vidím, kde a proč to nebylo. YouTube to neukáže těm lidem. To je celé. A s tím ty nic nenaděláš. A v okamžiku, kdy se algoritmus na základě nějakých neznámých věcí rozhodne, ti to prostě neukáže.
Martina:  Když já sama zadám celý název svého „Proč?“ včetně toho titulku do vyhledávače a hledám to pět minut, do vyhledávače YouTube, tak tady bychom mohli… Co? Že bychom byli na stopě?
Petr Kubelík:  Prostě některé věci z nějakých důvodů nevidíš. A ty důvody nejsou nikde jasně, transparentně řečeny, že když budete dělat tohle, tak prostě nebudete vidět. Je to vždycky tak hodně obecně. Asi to budou určité důvody. Když nesplníš určité podmínky, tak máš smůlu.
Martina:  Ale pozor. Já si na tebe teď vytáhnu trumf. Je možné, že my se úplně mýlíme, protože přece kdykoliv si chci otevřít jakýkoliv příspěvek třeba na YouTube, tak než já se proklikám pře cookies, jestli ta data mohou použít nebo nemohou použít, a já to vždycky zamítnu, tak tím jsem přece v bezpečí. Ne?
Petr Kubelík:  Naprosto.
Jednoho člověka může v budoucnu neustále sledovat třeba deset dronů najednou a obratně ho postrkovat nějakým směrem
Martina:  Rozumím, že ty máš teď pocit, že mé IQ kleslo.
Petr Kubelík:  Já jsem pochopil, kam to směřuje. No, vzpomeňme si na podmínky TikToku. Tím, že ho tvůj syn spustil na vašem stolním počítači, tak můžou mít přístup k tomu, co máš na stolním počítači.
Martina:  To znamená, že všechna ta cookies a tady toto je taková hra, která má jenom odlákat pozornost a vzbudit dojem, že nad svými daty máme kontrolu?
Petr Kubelík:  Já to nemůžu říct, protože to nemám úplně nastudované. Ale klidně by to tak mohlo být.
Martina:  Jednu věc nedokážu pochopit. Jestliže jsi mě informoval o tom, že doba udržení pozornosti u dětí je dnes kolem tří sekund, tak jak je možné, že na těch sociálních sítích stráví třeba osm, devět hodin po těch třech sekundách? Ono to není, že by to vždy vypnuly. Ale znamená to, že si z toho musím vydedukovat, že to, aby ty děti u toho vydržely, znamená, že je musí krmit ten obsah co nejšílenějšími, nejemočnějšími, nejbarevnějšími, nejrychlejšími, prostě, -ejšími věcmi?
Petr Kubelík:  Přesně. Ono to není doslova tři vteřiny, ale zhruba… Minimálně po prvních třech vteřinách ten mozek dostane ten impuls, jestli se chce dívat dál, nebo jestli to vypne. A to je to, co zase chci ukázat, jak je to propojené. Jak stačí jedna takováto věc, která to tam posune, a všichni se tomu začnou přizpůsobovat. Protože my třeba, a obecně všichni, kdo tvoří na YouTube a dělají něco pro mladé, tak to ví. Všichni to ví, že ten attention span je zhruba tři vteřiny. To znamená, ta poučka pro střih je, že každé tři až pět vteřin, já jsem v tomhle ještě old school, takže tam dám klidně pět, musí být nějaký střih. A začalo to na TikToku, postupně to prorostlo na YouTube, a teď třeba už to bylo vidět v televizi, na Primě, souboj restaurací, to bylo Zdeňka Pohlreicha, kdy ten tým úplně podle pouček, je to tam krásně vidět, to nastříhal, aby to bylo pro mladé. Bylo to podle toho TikTok trendu, kdy každé tři až pět vteřin je tam strašně dramatický střih, a přitom se tam nic neděje. Ten střih udělal ten pořad. A to je to, jak je to propojené, protože ty pak nemáš únik. Dřív nebo později to začnou dělat všichni a začne se tomu přizpůsobovat celý ten průmysl. A to je vidět třeba teď. Že opravdu, když chceš něco udělat pro mladé a potřebuješ z jakýchkoliv důvodů, aby to mělo zásah, tak tohle je jedno z pravidel, které budeš dodržovat.
Člověk musí sundat z piedestalu sebe a dát tam třeba rodinu, dítě nebo Boha, a když má na tom piedestalu něco víc než sebe sama, tak můžeš ten život vést
Martina:  Jakou proměnu v tom do budoucna sehraje ještě umělá inteligence? Protože ta, když dokáže ta naše data prokombinovat, tak bych řekla, že po čase mě veškeré sociální sítě budou znát skutečně lépe, než znám sebe samu. Jeden kolega, který je odborníkem na kyberbezpečnost, mi tak nahodile popisoval přehnaně, jakým způsobem to všechno funguje. Já se párkrát podívám na síti na kakao. Z toho algoritmus vyvodí, že mě zajímá kakao. Kromě toho, že mě začne zásobovat veškerými reklamami na jakékoliv kakaové výrobky a podobně, tak pak umělá inteligence to propojí s tím, že když piju kakao, tak nepiju alkohol, a pravděpodobně žiju zdravěji, a tudíž sportuji. A protože jsem v Praze, tak chodím pravděpodobně běhat do Stromovky. Proto upozorní a prodá má data, že na kakaové výrobky by měly být nějaké poutače ve Stromovce. A protože jsem taková jako zdravuška, běhám, žiji sportem, tak jsem pravděpodobně singl. Teď se nabalují tyto informace, až vlastně získají neuvěřitelné vývody a začnou mě vodit i po tom městě jako slepce. Je to přehnané?
Petr Kubelík:  Já si myslím, že není, protože jak jsme si četli ta pravidla TikToku, tak oni to tam říkají, že to používají k výzkumu tvého chování. A položme si otázku, jak složité by bylo na tebe nasadit agenta, AI agenta. To je nový posun v tom, že by mohl být jeden bot, který je zaměřený jenom na zkoumání tvého chování, a jediné, co má na práci dvacet čtyři hodin denně, takže lepší než klasický komunistický agent, protože nemá rodinu a nemusí spát, tak jenom vymýšlí a předvídá tvoje chování. A teď, jak složité by bylo nasadit třeba deset botů jenom na tebe, aby jednotlivé segmenty tvého chování se specializovaly na zdraví, na rodinné vztahy, na nákupy, a nedělá nic jiného. Jednoho toho bota bych v podstatě i já se svou chabou znalostí IT dokázal dnes udělat. Takže je otázka, co vláda typu čínské je schopna s tímhle ve skutečnosti udělat.
Martina:  Řekni mi, když jsme dále rozebírali to ovlivňování, tak vím, že se ta data prodávají poměrně draho, protože jeden výrobce energetických nápojů se rozhodl udělat velkou akci v Krkonoších, ale algoritmus jim řekl, že v Jeseníkách je víc sněhu a všichni jsou tam teď. Celý ten obrovský cirkus se přestěhoval do Jeseníků a tam samozřejmě bylo více lidí, tudíž větší záběr, více lidí si koupilo tento energetický nápoj a řízli ho vodkou, protože zrovna možná neměli sociální sítě, takže potřebovali něco jiného. Ale ty jsi řekl, že jsi se už narodil se zbytnělou potřebou svobody. Když si teď otevíráš počítač, když si dáváš svůj status na Facebook, když čteš, kolik lidí na to reagovalo a jak – jsi svobodný?
Petr Kubelík:  To je dobrá otázka. Ano osobně, ne profesně, protože pokud chceš ovlivnit, nebo čemu ty věříš, že je dobré, ale chceš, aby to bylo funkční, tak se prostě musíš přizpůsobit té hře. Musíš znát ten algoritmus, musíš vědět, jak funguje a musíš prostě do určité míry tvořit podle toho, jak jsou nastavena pravidla. Čili osobnostně ano, to budu svobodný vždy a všude, ale profesně ne, protože prostě máš nalajnované hřiště, a tam hraješ.
Jediná opravdová cesta je odpojit se od toho, což nás v brzké době asi nečeká hromadně
Martina:  Teď jsme předestřeli poměrně neradostnou současnost, ve které je jen těžké se orientovat, a je prakticky nemožné pro běžného uživatele pochopit, jakým způsobem je s ním dnes a denně manipulováno a jakým způsobem je zneužíván. Takže tedy, abychom jen nepojmenovávali špatné jevy: Jak z toho ven? Jak z toho hledá cestu ven Petr Kubelík, jakožto osoba, Petr Kubelík jako táta, Petr Kubelík jako majitel internetové televize? Jak z toho ven?
Petr Kubelík:  No, já jsem to říkal. Jediná opravdová cesta je odpojit se od toho, což nás v brzké době asi nečeká hromadně. Ale já bych v tom viděl nějakou cestu, teď myslím osobní jakoby zodpovědnosti. Ono to ovlivňuje i ty určité společenské hodnoty, které se v té společnosti jaksi vyskytují a které mají nějakou hodnotu. Teď jsem to řekl dvakrát. Dneska to slyšíš nejčastěji třeba u třicítkářů a těchto spolků. Nejčastější argument, když já se s nimi bavím, tak říkám: „Mně jde o ochranu planety. Já to samozřejmě nikde nevytrubuji, jako vy, ale samozřejmě, že o to nejde, ale to, co vy z toho děláte, je cirkus. Tím, co děláte, tu debatu ničíte.“ A na to oni ti řeknou: „No, ale my máme čísla.“ A pro část mladé generace, kteří aspirují na to být influencer nebo youtuber, je to důležité, mít čísla. A to je jejich hodnota. To znamená, abych se vrátil k té tvé otázce: Vrátit se k určitým hodnotám. Je to v osobní rovině. První je za mě práce. Práce. Pracovat poctivě. Nehledat zkratky. To je dneska strašně módní najmout si někoho, kdo to udělá za mě. Naprogramovat AI. Já jsem včera… na mě vyskočila krásná reklama. Kde dva šestnáctiletí kluci mají marketingovou agenturu a pomůžou mi s mým byznysem. Všechno mi nastaví a je to úžasné.
Martina:  Je to možné? Je to možné, že to třeba opravdu udělají? Jako že by tím mohli pomoct?
Petr Kubelík:  No je to možné. Udělá to za ně ChatGPT. To znamená, to ChatGPT ti to udělá. Oni to tam zadají. Ale nezadají pravděpodobně nic, co bych nezadal já.
Martina:  A ještě navíc pokud na to půjdeš tímto způsobem, tak se ještě více vystavíš působení algoritmů?
Petr Kubelík:  Ano.
Martina:  Staneš se ještě mnohem servilnější.
Petr Kubelík:  Tak. Ty, pokud ti můžou pomoct, pokud nerozumíš ChatGPT. Pokud rozumíš, tak to umí cokoliv za tebe, a to je přesně to, že to je další aspekt toho, té problematické věci u mladých, že oni se čím dál víc spoléhají na AI. A fakticky dneska, co já se s nimi bavím, tak říkám: A jak to děláte, třeba tady tu esej? No, tu zadáme, že jo. To znamená: Oni zadají „esej na téma,“ a ty musíš znát ta klíčová slova a jak to zadat do toho ChatGPT. Ale ono ti už vyplivne tu esej. A tam už je pak otázka, od čeho je pak ten člověk. Jestli to zadávání by pak nešlo také zautomatizovat. A pak už ten člověk je jenom taková schránka na bytí.
Ale to byla práce. A pak je to za mě úcta a respekt k sobě a k ostatním. Mít úctu k sobě, že nějaké věci nebudu dělat sobě a ostatním. Mně se to třeba teď stalo. Já dva roky nepiju a byl jsem s kamarády nebo známými, a jeden mi říká: „Tak pojď, dáme štamprli. Vždyť to nikdo neuvidí.“ Já to vidím.
Martina:  Já to vidím.
Petr Kubelík:  Já to vidím. To znamená: Mít sebeúctu k tomu, že sobě některé věci nebudu dělat. A za mě to hlavní je sundat z piedestalu sebe. Protože to je aspekt, který jsme neprobrali, a to je to, že dřív byly na tom piedestalu, ke kterému vzhlížíme – tam byl třeba Bůh dříve, nebo rodina. Nebo společnost, komunita a dneska u mladých tiktokerů jsou tam oni. Oni jsou bohem ve svém vlastním vesmíru. Protože máš followery, lidi, co tě následují. Co hltají každé tvoje slovo. Každou tvoji emoci. Takže ty jsi bohem ve vlastním vesmíru.
Martina:  A žiješ…
Petr Kubelík:  Nietzsche: „Bůh je mrtev!“
Martina:  A žiješ svůj mimotělní život?
Petr Kubelík:  Přesně tak. Ale Jordan Peterson, můj oblíbený, ten říká: Když léčíš depresi, tak první věc je – nemyslím klinickou, jako prášky – ale první věc: Nezaměřovat se na sebe. Jít ven. Zaměřit se na okolí. Dělat něco dobrého. A to je za mě to podstatné. Sundat z toho piedestalu sebe a dát tam třeba rodinu. Třeba dítě nebo toho Boha. Byť já nejsem úplně věřící, ale myslím si, že když máš na tom piedestalu něco, co je víc než ty, tak můžeš ten život vést smysluplně. A tedy na tebe ty sociální sítě nemusí mít pak takový vliv. Protože pokud nepracuješ v médiích, tak ty je můžeš vypnout.
Martina:  Což ty úplně nemůžeš.
Petr Kubelík:  Já je vypnu, ale…
Martina: … až jednou.
Petr Kubelík:  Až to prodám.
AI začnou nejspíš nejprve využívat různé režimy. Díky tomu, že mají na tebe veškeré informace. Mají vymodelované tvoje chování, tak s tebou mohou manipulovat jakkoli.
Martina:  Teď ještě jednu takovou technickou, která mi vrtá hlavou. Jestli dokážou alespoň ti programátoři říct, jak se to děje? Co se děje s tím algoritmem anebo třeba v kombinacích s tou umělou inteligencí už si může žít ten algoritmus v jistém smyslu slova svým vlastním životem?
Petr Kubelík:  Tady já nejsem ajťák. Tady jsem v tom trošku slabší, ale co vím a možná nějaký ajťák by mě opravil: Tak minimálně u Facebooku, tím pádem i u TikToku to bude platit. Je to tak, že ti programátoři už přesně neví, jak ten algoritmus funguje. Jako přesně, úplně přesně parametry, na základě kterých to vyhodnocuje. Protože čím dál mu dávají větší svobodu, přesně díky nástupu AI. To znamená, ty dneska už jenom zadáš ten vstup, a ono ti to naprogramuje. A tohle podle mě bude trend, kdy bude nad tím ten programátor mít menší a menší kontrolu. Zase to bude trvat čas, než se to odnaučíme. Naučí se zase nové skilly, ale ten algoritmus bude svým způsobem… Je možné, že bude svébytný a bude si to rozhodovat už na základě vlastních parametrů, které on si sám vyhodnotí. Třeba se mu začnou nějak chovat lidi. A on už nemusí nic hlásit svému mistru a může si to říct, OK, tak tihle se chovají takhle, tak já to trošku změním tady tudy. A pak je otázka, kde bude ta hranice.
Martina:  Co se stane, když se zkříží algoritmus a politika?
Petr Kubelík:  No, to ti můžu říct přesně, co se podle mě stane. Nastane Orwell. Protože to je i častá debata v tomto ohledu, co se týče AI. Že největší nebezpečí aktuálně není, že by to zničilo lidstvo samo od sebe. To tam je ještě kus cesty, byť, a teď nevím, jak se jmenovala ta studie, ale že se to stane do roku 2100. Tedy v tomto století, že by AI zničila lidstvo. Teď je, tuším, pravděpodobnost podle té studie už nějakých 73 %. Ale největší pravděpodobnost je, že to začnou využívat diktátoři nebo různé režimy. A díky tomu, že mají na tebe veškeré informace. Mají vymodelované tvoje chování, tak s tebou mohou manipulovat jakkoliv. Třeba ti ukážou nějaké video, které víš, že v tobě vyvolá nějaké emoce. A to video je fake. Ale oni ví, že v tobě vyvolá určité emoce. A pokud ty jsi ještě, kdyby to byla třeba princip Číny, a ty jsi na jejich síti, tak to video nemusí být jedno. A nemusí to být, že to jsou pořád ta samá videa. Oni mají namodelovanou celou tvou osobnost. Pokud mají dostatek dat, takže to můžou zkoušet jednou videem, pak nějaký nákup. Něco si koupíš. Nějakou knížku třeba zajímavou. Pak zase se ti něco ukáže. Nějaký citát vyskočí na Google. A postupně.
Martina:  A do toho špetka nanotechnologií.
Petr Kubelík:  Tak s tím se experimentuje poměrně vehementně. Takže ano.
Odjel jsem na rok do Itálie žít bez peněz A první tři měsíce jsem měl regulérní absťák z nedostatku informací. Jako fyzický, že to tělo chtělo informace.
Martina:  Ty jsi tady předestřel, podle tebe, kudy z toho ven. Předestřel jsi jednu variantu, která je snová. To znamená: Vytáhneme to ze zásuvky. Druhou si předestřel takovou realističtější: Prostě takové to krůček za krůčkem. Sám u sebe. Práce na sobě. Práce na svém nejbližším okolí. Neprožívat se. Ale myslíš si, že je cesta i v tom, co jsi třeba před lety zkusil, že jsi odjel do Itálie a rozhodl ses, že tam budeš žít v horách. Že se zřekneš veškerých peněz. A že zkrátka zkusíš ten život vzít tak nějak z gruntu. Čistě.
Petr Kubelík:  No, jako ve skutečnosti ano. Je to ta cesta. Jako vrátit se k přírodě. Já, když jsi to nakousla, tak ano. Já jsem odjel do Itálie. Žil jsem tam v horách rok. Odjel jsem tam přesně, že jsem chtěl vyzkoušet žít bez peněz. Pracovat za jídlo a v podstatě jsem tam žil mimo civilizaci a skládal jsem do toho hudbu a dělal jsem na stavbách a zedničil. A zjistil jsem pár věcí. První bylo, jak jsem závislý na informacích. Já ty první tři měsíce jsem měl regulérní absťák. Jako fyzický, že to tělo chtělo informace. My jsme neměli internet. Nic. Já jsem maximálně četl, ale to bylo málo. Najednou tam nebyly ty denní zprávy. Nebyl tam Facebook, a to já jsem nebyl aktivní nějak extra na Facebooku. Ale po prvních… První tři měsíce jsem zjistil, že mám regulérní absťák. Po těch třech měsících se stalo něco strašně zvláštního. Najednou ten absťák zmizel. A teď to bude znít tak jako strašně ezo, ale já jsem začal vnímat stromy, keře. To, co bylo v okolí, jako ne živé bytosti, ale něco živého. A najednou ta mysl se úplně převrátila a začal jsem to vnímat jinak. Najednou jsem stál tam na dvoře. Mezi těmi stromy. Na louce a…
Martina:  Cítil jsi společnost.
Petr Kubelík:  Přesně tak. Nemáš pocit, že tam jsi sama, byť ne že vidíš, že by na tebe mluvily stromy, a ty další sedm, osm měsíců žiješ v takovém prapodivném klidu. A jako úplném. Totálním. Žádný strach. Nic. Prostě jsem se nechal vést a ono tě to vedlo. A byl naprostý klid. Pak byl extrémní pro mě šok, když jsme se vrátil zpátky do civilizace. Já jsem tam utratil třeba, já nevím sto euro na měsíc, nebo na dva jsem měl rozpočet. Já jsem nic nekupoval. A najednou jsem přijel a utratil jsem třeba pět tisíc za dva, tři dny tady. Protože jsem musel. Protože jdeš někam. Jdeš s kamarády na pivo a měl jsem fakt strašné najednou deprese. To je to – my nemáme většinou srovnání. A když přijdeš do toho moderního světa z old school světa přírodního, tak je to obrovský šok. A tam mi došlo, jak vlastně do určité míry je to vytvářené uměle. Prostě když žiješ ve městě, tak je to nastavené na to, že budeš utrácet peníze, ať chceš nebo ne. Protože jenom veřejná doprava prostě něco stojí, a tam to začíná. Takže ano. Ten opravdový únik by byl k přírodě. Teď zním skoro jako pirát tedy ale…
Martina:  Ale samozřejmě to vnímání těch stromů jako bytostí. To nezůstane člověku, když to v sobě neživí a nepěstuje?
Petr Kubelík:  Ne.
Martina:  Je to stejné, jako v roce 89 jsme si mysleli, že jsme si vybojovali svobodu navždy, a nedošlo nám, že ten boj musí probíhat každý den. Tak stejně tak je to asi s tímto vnímáním světa kolem sebe, že?
Petr Kubelík:  Ano. Je to tak. To je to klasické, co nepěstuješ v sobě, to umírá. Takže ano. Tohle já jsem ztratil během týdne. Najednou vnímáš ta auta. Tu šeď. Tu rychlost toho života a ten život ve městě je hodně náročný. To já jsem to samé měl, když jsme měsíc a půl točili v jižní Americe: V Argentině, Panamě, Kostarice, Mexiku. A celé jsme to projeli a v Kostarice třeba tam všichni byli neskutečně pozitivní, usměvaví, a teď tam byl opravdu kulturní šok, kdy jsme se vraceli. A ještě první jsme měli mezipřistání v Istanbulu. Takže první setkání s Turky nebylo pozitivní. To bylo opravdu jak dostat kanadou po hlavě.
A pak jsme se vrátili a já jsem šel s kamarády do hospody, a fakt asi měsíc a půl jsem měl ne deprese klinické, ale prostě, jak by řekl Václav Havel, blbou náladu. Protože tady všichni řešili pro mě úplné absurdity v ten okamžik. Kdy vidíš, jak prostě tam jsou děti v těch plechových chýších a smějí se od rána do večera. A teď přijede tady kamarád mercedesem. Práskne těmi klíči a řekne, jak je to na prd, a teď začne sypat negativa. A ty čerstvě plná těch zážitků na něj koukáš a říkáš: „Ses zbláznil? Podívej. Tady sedíš v hospodě v jednom nejbezpečnějším státě na světě. Máš všechno.“ A to byl pro mě velký kulturní šok. Ale zase, trvalo to měsíc a půl. A najednou zase každý den ubíhal. To znáš určitě také. Každý den ubíhal jako týden. A tady najednou jsem si v pondělí zasednul za pracovní stůl a za chvilku se podívám na hodinky. A neděle. A týden byl pryč. Takže zase, ono to zmizelo a za chvilku i já jsem seděl v té hospodě a říkal, jak ta vláda, co dělá ošklivě. Zmizí to.
Martina:  Škoda, že se nám zatím nedaří vzít si z toho, co svět a život kolem nabízí, to dobré. A nakombinovat to.
Petr Kubelík:  Ano.
Martina:  Petře Kubelíku, jsem moc ráda, že jsi nám tady osvětlil mnohé věci, které nám zůstávají skryty, přestože s nimi přicházíme každý den do styku, a přestože tolik vstupují a zasahují do našich životů. Děkuji moc za to objasnění.
Petr Kubelík:  Já ti moc děkuji. Byla to pro mě čest.

PETR KUBELÍK

The post AI začnou nejspíš nejprve využívat různé režimy, aby manipulovaly lidi first appeared on .


Nejčtenější za týden