Nevím, kde se v naší, nikoliv úplně pouštní společnosti a kultuře tohle úsloví vzalo, ani jak v jejím diskurzu docela pevně zakořenilo. Docela neodbytně se mi toto úsloví cpalo do mysli, když jsem poslouchal většinu řečníků ze „západního světa“, zahraničních i domácích, na konferenci, kterou uspořádala v Karolinu Univerzita Karlova ve spolupráci s velvyslanectvím Číny. Konference nesla název „40 let reforem: od otevření světu k novým hedvábným stezkám“. Byla tradičně dobře připravena týmem Miloše Balabána, a to včetně zajímavého, pestrého, ale především kvalitního obsazení jednotlivých panelů kvalitními řečníky. Nechci unavovat dalšími reáliemi, laskavý čtenář muže zajisté popatřit na internet. Vrátím se k onomu neodbytnému „pouštnímu“ úsloví…
Poslouchal jsem jednotlivá vystoupení a zanechalo o ve mně dojem, že řada z nich tak nějak nabádá Čínu, co by ještě měla udělat pro zlepšení vztahů se Západem a trošičku to celé připomínalo ono hrabalovské okřídlené: „…musíte se polepšit, pane správče…“ Podobné to bylo ve vztahu k čínské iniciativě Stezka a pás, jednomu z největších infrastrukturních projektů na naší planetě. Slyšeli jsme slova o rizikách, nebezpečích, čínském hegemonismu.
žák ladislav
Promo článek:
Promo článek
číst dál