TOMÁŠ DOLEŽAL
Vláda Petra Fialy má často plná ústa důležitosti podpory krajských a obecních samospráv a decentralizace. V praxi se ovšem k územním samosprávám chová naprosto hanebně.
V debatách o tzv. vládním konsolidačním balíčku, který plošně zvyšuje všechny typy daňových a pojistných odvodů fyzickým i právnickým osobám, poněkud nezaslouženě zapadlo, že do něj Fialova vláda pokoutně (a doslova na poslední chvíli) protlačila několik podstatných změn v zákoně o rozpočtovém určení daní, který mj. stanoví podíl územních samosprávných celků (obcí a krajů) na celkovém objemu vybraných daní.
Fialova vláda se tímto návrhem totiž rozhodla pro roky 2024 a 2025 tento podíl výrazně snížit.
A nedosti na tom: zatímco v první verzi konsolidačního balíčku vláda navrhla snížit podíl obcí a krajů z finančních prostředků vybraných na dani z příjmu fyzických a právnických osob, v jeho finální podobě byl formou vládního pozměňovacího návrhu tento výčet rozšířen ještě o snížení podílu územních samosprávných celků na vybrané dani z přidané hodnoty.
Což je z hlediska daňových příjmů územních samospráv ta vůbec nejvyšší položka.
O kolik peněz přijdou obce a kraje? Vláda konkrétně snižuje podíl obcí na celkovém ročním výnosu ze všech těchto typů daní pro rok 2024 ze stávajících 25,84 % na 24,92 % a pro rok 2025 dokonce až na 24,16 %!
Tedy v úhrnu, z celkového pohledu, bezmála o 7 procent! [1] Pro konkrétnější představu, například v případě rozpočtu města typu a velikosti středočeské Lysé nad Labem (cca 10 000 obyvatel) by šlo o snížení příjmů ve výši 6 milionů korun ročně.
Co se týče krajů, tam se jedná o snížení ze současných 9,78 % na 9,76 % v roce 2024 a v roce 2025 až na 9,45 %. A opět, když to přepočteme na konkrétní čísla, například u Středočeského kraje půjde o úbytek cca 140 milionů korun ročních příjmů.
Tyto vládní kroky představují nepřijatelný zásah do ústavně garantovaného práva na výkon územní samosprávy, zejména pak do finančního předpokladu výkonu tohoto práva.
A také do legitimního očekávání příslušných orgánů (zastupitelstev a rad) obcí a krajů, které již v době předložení (neřkuli poté po jeho schválení) vládního konsolidačního balíčku dokončovaly (anebo již měly hotové) návrhy svých rozpočtů na rok 2024. A samozřejmě i do jejich dlouhodobějších finančních a strategických plánů.
Vládní útok na samosprávy a souhlasící STAN
Současné vysoké deficity státního rozpočtu a rychlý růst státního dluhu jsou zaviněny ekonomicky (i jinak) nekompetentní politikou současné vlády, která proto nemá žádné oprávnění svůj diletantismus ve správě veřejných financí řešit na úkor obcí a krajů, které – na rozdíl od vlády – dlouhodobě hospodaří v drtivé většině případů vyrovnaně či přebytkově.
A Fialova vláda nemá hlavně žádné oprávnění těmito opatřeními snižovat kvalitu a dostupnost veřejných služeb, které obce a kraje zajišťují a poskytují – což je mj. předškolní péče o nejmenší děti, základní a střední školství, zdravotnictví, veřejná autobusová a vlaková doprava či široká paleta sociálních služeb.
Obce a kraje musí rovněž ze zákona vykonávat v tzv. přenesené působnosti mnohé důležité povinnosti státu – namátkou agendu stavebního řízení, osobních dokladů, památkové péče, živnostenského podnikání atd. K tomu všemu musí mít dostatek finančních prostředků garantovaných zákonným a dostatečně transparentním a předvídatelným způsobem.
Toto schéma nyní Fialova vláda bourá a obcím a krajům škrtem pera potřebné peníze nepřijatelným způsobem bere. A to i přesto, že vůči tomuto zlovolnému – a vůči územním samosprávám nepřátelskému a škodlivému – návrhu opakovaně protestovaly i obě asociace sdružující obce a města a hájící jejich zájmy, Svaz měst a obcí a Sdružení místních samospráv.
Bezvýsledně, bohužel.
Ostudná je v tomto kontextu zejména skutečnost, že se tak děje za souhlasu a aktivní podpory hnutí STAN („Starostové a nezávislí“), které se jindy zájmy starostů, obcí, krajů i samospráv obecně zaklíná, kudy chodí. Ovšem (nejen) v tomto případě jim pouze vráží pomyslnou kudlu do zad.
Je financování obcí a krajů nastaveno spravedlivě?
Další otázkou je v tomto kontextu to, zda je současné nastavení podílu územních samosprávných celků na vybraných tzv. sdílených daních spravedlivé. A zde musíme konstatovat, že jednoznačně nikoli, zejména v případě krajů, z nichž některé jsou současnou právní úpravou již dokonce evidentně diskriminovány.
Jde hlavně o to, že část (jedna skupina) krajů dostává – v přepočtu na jednoho obyvatele – významně méně peněz než jejich zbytek . Jedná se o Středočeský kraj a dále o Liberecký, Karlovarský, Pardubický, Jihomoravský a Zlínský kraj.
Například Středočeský kraj dostává v současném systému v přepočtu na jednoho obyvatele částku 9 400 korun ročně, zatímco například Kraj Vysočina 13 700 korun. Jde o to, že nyní se výnosy z daní dělí podle pravidel, kritérií, faktorů a statistických údajů stanovených a platných v roce 2004. Což se od té doby napříč kraji výrazně proměnilo.
Jedná se například o počet obyvatel, délku silnic, počet žáků středních škol či o počet výjezdových skupin záchranné služby.
Uvědomme si třeba, že ve Středočeském kraji od roku 2004 vzrostl počet obyvatel o 300 tisíc! A to hovoříme pouze o těch trvale hlášených k pobytu.
A zatímco parametry rozhodné pro nastavení rozpočtového určení daní pro obce jsou každoročně přepočítávány podle aktuálních dat, u krajů tomu tak (kupodivu) není. Což je zásadní chyba. Přičemž k tomuto přepočtu by v případě krajů nemuselo docházet nutně každoročně, ale například alespoň jedenkrát za čtyři roky, což odpovídá délce volebního období krajských samospráv.
Je proto nezbytně nutné koeficienty určující podíly jednotlivých samosprávných krajů na celkovém výnosu daní změnit ve smyslu jejich přizpůsobení současné realitě a dnešnímu rozsahu veřejných služeb v jednotlivých krajích poskytovaných.
Ale to je pouze první krok, který musí být v oblasti krajské samosprávy učiněn. Přiznejme si totiž, že její současná podoba v podstatě vůbec nenaplňuje základní znaky skutečné územní samosprávy.
Opravdová samospráva totiž předpokládá nejen zákonné kompetence, ale hlavně dostatek faktických finančních prostředků ke správě svých vlastních záležitostí a k plnění svých zákonných povinností.
Vznik krajů v roce 2000 byl ovšem nepodařeným kompromisem a výsledkem složitého politického vyjednávání. Kraje při svém vzniku sice získaly určitá práva a povinnosti, ale nikoli již tomu odpovídající vlastní finanční zdroje. Krajům tak prakticky nezbývá vůbec žádný prostor na zásadní koncepční záležitosti typu územního plánování, nastavení vhodné podoby krajské veřejné dopravy, anebo skutečného rozvoje sítě krajských středních škol.
A tak se činnost krajských samospráv do velké míry redukuje na jakousi přerozdělovací funkci ve smyslu alokace přidělených finančních prostředků – což ve finále generuje situace, kdy tu de facto máme čtrnáct kvalitativně velice rozdílných „krajských“ typů zdravotnictví, středního školství či systému sociálních služeb, což rozhodně není žádoucí a perspektivní stav. Zdrojem tohoto stavu je ovšem i samotná podoba českého krajského zřízení, a to nejen, co se týče jeho financování či kompetenčního nastavení, ale i ohledně počtu a podoby krajů samotných.
To vše jsou otázky, o kterých by bylo záhodno na politické i odborné úrovni zahájit co nejdříve zevrubnou debatu. Třeba i v souvislosti s krajskými volbami, které nás čekají v příštím roce.
Tomáš Doležal
[1] Jestliže během dvou let dojde k poklesu podílu obcí na celkovém ročním výnosu 3 předmětných typů daní (DPFO, DPPO, DPH) ze stávajících 25,84 % na 24,16 %! – tedy k poklesu o 1,68 procentního bodu, v relativním vyjádření jde o pokles příjmů obcí bezmála o 7 procent (z celku), tedy úplně přesně o 6,501 – o 6 a půl procenta ve smyslu procentuálního propadu příjmu – tj. pokud by v roce 2023 měla hypotetická obec příjmy z daní 25 840 000 a v roce vlivem změny to bude 24 160 000, poklesnou jí příjmy o téměř 7 procent, tedy budou na 93, 49 procentech současného stavu.
The post Vládní politika vůči samosprávám je hanebná first appeared on Pravý prostor .
