Evropský parlament sice nezakázal výrobu spalovacích motorů, ale schválil letos požadavek, podle něhož by po roce 2035 nově vyráběné spalovací motory měly vykazovat nulové emise CO2.
Jenže při spalování každého paliva v motoru vždy nějaké sledované emise vzniknou. Dokonce i když tolik dnes diskutovaný zelený vodík v sobě ukrývá potenciál snížit nebo dokonce eliminovat emise uhlíku, při jeho spalování v motorech kromě vodní páry vznikají také sloučeniny oxidů dusíku (NOx), což jsou dnes velmi sledované produkty spalování. A kromě oxidů dusíku se ve výfukových plynech při spalování zeleného vodíku objevuje i stopové množství oxidů uhlíku (COx), které v motorech vzniká hořením prosáklého oleje. A stopové množství není nula. Ale existuje vůbec, kromě elektromobilu, nějaké auto s nulovými emisemi oxidu uhličitého?
Zdá se to být neuvěřitelné, ale jedno, o kterém psal už Jules Verne, tu je. Vznikalo ve Francii, kde před časem začali konstruktéři vzpomínat na doby, kdy u nich ve městech jezdily dopravní prostředky na stlačený vzduch. S myšlenkou kočáru poháněného stlačeným vzduchem jako první přišel už v roce 1687 francouzský fyzik a konstruktér Denis Papin, který svůj nápad nedokázal prosadit do praxe. Naproti tomu francouzský inženýr polského původu Louis Mékarski měl větší ambice a v 70. letech 19. století vynalezl pneumatickou tramvaj.
Její provoz byl zahájen roku 1876 a v mnoha francouzských městech přetrval až do 30. let 20. století. Princip pohonu vycházel z parního motoru, kdy se místo horké páry používal stlačený vzduch. Ovšem na stlačený vzduch tehdy jezdily i lokomotivy. Dokonce i u nás nacházely uplatnění, nejčastěji v důlních provozech s výskytem metanu. Zásoba vzduchu o tlaku do 200 technických atmosfér (at) byla v nádrži, která tvořila podstatnou součást lokomotivy. Tlakové nádrže se pak plnily ve stanicích, napájených ze samostatného vysokotlakého rozvodu. V případě tramvají i lokomotiv však další vývoj a technický pokrok přinesly jiná řešení jejich pohonu a princip vozidla na stlačený vzduch se zdál být zapomenut.
V roce 1863 napsal Jules Verne román Paříž ve 20. století, ze světa skleněných mrakodrapů, vysokorychlostních vlaků a vzduchem poháněných automobilů. A symbolicky právě francouzská společnost Anthos Air Power (vytvořená společností Air Power Technologie France) koncept jejich motoru na stlačený vzduch dotáhla v březnu 2017 do zdárného konce. Dnes jej už nabízí jako sadu, která umožňuje přestavbu klasických lehkých užitkových vozidel na vozidla poháněná stlačeným vzduchem, o nichž psal před 150ti lety vizionář Verne. Což svým způsobem přece jen ukazuje na jistou životaschopnost tohoto pohonu.
Na přelomu tisíciletí zahájila společnost Motor Development International (MDI) svůj vlastní vývoj automobilů poháněných stlačeným vzduchem s tím, že se hodlá stát globálním lídrem udržitelných produktů využívajících motor na stlačený vzduch prostřednictvím kombinace inovativních technologií, minimalistického designu a cenové dostupnosti pro koncového uživatele. Do jejich projektu se pak zapojila i indická automobilka Tata. Načež u nás novináři začali psát o tom, že indická automobilka Tata Motors začíná vyrábět 100% ekologický automobil, neboť se rozhodla spolupracovat se společností MDI, což je lucemburská společnost, která vyvíjí technologii stlačeného vzduchu jak pro mobilitu, tak pro odvětví skladování energie. A začalo se mluvit a psát o tom, jak AirPod představuje první krok k automobilům, které nebude nutné živit drahými fosilními palivy, čímž budou přívětivé k přírodě. Neboť automobil, který jezdí na vzduch, má nulové emise. Ale do dnešního dne u nás (pokud je mi známo) ani jeden nejezdí.
Po pravdě řečeno, vozidla na stlačený vzduch, tedy Compressed Air-powered Vehicles (CAV), nemají problém se znečištěním. Jsou oproti jiným autům čistší ve výrobě, samotném chodu, ba i procesu likvidace, přičemž vzduchu je kolem nás všude dost, navíc je zadarmo. Díky zabudovaným filtrům také CAV vzduch z okolního prostředí čistí. Díky absenci trakční baterie (nejdražší a nejdůležitější části elektromobilu) a jednoduché konstrukci s použitím kompozitních materiálů, jsou auta na vzduch také mnohem lehčí než elektromobily. Lze je naplnit stlačeným vzduchem za pouhé 2 minuty ze specializované vzduchové stanice (nebo zapojit do klasické 230V zásuvky a auto si zabudovaným kompresorem nádrž údajně samo „dofoukne“ za 3 hodiny), kdy výrobci slibují dojezd až 120 km. Což ale přece jen znamená, že auta na vzduch trpí omezenou autonomií a uplatnění nenajdou ani tak na delších trasách mimo obec, jako v městském provozu. Ovšem zatímco u elektromobilů baterie vyžadují výměnu na konci jejich relativně krátké životnosti, tlakové láhve na stlačený vzduch z uhlíkových vláken jsou dimenzovány na 20 000 cyklů. Což i při každodenním plnění je více než 50 let.
V případě dalšího vývoje vozidel poháněných stlačeným vzduchem nejsou podle jejich konstruktérů ve hře jen miniaturní městská vozítka, ale také vozy v podobě praktických kompaktů, nebo i větší rodinná auta s delším dojezdem. Objevily se již informace o pneumobilech s dojezdem 500, dokonce až 1000 kilometrů. Jenže výkony vozidel na stlačený vzduch, inzerované jejich konstruktéry, nebyly dosud nezávislými odborníky řádně ověřeny a v odborné literatuře publikovány. Navíc se u žádných vozidel na stlačený vzduch, i přes několik desetiletí jejich vývoje, nepodařilo dosáhnout komercializace, respektive fáze sériové výroby. Naproti tomu většina automobilek v posledních letech uvedla na trh nejrůznější modely elektromobilů, jejichž celosvětový prodej vykazuje trvalý růst.
Jako jediný životaschopný dopravní prostředek vidíme pouze vozidla se spalovacími motory a bateriemi, protože jsou to jediné dvě technologie, které těží z více než století komerčního rozvoje. Naskýtá se tu však otázka, zda v budoucnu při zelenými aktivisty plánovaném zákazu vjezdu veškerých aut se spalovacími motory do našich velkoměst pak zakázané spalováky kromě elektromobilů nenahradí i bezemisní auta na stlačený vzduch (CAV). Jako třeba AirPod s motorem o výkonu 7 kW a dojezdem 120 km, kdy konstrukční rychlost dosahuje 80 km/h, což odpovídá nejvyšší povolené rychlosti na rychlostní komunikaci v obci. Jinak řečeno, automobil u nás dle stávajících předpisů ani vyšší rychlostí ve městě jezdit nemůže. Například v Praze na Jižní spojce platí limit 80 km/h a rychlost na některých úsecích pražské magistrály byla snížena na 50 km/h. Přičemž trend snižování maximální povolené rychlosti, údajně napomáhající plynulosti provozu, po celé Evropě bude nejspíše pokračovat.
Tedy auta na stlačený vzduch nejenže splňují požadavek Evropské komise (EK), podle něhož se do roku 2035 emise oxidu uhličitého u nových osobních aut mají snížit o celých 100 procent, ale budou také vyhovovat maximální povolené rychlosti v městském provozu. A pokud se rozeběhne sériová výroba, mohou být pneumatická auta, posměváčky označovaná za perly zeleného šílenství či Verneovu sci-fi, nakonec výrazně levnější než z mnoha důvodů předražené elektromobily.
Navíc sankce uvalené na Rusko v důsledku jeho invaze na Ukrajinu mohou způsobit jak autům se spalovacími motory, tak elektromobilům produkovaným v Evropě, vážné problémy. Rusko totiž z velké míry kontroluje trh se vzácnými kovy potřebnými pro výrobu katalyzátorů i trakčních baterií pro elektrická auta. Ovšem teprve další vývoj a zákonitosti volného trhu ukážou, nakolik je nebo není sériová výroba aut na stlačený vzduch, v rámci pokroku zvaného Green Deal, pouhá utopie.
A co si kdo o tom myslí, na věci nic nezmění.
Zde na archivní fotografii Jules Gabriel Verne (1828-1905), autor románu Paříž ve 20. století, považovaný za jednoho ze zakladatelů žánru vědeckofantastické literatury.
Zdroj
