Myslíte si, že tomu tak není? Pokud sledujete politiku velmi pozorně, pak vám nemohlo ujít, že takřka všude, kde se Západ zasadí o svůj „dovoz demokracie“ dojde ve skutečnosti k dovozu chalífátu, práva šaría a útisku křesťanů či dalších jinověrců a nastolení jediné vlády sunnitského islámu. Téhož islámu, který nyní islamizuje Evropu i Afriku. Náhoda? Nemyslím.
Po agresi vojsk NATO do Iráku v roce 2003 došlo k sesazení Saddáma Husajna, což mělo za důsledek nástup islámských radikálů a potažmo i vznik ISIS. A jaký byl důsledek? ISIS, který je dítětem USA, potažmo NATO, vznikl z takzvané „umírněné opozice“. Z té i v dalších zemích vznikly mnohé další islámské bojůvky, extrémně násilné a prosazující zavedení nejtvrdšího práva šaría v zemi, kde nikdo jiný, než zcela oddaný sunnitský muslim, nemá místo pro život.
Po invazi do Iráku nastal doslovný exodus křesťanů, kteří byli paradoxně na tomto území déle než muslimové. Nic je nevyhnalo po dlouhá staletí. Vyhnal je až „dovoz demokracie,“ který je ve skutečnosti dovozem násilí, nejtvrdší formy islámu a vyhubení křesťanů.
Sýrie tak nyní zůstala posledním ostrůvkem, kde se křesťané v oblasti cítí relativně bezpečně. O situaci, jaká je v Sýrii a o tom, jaký režim se tam snaží Západ nastolit, píše ve své knize Únos v Iráku: Křesťanský humanitární pracovník vypráví svůj příběh francouzský katolický humanitární pracovník. V knize kriticky zkoumá pošetilé západní přesvědčení, že „ arabské jaro “ v roce 2011 demokratizuje Blízký východ. Je to ovšem přesně naopak, celou tuto oblast Západ uvaluje do chaosu a na rozvrácených územích dochází k likvidaci křesťanů i vyznavačů jiných větví islámu.
Goodarzy pracoval v Sýrii a na širším Středním východě s ORGANIZACÍ SOS Chretiéns d’Orient , která pomáhá sužovaným křesťanům na Blízkém východě, a zažil z první ruky pád Sýrie po roce 2011 do sektářského násilí.
Západ se tak pokusil zbavit Sýrii Asada, poslední záruky toho, že křesťané, žijící na tomto území déle, než muslimové, nebudou muset prchat podobně, jako tomu bylo v případě křesťanů z Iráku.
Sýrie (či spíše její část) je tedy poslední zemí oblasti, kde se žije relativně západním způsobem života. Asad sám patří k menšinové větvi šíitů (Asadové pochází ze šíitské alavitské menšiny) a již jeho otec musel do jisté míry ustoupit většinovým sunnitům. V roce 1972 proto bylo zakotveno v ústavě, že zemi může vládnout jedině muslim, nicméně stejně tak je tam zmíněn sekularismus a země je tolerantní k jinověrcům. Vyvražďováni tak byli křesťané paradoxně jen na Západem okupovaných územích, která si převzaly radikální islámské bojůvky, na Západě nazývané „umírněnou opozicí.“
Goodarzy na základě mnoha rozhovorů se syrskými křesťany podává důkazy o tom, že v případě Západem dlouhodobě plánovaného svrhnutí Asada dojde v zemi k totálnímu rozvratu, nastoupení vlády ve stylu ISIS a ve finále k exodu křesťanů, jejichž rodiny zde žijí po mnoho staletí. Tedy křesťané budou ze země vyhnáni stejným způsobem jako v Iráku.
Křesťan se sice nemůže dostat do vlády, nicméně může žít beze strachu z toho, že bude s celou svojí rodinou vyvražděn, jako se to stalo například v do té době převážně křesťanské vesnici nejprve obsazené vojáky USA a později Západem vyzbrojeným ISIS. V této vesnici džihádisté povraždili všechny muže – včetně dětí, mnohé upálili zaživa. A nejmenší chlapce – novorozence a kojence – zavraždili obzvláště brutálním způsobem: „uhnětli“ je v hnětačce na těsto v místní pekárně. Ženy si odvedli jako otrokyně – a to včetně malých děvčat. Samozřejmě byly všechny násilně konvertovány. V celé vesnici nepřežil řádění ani jeden jediný příslušník mužského pohlaví. Muž je totiž podle islámu nositelem náboženství.
Vesnic s podobným osudem bylo samozřejmě mnohem víc, konkrétně o tomto případě před časem vyprávěla jedna z místních žen, které se podařilo ze zajetí ISIS po čase osvobodit.
Čeho se tedy nyní bojí syrští křesťané nejvíc? Toho, že zde Západ provede totéž, co v Iráku i části Sýrie a – pokud přežijí – budou nuceni své domovy opustit. Syrští křesťané se tedy rozhodně nebojí Asada (jehož matka byla Angličanka, takže ani není 100% Arab), bojí se „dovozu západní demokracie,“ která není demokracií, ale přechodem k nejtvrdší formě práva šaría a nemilosrdnému chalífátu. Asad vadí Západu především proto, že nejde USA a EU na ruku. Na to již dříve doplatil právě Husajn nebo Kaddáfí, ale i obyvatelstvo jejich zemí, zejména pak ti, kdo nevyznávají sunnitský islám…
Ohodnoťte tento příspěvek! [Celkem: 0 Průměrně: 0 ]
