Kdepak jsou všechny ty uřvané lidskoprávní neziskovky, které neustále obtěžují některé evropské země s nařčeními o údajné „diskriminaci“ jisté menšiny? Kdepak jsou všichni tito křiklouni jako Amnesty international? Jsou podezřele potichu, ostatně, podobně jako v případech vybíjení křesťanů v Africe nebo praktikování nejtvrdšího práva šaría v Saúdské Arábii.
Už dávno jsme si mohli zvyknout na to, že zatímco v případě Ruska, kde není homosexualita nijak trestná (přestupek je pouze její propagace před dětmi), se neustále křičí o utiskování homosexuálů, zatímco v případě Saúdské Arábie, kde naposledy letos několik homosexuálů za jejich orientaci popravili, se o nějakém „potírání práv homosexuálů“ mlčí. Jako kdyby se tam nic takového nedělo.
Hodně se poukazuje i na adresu Číny, která jednoduše potírá všechna náboženství, obzvlášť však poměrně agresivní menšinu muslimských Ujgurů. Ti jsou proto Západem takřka uctíváni a na adresu Číny se takzvaní „lidskoprávníci“ vyslovují dnes a denně. Ovšem například k Pákistánu, kde je zcela legální znásilnění nemuslimky a nezletilé křesťanky i hunduistky jsou denně unášeny jejich rodičům a násilně konvertovány, se nikdo nevyslovuje. Zde útisk jinověrců nikoho nezajímá.
A tak bychom mohli pokračovat nepřeberným výčtem příkladů z různých zemí. Jednoduše, jsou země, kde „lidskoprávníci“ nad jakýmikoli zvěrstvy zavírají oči a dělají, že nic nevidí, zatímco jiné země poučují za mnohem menší „prohřešky“ – dá-li se v některých případech vůbec o prohřešcích proti lidským právům hovořit.
Stejně tak se nyní zavírají oči nad tím, co se děje v Kataru v souvislosti s připravovaným mistrovstvím světa…
Za několik týdnů odstartuje mistrovství světa ve fotbale v islámském Kataru – zemi, která velkoryse podporuje hned několik islámských teroristických organizací.
Skutečnost, že toto mistrovství světa stálo životy více než 6 000 zahraničních pracovníků ještě předtím, než hry vůbec začaly, s mnoha lety rozsáhlých, obrovských speciálních stavebních opatření, nezajímá nejen katarské organizátory, ale ani funkcionáře FIFA. Skutečnost, že někteří pozorovatelé katarských společenských událostí si dokonce stěžují až na 11 000 obětí výstavby, nezmenší nadšení pro mistrovství světa.
Pokud jde o nelidské pracovní a životní podmínky v islámských zemích, politici a novináři rádi zavírají oči, v neposlední řadě v západoevropských zemích a v USA. Samozřejmě by to bylo zcela jiné, kdyby tyto nelidské pracovní podmínky byly na denním pořádku v zemích, které jsou na západním „black listu“. Korporátní média by nešetřila rozhořčenými palcovými titulky.
Pod názvem „Zapomenutý tým“ uspořádal palestinský fotograf Mohamed Badarne v Berlíně velmi speciální výstavu : Ukazuje nevýhody letošního Světového poháru v Kataru.
Po dlouhou dobu Badarne doprovázel dělníky, kteří – v podstatě bez skutečných práv a obvykle za katastrofických podmínek – dřou na často monumentálních staveništích mistrovství světa, kde se po léta stavěly silnice, hotely a další budovy, stejně jako obrovské fotbalové arény téměř jako na montážní lince. V rozhovoru pro fotbalový portál „11 Freunde“ se Palestinec, který žije v Berlíně, podělil o své zkušenosti v tomto ohledu.
Říká: „Katar je domovem téměř tří milionů lidí, ale pouze deset procent jsou Katarci. Zbytek tvoří hlavně dělníci, kteří pocházejí z nejchudších oblastí světa. A zachází se s nimi jako s lidmi druhé nebo třetí třídy.“
„Několik dělníků trpělo arabským „rasismem“, jiní se léta honili za mzdou, další byli zraněni nebo zemřeli. Úmrtní listy pak téměř vždy říkají: ‚Přirozená smrt‘. Ale co je to přirozená smrt u 25letého? Neexistují žádné pitvy, žádné vyšetřování.“
Pokud dělník zemře, rodina zesnulého někdy obdrží pouze textovou zprávu s obrázkem mrtvoly a otázkou: „Je to váš syn?“
Ve skutečnosti jsou na staveništích do značné míry nelidské pracovní podmínky. Dokonce i jednoduché bezpečnostní a hygienické předpisy jsou obvykle hrubě ignorovány.
Mohamed Badarne uvádí, že v ubytovnách katarských dělníků není žádné soukromí, v některých případech žije dvanáct pracovníků společně na deseti metrech čtverečních. Jen velmi zřídka dochází k odškodnění postižených rodin zaměstnavateli v případě úmrtí pracovníků, obvykle pouze v případě vážných zranění.
Stavební dělníci, kteří pocházejí hlavně z Indie a Pákistánu, stejně jako z dalších asijských zemí, jsou většinou extrémně špatně placeni a žijí v nevhodném masovém ubytování. Často převládá systém kafala, který je v arabských státech velmi běžný, jehož charakteristiky připomínají základní charakteristiky otrokářské společnosti. Pracovníci téměř vždy musí zaměstnavatelům odevzdat pasy.
Při vstupu musí pracovníci zaplatit určitý druh vstupního poplatku – často ve výši ročního platu.
Očekává se, že asociace FIFA na letošním mistrovství světa vydělá šest miliard eur. Odklonit významnou část z toho pro rodiny, jejichž synové zemřeli během přípravných prací nebo byli vážně zraněni zřejmě žádného úředníka FIFA nebo katarského politika přesto nenapadne…
Ohodnoťte tento příspěvek! [Celkem: 1 Průměrně: 5 ]
