Překlad článku „How Much Are We Prepared To Sacrifice To Help The US Win A Propaganda War Against Putin?“ publikovaném na webu australské spisovatelky Caitlin Johnstone dne 16.4.2022.
V tomto historickém okamžiku bychom si všichni měli položit velmi důležitou otázku, která zní: Kolik jsme jako společnost ochotni obětovat, aby americká vláda mohla vyhrát propagandistickou válku proti Vladimiru Putinovi?
Dovolte mi to vysvětlit.
Jedním z vážně neoddiskutovaných aspektů posledního kola eskalace cenzury v Silicon Valley, které začalo na začátku války na Ukrajině, je skutečnost, že se jedná o zcela bezprecedentní řád cenzurního protokolu. Ačkoli může vypadat podobně jako všechny ostatní vlny čistek na sociálních sítích a nových kategorií zakázaného obsahu, které zažíváme od doby, kdy se po amerických volbách v roce 2016 stalo mainstreamovou doktrínou, že technologické platformy musí přísně regulovat online projevy, jeho zdůvodnění se drasticky odchýlilo od zavedených vzorců.
Od svých předchůdců se tato nová cenzurní eskalace liší tím, že tentokrát nikdo nepředstírá, že se tak děje v zájmu lidu. Při cenzuře rasistů se argumentovalo tím, že podněcují k trestným činům z nenávisti a rasovému obtěžování. Při cenzuře Alexe Jonese a QAnonu bylo argumentem, že podněcují k násilí. Při cenzuře skeptiků z Covidu se argumentovalo tím, že propagují dezinformace, které mohou být smrtelné. I při cenzuře příběhu o notebooku Huntera Bidena se argumentovalo potřebou chránit integritu voleb před dezinformacemi potenciálně zahraničního původu.
V případě cenzury týkající se války na Ukrajině neexistuje argument, že je prováděna na pomoc lidem. Neexistuje žádný argument pro to, že nechat lidi říkat o této válce špatné věci zabíjí Ukrajince, Američany nebo kohokoli jiného. Neexistuje žádný argument pro to, že zpochybňování tvrzení o ruských válečných zločinech poškodí americké demokratické procesy. Jde jen o to, že „přece nemůžeme dopustit, aby lidé o válce říkali špatné věci, ne?“ .
Zeptejte se liberála s řádně vymytým mozkem, proč podporuje cenzuru někoho, kdo zpochybňuje americké vyprávění o ruských válečných zločinech v Bukurešti nebo Mariupolu, a pravděpodobně vám řekne něco jako: „No, je to dezinformace!“ nebo „Protože je to propaganda!“ nebo „Kolik vám Putin platí?“ . Ale nebudou schopni přesně formulovat, jakou konkrétní škodu takové projevy způsobují, stejně jako to dokázali při obhajobě cenzury skeptiků z Covidu nebo frakcí odpovědných za loňské nepokoje v budově Kapitolu.
Jediný argument, který dostanete, pokud na věc opravdu zatlačíte, je, že Spojené státy jsou v propagandistické válce s Ruskem a je v zájmu naší společnosti, aby naše mediální instituce pomáhaly Spojeným státům tuto propagandistickou válku vyhrát. Studené války se vedou mezi jadernými mocnostmi, protože horká válka by znamenala riziko zničení obou národů, takže k dispozici jsou pouze jiné formy války, jako je psychologická válka. Neexistuje žádný argument, že tato nová eskalace cenzury zachraňuje životy nebo chrání volby, ale existuje argument, že může pomoci usnadnit dlouhodobé plány Spojených států v oblasti studené války.
Co to ale přesně znamená? Znamená to, že pokud přijmeme tento argument, vědomě souhlasíme se situací, kdy jsou všechny hlavní zpravodajské kanály, webové stránky a aplikace, na kterých lidé hledají informace o světě, zaměřeny nikoli na to, aby nám říkaly pravdivé věci o realitě, ale aby porazily Vladimira Putina v nějaké podivné psychologické válce. Znamená to vzdát se jakýchkoli ambicí být civilizací založenou na pravdě, která se řídí fakty, a namísto toho přijmout existenci civilizace založené na propagandě, jejímž cílem je zajistit, abychom si všichni mysleli věci, které škodí dlouhodobým strategickým zájmům Moskvy.
A je naprosto zrůdné, že toto rozhodnutí již bylo učiněno za nás, aniž by proběhla jakákoli veřejná diskuse o tom, zda je to společnost, v níž chceme žít. Od „cenzurujeme projev, abychom vás ochránili před násilím a viry“ přeskočili rovnou k „cenzurujeme projev, abychom pomohli naší vládě vést informační válku proti zahraničnímu protivníkovi“ . A to bez jediného přeskočení.
Třída výrobců souhlasu pomohla připravit půdu pro tento hladký přechod svými neúnavnými a neustálými výzvami ke stále větší cenzuře a již léta vidíme známky toho, že považují za svou povinnost pomáhat usnadňovat informační válku proti Rusku.
Již v roce 2018 jsme byli svědky toho, jak reportér BBC napomenul bývalého vysoce postaveného představitele britského námořnictva za spekulaci, že údajný útok chemickými zbraněmi v syrské Dúmě byl útokem pod falešnou vlajkou, což je tvrzení, o němž máme nyní hory důkazů, že je pravděpodobně pravdivé díky whistleblowerům z Organizace pro zákaz chemických zbraní. Důvodem námitky proti těmto komentářům bylo, že „jsme v informační válce s Ruskem“.
„Vzhledem k tomu, že jsme v informační válce s Ruskem na mnoha frontách, nemyslíte si, že je možná nevhodné, abyste to vzhledem ke svému postavení a svému profilu takto veřejně prohlašoval? Nehrozí nebezpečí, že kalíte vodu?“ zeptala se Annita McVeighová z BBC admirála Alana Westa po jeho komentářích.
Podobného náznaku jsme byli svědky v masmédiích o několik týdnů později v rozhovoru s bývalou kandidátkou Strany zelených Jill Steinovou, kterou Chris Cuomo ze CNN napomenul za to, že zdůraznila zcela nesporný fakt , že USA jsou mimořádně hrubým pachatelem, pokud jde o vměšování do zahraničních voleb.
„Víte, to by byl případ pro Rusko, ne z amerického pohledu,“ řekl Cuomo v reakci na zcela přesné poznámky Steinové. „Samozřejmě je v tom pokrytectví, spousta různých velkých státních aktérů dělá spoustu věcí, o kterých možná nechtějí, aby se o nich lidé dozvěděli. Ale ať Rusko řekne, že nám to udělaly Spojené státy, a tady je uvedeno, jak to udělaly, takže je to férová hra.“
Což je totéž jako říct: „Zapomeňte na to, co je fakticky pravda. Neříkejte pravdivé věci, které by mohly pomoci ruským zájmům. To je práce Ruska. Naší prací tady na CNN je říkat věci, které poškozují ruské zájmy.“
Od vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách v roce 2016 můžeme sledovat, jak se do hlavního proudu dostává myšlenka, že úkolem západních médií je manipulovat s informacemi ve veřejném zájmu, místo aby prostě říkala pravdu. V tomto pravděpodobně nejvýznamnějším politickém okamžiku v USA od 11. září a jeho následků dospěla třída produkující souhlas k rozhodnutí, že Trumpovo zvolení nebylo selháním politiky statu quo, ale selháním kontroly informací.
V říjnu 2020 během skandálu s notebookem Huntera Bidena popsal Stephen L. Miller ze Spectatoru, jak se od prohry Clintonové v roce 2016 mezi mainstreamovým tiskem vytvořil konsensus, že je jejich morální povinností skrývat před veřejností fakta, která by mohla vést ke znovuzvolení Trumpa.
„Už téměř čtyři roky se novináři stydí za své kolegy i sami za sebe kvůli dilematu, kterému budu říkat ‚ale její e-maily‘,“ píše Miller. „Ti, kteří poslušně informovali o špatně načasovaném federálním vyšetřování soukromého serveru Hillary Clintonové a úniku utajovaných informací, byli vyhozeni a odsunuti od novinářského stolu pohodářů. To, že se tolik soustředili na něco, co bylo v té době značným skandálem, bylo mnohými médii odepsáno jako chyba. Domnívají se, že jejich přátelé a kolegové pomohli dostat Trumpa do Bílého domu tím, že se soustředili na nic neříkající skandál Clintonové, zatímco měli zdůrazňovat Trumpovy slabosti. Je to chyba, kterou žádný novinář nechce opakovat.“
Jakmile se „novináři“ smířili s tím, že jejich nejdůležitějším úkolem není říkat pravdu, ale bránit lidem, aby si mysleli něco špatného o politickém systému status quo, bylo nevyhnutelné, že začnou nadšeně fandit další cenzuře internetu. Považují to za svou povinnost, a proto jsou nyní předními zastánci cenzury internetu reportéři korporátních médií.
Ale tak by to být nemělo. Neexistuje žádný legitimní důvod, aby zmocněnci nejmocnější vlády na světě ze Silicon Valley cenzurovali lidi za to, že nesouhlasí s touto vládou ohledně války, ale přesně to se děje a děje se to stále častěji. Mělo by nás všechny znepokojovat, že je stále přijatelnější umlčovat lidi ne proto, že šíří nebezpečné dezinformace, a dokonce ani ne proto, že říkají věci, které jsou jakkoli nepravdivé, ale pouze proto, že říkají věci, které podkopávají americkou infovojnu.
Lidé by rozhodně měli mít právo říkat věci, které nesouhlasí s nejmocnějším impériem v dějinách ohledně války. Dokonce by jim mělo být dovoleno říkat o této válce bezostyšně lživé věci, protože jinak o ní budou smět říkat bezostyšně lživé věci pouze mocní.
Svoboda projevu je důležitá ne proto, že je hezké říkat si, co chcete, ale proto, že svobodný tok myšlenek a informací vytváří kontrolu nad mocnými. Dává lidem možnost pohnat mocné k odpovědnosti. A právě proto se ji mocní snaží eliminovat.
Měli bychom vnímat jako obrovský, obrovský problém, že tak velká část světa byla nahnána na tyto obří monopolní platformy pro šíření projevu, které provádějí cenzuru v naprostém souladu s nejmocnější mocenskou strukturou na světě. To je přesný opak kontroly moci.
Jak moc jsme jako společnost ochotni vzdát se toho, aby vláda USA a její spojenci vyhráli propagandistickou válku proti Putinovi? Jsme ochotni zavázat se k tomu, že budeme civilizací, pro kterou u jakýchkoli údajů není prvořadým hlediskem to, zda jsou pravdivé, ale zda pomáhají podkopat Rusko?
To je diskuse, která by měla v mainstreamových kruzích už nějakou dobu probíhat, ale nikdy ani nezačala. Začněme ji.
Zdroj: https://caitlinjohnstone.substack.com/p/how-much-are-we-prepared-to-sacrifice?s=w
Josef Zbořil
The post Kolik jsme jako společnost ochotni obětovat, aby americká vláda mohla vyhrát propagandistickou válku proti Vladimíru Putinovi? first appeared on .
