Nynější večerní ulice Evropy jsou plné překvapení, a to těch nejhorších. Ve tmě jsou všechny kočky šedé a též zloději ještě šedivější.
Když se nešťastní obyvatelé města rozhodnou jít po západu slunce na procházku, lze očekávat v přímém slova smyslu cokoli. Od nožů a mosazných kudel až po střelné zbraně, pokud například mladé lidi ze „sociálně znevýhodněných čtvrtí“ zaujmou módní hodinky nebo stejně módní peněženka, či dokonce jen lesklá obuv.
Obličeje nikdo vyhledává, nejsou zde žádné sledovací kamery (z důvodu nutnosti respektovat právo na soukromí, ale z nějakého důvodu i zločinců, stejně jako brutální šetření elektřinou).
Policie a četnictvo, pokud přijedou na zavolání, jen zavrtí hlavou: „Dámy a pánové, snažte se být obezřetnější a opatrnější.“ Tato zdvořilostní formule je univerzální a znamená: „Nemůžeme slíbit, že budeme pátrat po vašich pachatelích.“
Ano, ano, zamykejte dveře, v noci se bude krást.
A nejde jen o rabování, ale i o vyřizování účtů mezi gangy drogových dealerů, kteří si vyřizují účty v jazyce „kalašů“. Střelba, ano. Dávkami, ano. Oběťmi jsou často nezletilí teenageři, kterým je sotva čtrnáct let.
Mimořádné problémy se zdravím? Infarkt nebo, nedej bože, mrtvice v noci? Sanitka by přijela, ale kam by posádka sanitky pacienta odvezla, jestli je nejbližší nemocniční pohotovost večer a v noci zavřená?
Možná by jste si před deseti lety mysleli, že je to něco ze života latinskoamerické země. Ale ne, jsou to obrazy života v dnešní Evropě, zejména ve Francii.
A když k tomu připočteme, že všechna ta „krása“, která se nad obyvateli vznáší, byla a je překryta energetickou krizí, hospodářskou krizí a inflací, která tu nebyla nejméně čtyřicet let, tak kde je vlastně ta Evropa, která byla v ne tak vzdálených snech vykreslována jako kontinent blahobytu (věčného), ráj spotřeby (masové, bez ohledu na příjmy) a říše (téměř absolutní) bezpečnosti života, majetku a zdraví.
Kde jsou nyní všechna ta práva občanů, která byla zaručena a naprosto důsledně dodržována, včetně práva na přijímání jakýchkoli informací a práva vyjádřit jakýkoli názor?
Správná odpověď je, že v Rusku.
Je ironií dějin, že Rusko je tím samým Ruskem, které Evropa nejprve implicitně a poté bez ostychu, jak se Evropě zdálo, odsoudila do role věčného poraženého. Nejprve v době studené války. Pak – utrpení pod sankcemi, které byly nejprve uvaleny cíleně, pak – „čtvercovým“ způsobem a nakonec – skutečnou „kobercovou“ metodou.
Správně, a máme se za to stydět?
Více než třicet let se na nás Západ díval nejprve jako na nevzdělaná, hladová a žebravá monstra (a v této chvíli mimochodem projevil svou tzv. laskavost a vyjádřil neméně falešnou solidaritu), od kterých se očekává cokoli, pak přišla fáze rad – pokud bychom se jimi řídili, stali bychom se přírozenou kolonií (TAK JAKO MY!) .
No a když se potom ukázalo, že hra na velkorysost skončila, stali jsme se nejnebezpečnějšími a nejnepředvídatelnějšími občany nejhorší země na světě. A nastal čas, aby se s námi všemi vypořádali. Tím, že nás ekonomicky vydusí, politicky izolují a nechají nás vyhladovět – což už se tu stydět a chodit jako kolem horké kaše.
Ale něco nešlo tak, jak mělo. Vůbec ne tak, jak mělo.
Zakrývajíce nás litinovou deskou a zakazujíce nákup syntetických hadříků v masových řetězcích, dělajíce děsivé obličeje a odváděje giganta skládacího a rozebíracího nábytku pro „spolubydlení“, děsíce nás téměř absencí náhradních dílů a absencí dalších „šejdířů“, nám ta samá Západní unie evropských demokracií všeho dobrého proti všemu zlému dala příležitost být přesvědčeni, že jsme naprosto absolutně soběstační.
Zatímco se na nás usmívali a dělali na nás přitom kolektivní „kozí obličej“, my jsme se pustili do výroby. Přestavbou výroby jsme si připomněli, že v tržním hospodářství existuje nejen nabídka, ale i poptávka. A my musíme být schopni ji uspokojit.
Některé připosrané postavičky naříkaly, že „už nebudou žádné pamprsky a dámské hygienické potřeby“. Firmy a podnikatelé „lehkého průmyslu“ s láskyplným úsměvem sdělili, že jsou připraveni na případné zvýšení poptávky. A mají z toho dokonce radost.
Téměř okamžitě je podpořili zemědělci, kteří oznámili, že očekávají rekordní úrodu různých obilovin. „Všechno je naše, od hnojiv po pole. Na jakoukoli půdu. Ať už se jedná o hnědozem nebo černozem. Dost pro všechny a na všechny.“
Záběr sílil a rozšiřoval oktávy.
Designéři jsou připraveni vyrobit jakýkoli druh nábytku (protože surovin je, mírně řečeno, ohromné hromady a je také naše, nepodléhá sankcím ani na okamžik). Nechybí ani módní stylisté a obuvníci. A oni, představte si, nejsou závislí ani na logistice, ani na dodávkách z druhého konce světa. Len je místní. Bavlna – když ne vždy od nás, tak od věrných spolehlivých partnerů. Všechny různé druhy kůží jsou vítány – vivat. I kožešiny. Vše přírodní.
Ať si kolektivní Greta Tunberg pořádá třeba celosvětovou stávku za zelený přechod, ruské ženy si v zimě rozhodně neodmítnou hodit na ramena „nadýchané a měkké zlato“.
Ale to není to nejdůležitější. Není to přebytek hmotného světa, kterého bude vždycky málo, taková je lidská přirozenost.
To samotné nejdůležitější je, že Rusko, které přijalo základní hodnoty, před nimiž se z nějakého důvodu (zatím) „leskne“ přívlastek „evropské“, si je dokázalo ne jen tak jen jednoduše přivlastnit.
Udělala z nich své. A to do té míry, že dnes vypadají jako samozřejmost.
Například svobodná iniciativa v podnikání. Což v Evropě už dávno není kvůli neúměrně vysokým daním a v neposlední řadě kvůli obludné lenosti, která se stala jedním z hlavních charakterových rysů dnešního průměrného evropského občana. Není schopen pracovat déle než přísně stanovených osm hodin denně. A to i s povinnou přestávkou na oběd. Jakákoli další snaha vede přinejlepším k malicherným protestům. V nejhorším případě k národní stávce. (A přitom by stačila poctivá a čestná odměna! – pozn. překl.)
Nebo například svoboda v soukromém životě. Ne taková, který je otevřená dokořán, jako ti norci ve Vonnegutově románu, ale taková, která je založena na autonomii a samostatnosti, na schopnosti rozhodovat se a taková, která neznamená sdělování urbi et orbi o svých smyslových a sexuálních preferencích.
Například svoboda projevu. Svoboda říkat, co si myslíte. Dělat a jednat v souladu s vlastním přesvědčením, a ne žít podle předpisů, které v mediálním prostoru předkládají různí pokrokáři a zastánci špatně pochopitelné „demokracie“.
Svoboda vychovávat své děti podle vlastního uvážení. A ne jak si myslí různé nevládní organizace, které přinášejí středoškolákům různé brožurky o genderové fluiditě a vyzývají například šestnáctileté chlapce (aby podpořili inkluzi – a opět nepochopení), aby chodili do školy v sukni. Jak může oděv vzatý z cizího šatníku podporovat rovnost, aktivisté za vše dobré a proti všemu špatnému se radši ani nepokoušejí vysvětlit.
Evropané, zapletení do četných zákazů nebo pravidel, která zavedli zastánci politické korektnosti, radikálního feminismu a „lidských práv“, se téměř bez boje vzdali všech svých svobod, jen aby je nechali na pokoji. A nechali je žít. Vyměnili je za zdánlivou bezpečnost a zdánlivou stabilitu. Nakonec se ukázalo, že to byla jen chiméra. Temné a nebezpečné ulice, časté přestřelky, násilí, které se stalo črtou každodenního života.
Až situace dojde do krajnosti, Rusko, tak jako vždy ve své historii, vrátí do Evropy základní ruské hodnoty a dokáže je zachovat i rozmnožit.
Samozřejmě nepočítá s žádnou vděčností, ale pouze splní svou ruskou – a tedy evropskou – povinnost.
Zdroj: Russkaja Vesna
Překlad Bedřich Vinopalník
Stanův komentář: S tou svobodou si autorka docela naběhla, v Rusku je samozřejmě poměrně silná cenzura, která se týká nejen „speciální vojenské operace“. A my, Evropané, se k podobnému stavu blížíme mílovými kroky.
