Nemusíme zastávat názor, že kanonizace Jana XXIII. a Jana Pavla II. byly neomylné, protože podmínky neomylnosti nebyly splněny. Jejich svatořečení nejsou spojena s žádnou naukou víry, nebyla výsledkem úcty, která je pro život Církve zásadní, a nebyla výsledkem pečlivého a přísného zkoumání. Z charismatu neomylnosti však nemusíme vylučovat všechny kanonizace. Můžeme stále argumentovat tím, že kanonizace, které následovaly po přísném procesu v minulých staletích, se tomuto charismatu těšily.