Příznivci jaderné energie uspořádali v Mnichově „Nuclear Pride“.
Že na ulici demonstrují odpůrci jaderné energie, na to jsme si zvykli už dávno. To je norma. Pamatujete si na všechny ty Jihočeské matky a spol. bojující proti Temelínu?
Že se ale na náměstí sejdou příznivci výroby elektřiny z jádra, to norma není. Přesně to se ale dnes (neděle 21.10.) stalo v Mnichově, tedy bavorské baště strany Zelených.
Hlavním organizátorem akce byl Američan Michael Shellenberger , který sám sebe označuje za „ekopragmatika“. Podle jeho vlastních slov:
„Like most people, I started out pretty anti-nuclear. I changed my mind as I realised you can’t power a modern economy on solar and wind…“
„Jako většina lidí (patrně myslí „většina lidí v ekologickém hnutí“, pozn. MK) , i já jsem začal jako protijaderně naladěný. Změnil jsem názor, když jsem si uvědomil, že není možné zásobovat moderní ekonomiku energií za pomoci slunce a větru.“
Kromě Shellenbergera se na akci podílelo několik uskupení, třeba „ Matky pro jadernou energii “ (to by se Daně Kuchtové určitě nelíbilo) nebo sdružení tzv. Ekomodernistů .
Shellenberger popisuje svoji motivaci pro svolání akce v časopise Forbes . Jeho argumenty jsou hlavně tyto:
zavírané jaderné elektrárny jsou nejčastěji nahrazovány „špinavými“ zdroji, takže znečištění ovzduší spíše roste,
plynové elektrárny vytvářejí strategickou závislost na dovozu plynu,
přes ohromnou částku 500 miliard euro , která už šla nebo má ještě být vynaložena na „Energiewende“, tj. přechod na sluneční a větrnou energii, se německé emise od roku 2009 nijak nezlepšily.
„Jako naprosté minimum,“ komentuje situaci v tomtéž článku Amardeo Sarma ze sdružení Ekomodernistů, „by Německo mělo přestat tlačit svoje sousedy k tomu, aby opustili jádro také.“
Pár komentářů z mé strany.
Chytrá akce. Převzetím názvosloví „Pride“ zamotá některým aktivistům z povolání hlavy.
Vzhledem k rostoucím preferencím Zelených v SRN si ale myslím, že svého cíle nedosáhne . Dokonce mám obavu, že jestli to tahle unavená GroKo potáhne ještě pár let dále, mohli bychom se dočkat prvního zeleného kancléře (nebo kancléřky, nebo jiného genderu) v dějinách Německa vůbec. O této nepříliš lákavé představě ale někdy jindy…
Připadá mi, že hnutí za obnovitelnou energii a co nejrychlejší odklon od spalovacích motorů apod. vůbec nebere v úvahu, že ekologický otisk takové změny je také ohromný . Když si vezmu třeba jen ta vysněná elektroauta. Už jenom výroba takového množství baterií znamená vysoké nároky na těžbu různých vzácných kovů, nejčastěji v rozvojovém světě, kde lze o ochraně zdraví pracovníků s úspěchem pochybovat; dožilé baterie je také potřeba demontovat a recyklovat. A uctívané větrníky také nerostou na stromech, ale jsou postaveny z betonu a oceli, které se musejí vyrábět a převážet nákladními vozy.
Konečně: začíná mě pokoušet čertovská myšlenka, a to uspořádat podobnou akci v Praze . Kdyby se dal dohromady menší organizační tým z různých matfyzáků a jaderňáků, mohlo by to dopadnout i docela dobře. Třeba bychom to iracionální stigma, které se protistrana snaží na jádro přilepit, trochu zmenšili. Já vím, že v ČR je situace zatím dobrá, ale klíčové slovo je to „zatím“.
Pokud byste byli ochotni přiložit ruku k dílu, napište mi e-mail na adresu nuclear(zavináč)kechlibar.net.
Podle toho, jaká bude odezva, se uvidí dál.
Hudební epilog
Klasika všech klasik:
P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit tím, že si pořídíte Zapomenuté příběhy i s osobním věnováním. Možno je také poslat (aspoň symbolickou) finanční podporu na transparentní účet.
Také se ukázalo, že jsem byl nominován na cenu Křišťálová lupa v kategorii One (wo)man show. Případným hlasem mě velmi potěšíte. Konkurence = samé těžké váhy, nevím, zda mezi ně vůbec patřím. Ale zabojovat můžu