Jan Hnízdil: Jak na mě štěstí (málem) sedlo
RSS

Jan Hnízdil: Jak na mě štěstí (málem) sedlo


Když mi dá někdo dárek, udělá mi to velkou radost. Možná větší, než když někoho sám obdaruji. Moc nechybělo a tento týden jsem jeden nádherný dostal. V úterý odpoledne jsem se, s věrným Skipem, vlekl z Hnízda zdraví domů. V ulici Pod Bateriemi u mě zastavilo luxusní černé Audi Q 7 se švýcarskou SPZ. Vyskočil z něj mladý muž a zeptal se mě, jestli mluvím německy a znám cestu na letiště. Obě podmínky jsem splnil. Navíc jsem usoudil, že na tom bude s IT technologií jako já – používá mobil Aligátor a neovládá navigaci. Trpělivě jsem mu vysvětlil, jak se vymotá na Evropskou, pak pět kilometrů rovně, až na letiště. Řekl, že jsem ho moc uklidnil. Ještě než nastoupil do auta, zeptal se mě, jestli nejsem penzista. Ujistil jsem ho, že už dva roky. Splnil jsem tak tři podmínky: mluvím německy, vím, kde je letiště a jsem v penzi. „Víte, já jsem ředitel firmy Zepter a v Praze jsme právě vystavovali nejnovější produkty. V autě mám několik vzorků, na letišti bych musel platit nadváhu a tak jsem se rozhodl, že je daruji nějakému penzistovi. Vás mi seslalo samo nebe,“ pověděl mi s vděčností. Pak vyndal obrovskou krabici s asi dvaceti luxusními hrnci a pánvemi, v originálním balení, chválil přednosti nepřilnavého keramického povrchu, zdůrazňovat jedinečnou technologii výroby. Když viděl moje dojetí, vyndal další krabici s nádobím, pak sadu luxusních keramických nožů, pak druhou sadu… To všechno zadarmo, jako dárek… Až se mi z toho štěstí hlava zatočila. Nastal ale technický problém, jak tu hromadu krabic donesu domů. Nabídl se, že mě tam hodí autem. Navíc bydlím na Evropské, což je cestou na letiště. S takovou ochotou a laskavostí jsem se už dlouho nesetkal. Se Skipem jsme naskočili do audiny a vydali se k domovu. Cestou jsem si povídali jako dávní přátelé, zajímal se, co dělám, kde pracuje manželka, kolik mám dětí. Svěřil se, že bydlí v Ženevě, má sbírku luxusních hodinek, manželka je z Maďarska a dělá výborný perkelt. Po deseti minutách zastavil před naším panelákem, vyložil dvě krabice s nádobím, dvě sady nožů, pak se zamyslel a vyndal ještě kufřík se sadou luxusních příborů pro dvanáct osob. „Pane doktore, to máte všechno zadarmo, jen je potřeba zaplatit mehrwehrsteuer, jestli víte co to je,“ řekl, když jsem se s ním dojatě loučil. Tuším, že mehrwehrsteuer je něco jako DPH. Zeptal jsem se ho, kolik to asi dělá. „Nur acht hundert euro,“ odpověděl. To je v přepočtu dvacet tisíc korun, to už není dárek zadarmo, to je skoro celá moje měsíční penze, honilo se mi hlavou. „Meiner Meinung nach, das Geschenk sollte kostenloss sein, meine monatliche Altersrente betragt acht hundert euro,“ vysoukal jsem ze sebe. „Gutt, geben Sie mir also nur die Halfte,“ o na to. Čtyři sta euro mi za dárek zadarmo připadalo pořád dost. Když viděl moje váhání, zeptal se, kolik mám u sebe vlastně peněz. Vytáhl jsem peněženku a ukázal mu celou hotovost: 300, – Kč. Teprve teď pochopil, že narazil na senilního dementa. Nasupeně naložil krabice do audiny a vyrazil do pražských ulic lovit penzistu, který umí německy, ví, kde je letiště a ocení luxusní dárek. Zadarmo!









Jan Hnízdil
Článek Jan Hnízdil: Jak na mě štěstí (málem) sedlo se nejdříve objevil na AC24.cz .


Nejčtenější za týden