Do voleb šel Orbán s heslem „neliberální demokracie“. Přestože mnozí, zejména „pokrokoví“, aktivisté ječeli hrůzou, Orbán uspěl (pravděpodobně právě proto) a oproti předpovědím získal víc hlasů, takže dosáhne na ústavní většinu sám, zatímco před volbami na ni potřeboval ještě jednoho poslance z jiné strany (nejčastěji zástupce německé menšiny).
Demokracie a „demokracie“
Dovoluji si konstatovat (a stojím si za tím už delší dobu), že prakticky žádná demokracie „s přívlastkem“ není demokracií. Mnohdy s ní má nějaké společné rysy, např. volby či parodie na ně, ale svou podstatou je někde jinde.
Ostatně, komunisté tu po únoru 1948 zaváděli „lidovou demokracii“, která rozhodně žádnou demokracií nebyla, stejně jako její pokračovatelka „socialistická demokracie“. Sice jsme zde měli „volby“, ale ty spočívaly pouze v proklamativním schválení předpřipravené kandidátky, na níž se nedalo nic změnit. A kdo se o to pokusil, šel sedět. Případně mu bylo dovoleno ve vězení i zemřít, jako např. Pavlu Wonkovi.
Přesto jsme byli ujišťováni, že ona „jednotná kandidátka Národní Fronty“ je vyšší formou demokracie, než „buržoasní“ vybírání z mnoha kandidátek mnoha stran.
Komunisté operovali též s tím, jak údajně selhal parlament v roce 1938, v době Mnichova. Což je, pochopitelně, nesmysl. Mnichov přijal president Beneš a parlament, v rozporu s ústavou, zcela obešel, takže se jeho údajná „roztříštěnost poslanci mnoha malých stran“ nemohla nijak projevit.
S odkazem na tuto fikci o neakceschopnosti parlamentu se zástupci malých stran vyrobili po válce bolševici, podporovaní Benešem „Národní Frontu“ jakožto svazek „povolených“ stran a všechny ostatní strany (většina co do počtu i co do voličské přízně v posledních předmnichovských volbách) byly postaveny mimo zákon.
Onu komunistickou fikci dále prosadili i političtí aktivisté (mnohdy bývalí kovaní komunisté) i po roce 1989. Proto máme „pětiprocentní klausuli“, která znemožňuje menším stranám účast na politickém životě (přirozená hranice pro vstup do 200 členné poslanecké sněmovny je, pochopitelně, 0,5 procenta, tedy desetkrát nižší).
Je samozřejmé, že nejde a nikdy nešlo o nějaké „omezení roztříštěnosti“. Vždy šlo o to, aby byl menším stranám co nejvíce zobtížněn růst. Soudruzi exbolševici tu chtěli systém dvou bloků velkých stran, které by se nějak střídaly u moci. nejlépe podle hesla „hlasujte si jak chcete, my se na vás stejně nějak domluvíme“. A potřebovali zajistit, aby jim, pokud možno nikdy, nevyrostla nějaká konkurence.
Dost mě potěšilo, že z Poslanecké sněmovny vypadli sociální demokraté, kteří byli jedni ze strůjců této antidemokratické klausule. Bohužel, účelovou změnou volebního zákona prošly do poslanecké sněmovny otevřeně klerofašistické strany, KDU – ČSL a TOP, které by patrně při samostatných kandidátkách onu klausuli nepřekonaly stejně, jako ČSSD. To samé se týká i antidemokratických pirátů, kteří by se patrně také bez podvodu s předvolební koalicí do sněmovny nedostali. Voliči jsou stále unavenější přehlídkami fašistoidních postaviček, které za celou svou politickou kariéru neudělaly nic pozitivního. A piráti je stačili unavit v podstatě už za jedno volební období, podobně jako kdysi zelení.
Další pseudodemokracie
Pseudodemokracie jsou pochopitelně i další „přívlastkované“ „demokracie“: Demokracie s „ochranou menšin“, demokracie s „ochranou přírody“, a také ona demokracie „liberální“, do jisté míry ty předchozí (a mnohé další pseudodemokracie) zastřešující.
V prakticky všech těchto parodiích na demokracii jde o to, že vůle občanů je nějak omezována, aby se nemohla projevit či být v praxi realizována. Údajně pro ochranu toho či onoho, či nějakých „hodnot“, které mají za ochranu stát. Ve skutečnosti, což je velice důležité, ony „hodnoty“ diktují společnosti jacísi pochybní aktivisté, bojovníci za támhle to či tuhle ono. Pochopitelně vždy za něco „šíleně pozitivního“ proti něčemu „naprosto negativnímu“. Prostě, bojující boj, který je „přece samozřejmý“ a „proti může být jen zvrhlík nebo lotr“.
V reálu se tedy jedná o to, že v těchto parodiích na demokracii, které snesou prakticky všechny uložení pod onen poklop „liberální demokracie“, je reálná moc soustředěna do rukou politických aktivistů s nulovou politickou legitimitou a nulovou zodpovědností za to, co napáchají. V řadě případů jsou tito lidé až nepříjemně podobní modrokošilatým hovadům, co zde v raných 50. letech „budovala nový svět“, a dotáhla ho až na cestu ke všeobecnému zhroucení po necelých čtyřech desetiletích. Za cenu obrovského utrpení většiny občanů i za cenu likvidace lidí, z nichž většina měla vyšší hodnotu, než dohromady všichni ti, co měli „košili modrou, srdce rudé“.
Analogií oněch modrokošilatých rudých hovad jsou v současnosti aktivisté, většinou s nulovým vzděláním (humanitní „vědy“ jsou až na pár výjimek totéž, co naprosté nic), bojující „proti klimatické změně“ (která je z více než z 90 procent přírodní jev a ten zbytek, co připadá na veškeré aktivity lidstva, včetně dýchání, je naprosto zanedbatelný), za ty či ony „minority“ (které jsou většinovou společností odmítány především pro kriminální a jinak obtěžující aktivity), za „ubohé uprchlíky“ (v reálu džihádisty, připravující svržení vlád v evropských zemích, případně sloužit jako pátá kolona, až se objeví nějaký „islámský Putin“). Je zajímavé, že ti poslední se prakticky až na pár drobných výjimek, neúčastní pomoci opravdovým válečným uprchlíkům z Ukrajiny.
Nevzdělanost výše uvedených (a i dalších) aktivistů způsobuje, že by se společnost měla (či se reálně, bohužel, musí) přizpůsobovat bezcenným negramotům, kteří např. „vědí“ že v GMO jsou šíleně nebezpečné geny, zatímco v přírodních organismech (včetně těch, které vznikly nekontrolovanými mutacemi a následným šlechtěním) žádné geny nejsou. Případně těch, co tvrdí, že „slepice je malý opeřený člověk“ a v kleci „šíleně trpí“, přestože fakta, pořízená skutečnými odborníky, ukazují na objektivních údajích pravý opak. Případně věří, že Himaláje budou za třicet let (dnes už za 25 ) bez sněhu a ledu a nastane „naprosto šílená katastrofa“, složená ovšem z naprostých nesmyslů.
V současné době je aktuální i podezření, že přinejmenším část těchto aktivistů je nějakým způsobem napojena na ruskou tajnou službu a jejich protistátní a protiobčanské aktivity měly usnadnit ruský vpád na Ukrajinu (zcela jistě se to týká některých bojovníků proti „šíleně nebezpečnému“ uhlí a za jeho náhradu ruským plynem s asi jedenapůlnásobným skleníkovým efektem). Velmi pravděpodobné je to i u „bojovníků za OZE“, protože právě tyto pseudozdroje elektřiny vyžadují vyrovnávání jejich kolísání v podstatě jen ruským plynem (protože jiné zdroje takového vyrovnávání nejsou reálně k dispozici). U bojovníků proti frakování (těžba břidličného plynu, potažmo ropy, ale i využívání geotermální energie) se mohou ruské vlivy mísit se vlivy od islamistů, kteří potřebují závislost evropských zemí na importu ropy a plynu také.
Neliberální demokracie
Propracovali jsme se tedy k tomu, co je to ta liberální demokracie a jak silně nás ohrožuje. V podstatě bychom se jí měli cítit být ohroženi asi stejně, jako Židé nacismem.
Zcela jistě je antipodem liberální demokracie samotná demokracie bez jakéhokoli přívlastku. To, že Orbán doplnil tento pojem přívlastkem, negujícím onu „liberálnost“ je zaměřeno především na voliče, kterým takovéto jazykové jemnosti nedocházejí (a to si ještě nejsem jistý, zda ona absence přívlastku má v maďarštině stejný význam jako ve spisovné češtině). A kterým dochází jen odpudivé a škodlivé aktivity Sorosovy pseudouniverzity a jejích absolventů, zaplňujících především různé sociálně parazitické pozice v různých „aktivistických“ (i ve smyslu, v jakém se toto slovo používalo za protektorátu) organizací, v nichž předstírají užitečnost. Tedy vlastnost, která u nich stoprocentně absentuje.
A, pochopitelně, nejsou to jen oni „vzdělanci“, ale i další podobní, kteří nemají ani na tu Sorosovu napodobeninu VUML či „Vokovické Sorbonny“, se budování „liberální demokracie“ rovněž horlivě účastní.
Orbán tedy vsadil na to, že většina voličů chápe (či alespoň pudově cítí) škodlivost až nebezpečnost lidí, kteří se hlásí k onomu neototalitnímu pojmu „liberální demokracie“, a jednoznačně v této sázce uspěl. Voliči mu dali v naprosté většině zapravdu. Můžeme opravdu jen závidět Maďarsku, že má vládu, která ho chrání před novodobou totalitou alespoň natolik, nakolik je to ve členském státě EU možné.
Můžeme tedy konstatovat, že „neliberální demokracie“ je sice určitý protimluv, ale zároveň je to jasné vymezení se proti totalitě, která mává praporem „liberální demokracie“. Maďarští voliči na to zareagovali správně a Orbán má ústavní většinu. Což mu, mj. umožňuje schvalovat ústavní zákony, na které fašistoidní EU zatím nedosáhne.
PERGILL
The post Proč uspěl Orbán s „neliberální demokracií“? first appeared on .
