BAWERK.EU
Vedle knih na téma mé oblíbené Rakouské ekonomické školy čtu i jiné ekonomické knihy. Člověk se tak přesněji seznamuje s tím, co kritisuje a případně i čas od času najde něco, co jeho znalosti obohacuje. Kniha “Ekonomické jednohubky” patří mezi ty jiné knihy. A lze ji doporučit i zájemcům o Rakouskou ekonomickou školu, a to právě proto, aby dobře poznali to, co chtějí kritisovat. Ovšem tím není tato kniha až tak pozoruhodná, pozoruhodná je především svou velkou upřímností.
Velká část knihy je věnována centrálnímu bankovnictví a jeho fungování. A menší část fungování státu. Autor Michal Skořepa, ekonom České spořitelny a autor ekonomických knih a dlouholetý zaměstnanec České národní banky, v této knize v zásadě popisuje to, jak systém centrálního bankovnictví v praxi funguje. Bere toto bankovnictví za dané a nezabývá se tím, zda jde o dobrou nebo špatnou věc. Nejspíše ji považuji za něco takového jako je to, že ráno vychází slunce na východě. Samozřejmě, autor nejspíše toto uspořádání považuje za docela dobré a žádoucí.
Přejděme však k jeho knize. Co je v ní zajímavého pro příznivce Rakouské ekonomické školy? Třeba to, že dle autora ekonomové totiž vědí, že ekonomice nedělá dobře nerovnováha. Tedy když se objem zboží/služeb, který se snaží koupit poptávka, nerovná objemu zboží/služeb normálně produkovanému nabídkou, a že ekonomice nedělá dobře ani cenové nestabilita. A proto se po centrálních bankách chce, aby jednak udržovaly poptávaný objem blízko objemu normálně nabízeného a za druhé, aby udržovaly inflaci blízko inflačního cíle (1). Dále pak autor tvrdí, že podstatou měnové politiky je ovlivňování síly poptávky, jinak řečeno vytváření vlastních, umělých poptávkových šoků. Takže měnová politika je schopna (aspoň teoreticky) ke každému konkrétnímu skutečnému poptávkovému šoku vytvořit odpovídající poptávkový protišok, a tím aspoň zhruba odstranit dopady původního šoku – jak co se týče objemů (poptávka se vrátí na úroveň normálu nabídky), tak co se týče cen (inflace se vrátí na úroveň cíle) (2). Tady se samozřejmě ten, kdo zná Rakouskou ekonomickou školu zarazí. Jakápak rovnováha? Právě nerovnováhy jsou tím, co vlastně vůbec umožňuje fungování ekonomiky. Nerovnováhy využívají totiž jednající lidé, zvaní podnikatelé, k tomu, aby se je pokusili odstranit, a tak uspokojili potřeby spotřebitelů, aspoň do té doby než další změna tržních dat vytvoří novou nerovnováhu. Trh sice k rovnováze směřuje, ale prakticky nikdy ji nedosahuje. Soustředit se na rovnováhu znamená se soustředit na ekonomiku, kde se vlastně vše děje pořád stejně. Ale to není až tak důležité, zde je důležité to, co vlastně centrální banka dělá. Pokud se poptávky nedostává, tak nasype do ekonomiky (ve spolupráci s komerčními bankami) nové peníze, novou kupní sílu, a tak přání spotřebitelů vyjádřená ve změně jejich chování (utrácíme nyní méně) eliminuje. Z toho samozřejmě plyne tak nějak automaticky to, že ceny a mzdy jsou vlastně strnulé. Nedochází tedy k cenovému přizpůsobování (respektive k němu dochází až prý za moc dlouho, což zní zvláštně vzhledem ke zpožděním monetární politiky). (Dezinterpretovaný) Sayův zákon tak tedy neplatí. Čili z textu jasně vysvítá inspirace J. M. Keynesem potažmo S. Gesellem. A to je potřeba mít při dalším čtení textu na paměti.
Vznik peněz v současném peněžním systému rakouští ekonomové popisují tak, že úvěry vytváří peníze či vklady. V běžných vysokoškolských učebnicích to takhle většinou přímo nestojí a studenti si tuto skutečnost musí v podstatě z textu učebnic poněkud sami odvodit. Kdo není moc bystrý, tak si tuto skutečnost ani možná neodvodí. Skořepa však čtenáři naservíruje tuto informaci přímo před nos. Nevěříte? Tak tady je citace: “Banky mezi sebou platí likviditou. Firmy a domácnosti mezi sebou platí penězi, a to buď hotovostními (což je součást peněz i likvidity), nebo bezhotovostními. Likviditu vydává jen centrální banka. Vydávání peněz je výlučně v rukou ostatních bank a klientů. Banka vytvoří nové peníze poskytnutím úvěru, protože souběžně se vznikem úvěru zvýší zůstatek na dlužníkově účtu v této bance.” (3). Likvidita rovná se v podstatě bankovky a mince. Autor k tomu píše, že likviditou rozumíme hotovost a vklady bank v centrální bance, a že o celkovém objemu likvidity rozhoduje jen a pouze centrální banka. Mimochodem, pokud jde o peníze, tak platí: “Do objemu peněz v ekonomice (tj. v rukou poptávky) neboli do peněžní zásoby musíme vedle hotovosti započítat taky veškeré peníze bezhotovostní – tedy ty, které máme na účtech (přinejmenším běžných účtech) v bankách. Tím pádem nám vyjde objem peněz daleko vyšší. Oproti hotovostním penězům je těch bezhotovostních v současné české ekonomice minimálně pětkrát víc…” (4). Samozřejmě poskytnutí úvěru se bance vyplatí jen v případě, že úrokový výnos z úvěru po očištění o rizika bude vyšší než ušlý úrokový výnos z uložení daného objemu likvidity do centrální banky skrze repo operace nebo než úrokový náklad na půjčku likvidity od jiných bank (5).
Ovšem rakouští ekonomové jdou ještě dále a tvrdí, že peníze vznikají z ničeho. Tvrdí to třeba významný ekonom rakouské školy J. Huerta de Soto ve své knize “Peníze, banky a hospodářské krize”. Totéž ovšem praví Skořepa: “Ve chvíli, kdy banka poskytuje úvěr, žádný vklad likvidity nepoužije, použít nepotřebuje, a dokonce použít ani nemůže. Poskytnutím úvěru ve výši třeba milion korun se rozumí, že klient a banka podepíšou smlouvu o úvěru v této výši a že banka na účet, který klient má, připíše (poté, co o to klient požádá) milion korun – zbrusu nových, ‘ze vzduchu’ vzniklých korun, které ještě chvilku před podpisem smlouvy neexistovaly. V těchto úkonech plynoucích z poskytnutí úvěru není o žádném předtím provedeném vkladu likvidity ani slovo. Milionový úvěr a proti němu milionový vklad přicházejí v Bance A na svět oba současně, jako dvojčata. Banka vlastně ani neumí vytvořit úvěr jinak než jako dvojče s vkladem.” (6). Skořepa k této citaci dodává, že je to jen trochu přehnané. Pokud totiž chcete z účtu vybrat peníze, které vám banka půjčila, musí zmíněná Banka A přesunout příslušný objem likvidity za svého účtu v centrální bance na účet třeba Banky B (pokud penězi platíte někomu s účtem v Bance B) nebo v případě, že vyberete hotovost musí Banka A požádat centrální banku o to, aby jí doplnila hotovost a současně o příslušný objem likvidity snížila zůstatek na účtu, který má v centrální bance Banka A (7). No, a pokud je centrální banka ochotna poskytovat komerčním bankám další likviditu, tak bankovní systém vytváří peníze skutečně ze vzduchu. Skořepa navíc píše, že samotné množství likvidity, které má Banka A v danou chvíli k dispozici, není limitem pro její následnou úvěrovou vervu. Objem likvidity je dle něj prachšpatnou brzdou růstu obejmu úvěrů a pohybuje se (co se týká té likvidity, kterou komerční banky nedávají zcela mimo hru do ČNB skrze repo operace) v Česku v posledních dvaceti letech na úrovni velmi nízkých jednotek procent celkového objemu úvěrů (8). Jinde doslova uvádí: “Peníze přicházejí na svět především skrze bankovní úvěry. Při poskytnutí úvěru banka danému klientovi připíše danou sumu na účet, který mu vede – a v tu ránu se tato suma začne počítat do peněžní zásoby.” (9).
Jaké je krytí takovýchto peněz? No dnes v podstatě žádné. Tyto peníze jsou kryty likviditou, tedy vlastně penězi. Sami sebou. Autor píše: “Samotná likvidita (oběživo a vklady bank v ČNB) ale ničím kryta není. Přesněji řečeno, z čistě účetního hlediska i ta vlastně částečně kryta je – tím, co ČNB vlastní (tedy především jejími devizovými rezervami).” Ovšem: “ČNB po dlouhá léta vykazuje (při aktuálních korunových cenách jiných měn a zlata) záporné čisté jmění. Její dluhy jsou tedy větší než její majetek, což neznamená nic jiného, než že část jejích dluhů (část celkové vydané likvidity) není kryta žádnými aktivy. Museli bychom si tedy vybrat, kterou část celkových dluhů ČNB chceme vnímat jakou krytou.” (10). Jinde k tomu píše: “Z finančního hlediska se Česká národní banka od průměrné české domácnosti v lecčem liší. Například si může kdykoliv natisknout miliardy nových korun a za ně si něco koupit.” (11). Ano, má to nějaké limity, ale to na tom zase tak moc nemění.
Nástroje na “pumpování” likvidity
Existují různé metody toho jak centrální banka ovlivňuje likviditu. Některými se zabývá i tato kniha. Jednou z nich je trvalá nabídka centrální banky v podobě tzv. zápujční facility, kdy centrální banka pro žádající banku na požádání vlastně na jednu noc vytvoří zbrusu novou likviditu v požadovaném objemu, pokud má banka nedostatek likvidity nakonci dne. Tato půjčka je úročena lombardní sazbou. V opačném případě jde o depozitní facilitu, kdy si banka přebytečnou likviditu na noc uloží u centrální banky. Tato likvidita je pak úročena diskontní sazbou (12). Půjčky od centrální banky se za běžných okolností neustále obnovují čili přerolují. Mimochodem pro příklad starší vysokoškolské skriptum “Makroekonomie: Základní kurs” z nakladatelství Melandrium tvrdí, že centrální banka poskytuje komerčním bankám úvěry úročené diskontní sazbou. Lombardní sazbu ani nezmiňuje (13). Rovněž tak populární kniha N. G. Mankiwa “Zásady ekonomie” uvádí, že diskontní sazba je úrokovou sazbou na půjčky, které Federální rezervní fond (americká centrální banka) poskytuje komerčním bankám (14).
Další metodou jsou repo operace. Kdy si centrální banka od komerčních bank půjčuje jejich likviditu a na oplátku jim dává cenné papíry (často jde o státní dluhopisy). Věc funguje tak, že pokud ČNB očekává, že z nějakých důvodů (začátek dovolených, nákupy dárků před Vánocemi a podobně) dnes budou chtít bankovní klienti mít v rukou o milion korun hotovosti víc než včera, musí ČNB stáhnout repo operacemi o milion korun likvidity méně čili ponechat bankám o milion likvidity víc, protože banky budou potřebovat tento dodatečný milion korun likvidity na to, aby si z něj mohly během dne od ČNB vyžádat dodatečný milion korun hotovosti pro své klienty. Naopak, pokud komerční banky by chtěly do repo operací uložit víc likvidity, než kolik vyšlo ČNB jako objem, který by měl býti v daném dni stažen, tak to nejde. “ČNB přijme od bank do repo operací v daný den maximálně jen tolik likvidity, kolik je podle ní potřeba.” Někdy ovšem komerční banky chtějí u ČNB uložit méně likvidity, což naopak učinit velmi snadno mohou (15). Všimněme si jedné věci, a to té, že centrální banka platí komerčním bankám za půjčování likvidity nějaký úrok čili komerčním bankám vrací více peněz. To znamená, že pokud se rozhodne, že bude od bank stahovat méně likvidity než doposud, tak v podstatě uvolní pro účely použití nejen stávající likviditu, ale i k tomu nějakou částku navíc.
Dále pokud komerční banka má během dne nedostatek likvidity, tak může využít nabídku centrální banky na vnitrodenní zapůjčení likvidity, a to bezúročně. Jako protihodnotu za tuto půjčku ovšem centrální banka požaduje kvalitní cenné papíry. Samozřejmě mimo jiné jde i o státní dluhopisy, nepřekvapivě. Pak je tu samozřejmě změna výše minimálních povinných rezerv, ta se počítá z objemu vkladů, které banka přijala od svých klientů (16). Snížením požadavků na povinné minimální rezervy ze strany centrální banky, se do oběhu může dostat více peněz (byť se tento nástroj monetární politiky dnes používá spíše okrajově). Dále tu máme kvantitativní uvolňování. Co to znamená? Provádět kvantitativní uvolňování znamená: “vytvářet novou likviditu, a za ni na finančních trzích nakupovat dlouhodobější státní a podobné dluhopisy. Zvýšení poptávky po dluhopisech zvyšuje jejich nynější tržní cenu, a tedy snižuje s nimi spjatou úrokovou sazbu (rozdíl mezi částkou, kterou držitel dostane při splatnosti dluhopisu, a nynější tržní cenou dluhopisu).” (17). Existují další metody rozšiřování peněžní zásoby. Třeba kursový závazek, který vyústil v České republice v nedávnou inflační vlnu. Dle autora ČNB vytvořila v průběhu let (tj. před uvedenou inflační vlnou) objem likvidity, který výrazně přesahuje požadavky firem, domácností a bank na objem likvidity (18). Obecně centrální banky také radši intervenují proti domácí měně, protože si snadno tuto domácí měnu natisknou v libovolném množství. Naproti tomu při intervencích s cílem nenechat měnu oslabit centrální banka prodává své devizové rezervy, a ty si nad objem, který v minulosti nakoupila, dotisknout nemůže (19).
Jak obhájit vyšší míru “pumpování”?
Jak obhájit vyšší míru “pumpování” peněž do ekonomiky? Předně je potřeba si uvědomit, že při rostoucí produkci by, při stejném množství peněz v ekonomice, ceny klesaly. Tudíž pumpovat peníze do oběhu lze v rámci růstu ekonomiky zhruba tak, že nebude docházet k růstu cenové hladiny (ale bude i nadále docházet ke změnám cenových relací mezi různými statky!). Ovšem typicky péče o údajnou stabilitu měny vypadá ve skutečnosti nějak takto: “V posledních letech vychází míň článků, které optimální míru inflace odhadují na nule, nebo dokonce pod ní, a přibývá těch, které ji umisťují zřetelně nad nulu. Průměr za 30 článků zveřejněných v letech 2018-2021 je zhruba 1,5 procenta. To je určitě blíž ke dvojce, kterou používá ČNB, než ke zdánlivě logické a intuitivně správné nule.” (20). Čili hlásá se zde ve skutečnosti zhruba dvou procentní míra inflace a nikoliv cenová stabilita! Bůh ví zda za dalších třicet let se nebude psát, že průměr za 30 článků zveřejněných v posledních letech je zhruba 3-4 procenta. A za další dobu to bude již třeba 5 procent. I to je možné.
Jak tuto skutečnost ekonomové hlavního proudu obhajují? I to se lze z knihy snadno dovědět. Skořepa píše: “Pokud ČNB ani v té nejhorší krizi nemůže snížit nominální úrokovou sazbu pod (zhruba) nulu, pak to značí, že nemůže snížit reálnou úrokovou sazbu hlouběji než na hodnotu inflace s opačným znaménkem. Například při inflaci ve výši dvou procent je tedy v silách ČNB snížit reálnou sazbu nejníže na minus dvě procenta (nulová nominální sazba minus dvouprocentní inflace); ovšem při nulové inflaci je tato dolní mez reálné úrokové sazby výše – přímo na nule. Pokud by se tedy dařilo ČNB držet inflaci u nuly, pak by snížení reálných úrokových sazeb pod nulu bylo pro ČNB jednoduše nedostupné. V recesích a krizích by tak ČNB byla schopna podpořit poptávku – a s ní i inflaci – míň, než by to šlo při inflačním cíli nad nulou. Schopnost centrální banky stabilizovat ekonomiku by tak byla omezena.” (21). Samozřejmě dá se říci, že pokud by inflace byla tři procenta a centrální banka by snížila svoje sazby na nulu, tak došlo ke snížení reálné úrokové sazby na minus tři procenta a tak dále. Tím je tento argument poněkud nebezpečný, protože se dá natahovat dále a dále. Dalším argumentem pro podporu vyšší inflace je ten, že inflace lidmi skutečně pociťovaná je oproti té oficiální nižší. Protože například domácnosti mají tendenci reagovat na růst cen tím, že své útraty zaměřují víc na ty druhy zboží/služeb, které podražily míň, a tím si fakticky zažívanou inflaci mírně snižují (22). To je zajímavý argument, protože neber vůbec v potaz to, že pokud se domácnosti zaměří na nákup něčeho jiného – třeba margarínu na místo másla – tak si tím sice možná zažívanou inflaci mírně snižují, ale vedle toho pociťují diskomfort z toho, že kupují a užívají statek, který je z jejich pohledu až druhý nejlepší pro uspokojení jejich potřeb, a který by za neexistence inflace ani nekupovaly. Za druhé je z tohoto argumentu celkem jasně patrné, že domácnosti se snaží dopadům inflace vyhnout a centrální banka se snaží toto vyhýbaní se eliminovat. Jedná tedy tak, aby eliminovala snahu domácností se vyhnout poškození, které plyne z vyšší míry inflace.
Cílem pumpování je většinou podporovat vládu dané země a zájmové skupiny, které za ní stojí. K tomu ale jindy. Zde již jen poslední citaci ze Skořepovy knihy, pro zamyšlení nad tím, jak vláda celkem snadno přijde k vašim penězům: “Mnozí z nás tak nevědomky skrze své bankovní vklady, penzijní produkty nebo pojistky nepřímo půjčují peníze české vládě.” (23).
Celou řadu v knize uvedených informací jsem si již o mnoho dříve odvodil z vysokoškolských skript ekonomie a četby knih rakouských ekonomů. Rád jsem si je zopakoval v poměrně dost čtivé formě. Pro zájemce, který nemá tolik času studovat obsáhlé ekonomické spisy a stačí mu nějaké základní znalosti o fungování našeho moderního peněžního systému a bankovnictví, je tato kniha jistě vítaná.
(1) Skořepa, M. Ekonomické jednohubky: Odpovědi na 50 důležitých otázek ekonomie a financí. Praha: Grada 2023, str. 52. (2) Tamtéž, str. 53. (3) Tamtéž, str. 66. (4) Tamtéž, str. 85 a 62. (5) Tamtéž, str. 66-67. (6) Tamtéž, str. 92. (7) Tamtéž, str. 93. (8) Tamtéž, str. 94. (9) Tamtéž, str. 140. (10) Tamtéž, str. 140-141. (11) Tamtéž, str. 222. (12) Tamtéž, str. 102-103. (13) Rusmichová, L. a kol. Makroekonomie: Základní kurs. Slaný: Melandrium 2002, str. 97. Je možné, že tomu tak před mnoha desetiletími skutečně bylo. (14) Mankiw, N. G. Zásady ekonomie. Praha: Grada Publishing 2009, str. 583. Mankiw ovšem popisuje americké reálie, které mohou být jiné než české reálie, ale pokud jde o vysokoškolskou učebnici u nás běžně používanou, nestálo by za to uvedené skutečnosti nějakou formou doplnit? (15) Skořepa, M. Ekonomické jednohubky: Odpovědi na 50 důležitých otázek ekonomie a financí. Praha: Grada 2023, str. 103-104 a 114-115. (16) Tamtéž, str. 104-105. (17) Tamtéž, str. 159-160. (18) Tamtéž, str. 109. (19) Tamtéž, str. 189. (20) Tamtéž, str. 160. (21) Tamtéž, str. 159. (22) Tamtéž, str. 161. (23) Tamtéž, str. 260.
The post Ekonomické jednohubky aneb poznej ekonomii hlavního proudu first appeared on .
