Edvard Beneš a zmizelá deska

Edvard Beneš a zmizelá deska

Normal 0 21 false false false CS X-NONE X-NONE /* Style Definitions */ table.MsoNormalTable {mso-style-name:"Normální tabulka"; mso-tstyle-rowband-size:0; mso-tstyle-colband-size:0; mso-style-noshow:yes; mso-style-priority:99; mso-style-parent:""; mso-padding-alt:0cm 5.4pt 0cm 5.4pt; mso-para-margin:0cm; mso-para-margin-bottom:.0001pt; mso-pagination:widow-orphan; font-size:10.0pt; font-family:"Calibri",sans-serif; mso-bidi-font-family:"Times New Roman";} Martin Koller 30. 10. 2018 K stému výročí republiky vůbec není špatné podívat se do historie. Zesiluje propaganda zaměřená na kritiku jak vzniku, tak existence našeho státu, kupodivu především z domácích řad. Její základ je evidentně v Německu, které se s podporou většiny českých médií snaží posilovat nejen ekonomickou kontrolu nad naší republikou jako koloniálním zdrojem levných pracovních sil a odbytištěm nekvalitní produkce, ale převzít kontrolu i nad naší armádou zapojením našich útvarů do Bundeswehru a dodávkami německé výzbroje. Při pohledu na tribuny prohýbajícími se pod vahou všemožných VIP si musíme položit otázku, čí armáda vlastně pochoduje při oslavách stého výročí vzniku Československé republiky. Proto bych chtěl připomenout našeho dlouhodobě nejvíce kritizovaného prezidenta a zároveň vlasteneckého hrdinu a bojovníka za Československo. Někoho by mohl z aktuálního, mírně zkresleného pohledu napadnout Miloš Zeman, který je pod stálou palbou nenávistné propagand, přičemž místy si kritiku zaslouží pro svoji nemístnou lásku k ČSSD a především k německé EU. Nicméně nejedná se o současného prezidenta, ale o prezidenta Edvarda Beneše. Proti našemu historicky druhému prezidentovi (1935-1948) se valí nepřátelská propaganda prakticky bez přestání od roku 1938 a z Německa ještě déle. Miloš Zeman tedy má co dohánět, ale vzhledem k svému přátelskému vztahu s ubohou a ostudnou německou kancléřkou, budovatelkou afroislámské multikulturní invaze do Evropy a hospodářské, aktuálně i vojenské kolonizace naší republiky se o nějaké dohánění nezpochybnitelně vlasteneckého Beneše ani moc nesnaží. Zde bych si dovolil jízlivě připomenout, že Německo vlastně nikdy zcela neotevřelo Čechům svůj pracovní trh, zatímco černochům dává vše a bez práce. Jaký je tedy reálný vztah Němců k Čechům. Evidentně horší, než k nějakému přivandrovalci z Afriky toužícímu po bezpracné celoživotní dovolené. A to prý máme s Němci mnoho společného. Pravda, třeba koncentráky, kde Češi byli uvnitř jako vězni a Němci dozorci. Nebo současné montovny, které patří Němcům, platícím daně v Německu a uvnitř dřou Češi jako otroci za pár šupů. Nebo německé hypermarkety, kde se Čechům prodává odpad z Německa, který by Němci nekoupili. A taky EU, kterou ovládají Němci a Češi na ni doplácejí. Na závěr úvodu bych připomněl, že Karel Čapek, přítel prezidenta Masaryka, dnes rovněž opomíjený vlastenec označil Beneše jako politika, který by si nejvíce ze všech československých politiků mohl právem stěžovat na nevděk veřejného mínění. Prezident Edvard Beneš, původně Eduard se narodil roku 1884, v době stále sílícího odporu českých vlasteneckých politiků proti rakouskému útlaku a germanizaci. Koncem devatenáctého století začala stále větší část české reprezentace chápat, že Rakousko se dostává do područí pangermánského Německa, které bylo ochotno uznat Čechy pouze jako etnickou a jazykovou skupinu, nikoli jako národ. V tom se s germánskými nacionalisty shodovali i němečtí velkosoudruzi Marx a Engels. Rostoucí české, částečně i slovanské vlastenectví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku bylo výsledkem práce mnohých českých buditelů, české sportovně-branné organizace Sokol, české školy, českého tisku a rovněž českých vědců a podnikatelů. Přidala se i řada českých poslanců sněmů Českého království a Moravského markrabství. Přitom bez ohledu na všemožné německé obstrukce byli Češi nejvíce gramotným národem v Rakousku-Uhersku. Projevilo se to poprvé při zjišťování úrovně gramotnosti rakouské armády, kdy nejvyšší množství vojáků schopných číst a psát, případně aspoň číst bylo v českých plucích číslo 18. (Hradec králové) a 21. (Čáslav). Důvodem bylo především čtení v rodinách a v rodném jazyce a písničky zpívané matkami, dědictví protestantství, husitství a Jednoty bratrské. Tím se Češi nejvíce přiblížili k Židům, kteří byli z náboženských důvodů (čtení tóry), nejvíce vzdělanou skupinou, ale nebyli oficiálně uznáváni jako národ. Při průzkumu v rámci monarchie roku 1900 bylo zjištěno, že z 1000 obyvatel starších šesti let umí číst a psát 937,7 Čechů a 918,4 Němců, pouze číst 19,7 Čechů a 13,3 Němců a negramotných je 42,6 Čechů a 68,3 Němců. V roce 1910 se průzkum opakoval a byl ještě výraznější v český prospěch. Uspěli i nejstarší obyvatelé. České hlavní a reálné školy, gymnázia a dívčí gymnázia byly budovány až po roce 1848 a to na spolkovém, nebo městském základě a bez podpory rakouského státu. V roce 1868 prosadila německá většina v českém zemském sněmu (díky čtyřem takzvaným kuriím zvýhodňujícím při volbách Němce v Čechách) rozdělení pražského vysokého učení technického na českou a německou část s předpokladem, že česká technika bude zaostalá. Opak se stal pravdou, byla vysoce hodnocena dokonce i v Německu a podobný vývoj nastal po rozdělení pražské univerzity roku 1882. Oblíbené propagandistické teorie o znalostní a kulturní převaze Němců, od nichž se zaostalí Češi musí učit, jsou tedy pouze dlouhodobě budovaným prolhaným protičeským mýtem pangermánské propagandy. Ta ostatně označovala český národ jako výmysl ruské propagandy. Nepřipomíná vám to něco? Na tom nic nemění ani fakt, že především někteří vyšší důstojníci a zbohatlíci si podlézavě měnili česká jména na německá, vesměs výměnou za nejnižší šlechtické tituly. Například z Františka Uchatého se stal Franz von Uchatius, z Radeckého se stal Radetzky a ze zakladatele slavné firmy Škoda se stal baron Emil Skoda žijící s rodinou ve Vídni, kde jeho potomci zůstali i po říjnu 1918. Proč asi? Z pouhé a nezištné lásky k německému jazyku by si sotva prznili česká rodná jména, jména svých předků. Oportunismus, bezcharakternost, nebo přímo zrada? V době politických krizí byli z národnostních důvodů propouštění čeští zaměstnanci německých podnikatelů a německými majiteli domů vypovídání z bytů čeští nájemníci. Mnohde museli čeští zaměstnanci v německých podnicích přihlašovat děti do německých škol. Ve škodovce bylo používání češtiny pokutováno. Menší města jako Liberec, Teplice, nebo Cheb, ovládaná německými radnicemi dokonce bránila možnosti přestěhovávání Čechů. Nařízení Badeniho vlády o používání obou zemských jazyků, němčiny a češtiny při úředním jednání od roku 1897 v Čechách a na Moravě vedlo téměř k ozbrojenému povstání Němců a bylo v roce 1899 odvoláno. To vše je dokladem odnárodňovací politiky rakouské pangermánské vlády nepřátelské k Čechům a Slovanům obecně a germanizačního útlaku, který je podle některých současných českých historiků údajně mýtem. Uvedená realita konfliktu národů, kterou viděl v mládí, udělala z rolnického synka Eduarda Beneše přesvědčeného vlastence. Po studiích v Praze, Paříži, Berlíně a Dijonu a ročním pobytu v Londýně získal velmi dobré jazykové znalosti a rozhled o politickém dění v Evropě. Na studia si vydělával sám. Již na počátku války se stal členem českého spolku Maffie, který dodával Tomáši Masarykovi do Švýcarska a Londýna zpravodajské informace pro spojence. Tato práce, kterou pomáhal koordinovat rovněž Čechoameričan Emanuel Voska, měla nemalý vliv na pozici československého odboje v zahraničí. Roku 1915 uprchl pomocí půjčeného pasu do Švýcarska. V roce 1916 byla ustanovena Česká národní rada a Beneš se stal jejím tajemníkem. Hlavními osobami se stali Tomáš Garrique Masaryk a Milán Rastislav Štefánik. Především díky Benešovi, který se ukázal jako schopný diplomat, byla rada uznána jako představitel ještě neexistujícího československého státu Francií, Británií a Itálií. Beneš měl rovněž nezanedbatelný podíl na právním uznání československých legií. Byl vytrvalým pracovníkem a zároveň mistrem diplomacie a kompromisů, navíc se schopností obrovského sebezapření. O diplomatických kvalitách Beneše svědčí slova britského ministra zahraničí lorda Curzona, který jej roku 1923 označil slovy: „ malý muž pro kterého posíláme, když jsme v nesnázích. A on nám vždycky poradí.“ Po válce se stal prvním československým, ministrem zahraničí a po tragické a podivné smrti Štefánika, s nímž neměl dobré vztahy, druhou osobou odboje. Na mírové konferenci v Paříži zajistil hranice republiky s Německem, Polskem a Maďarskem. Patřil k zakládajícím politikům Společnosti národů a roku 1935 vykonával funkci jejího předsedy. V roce 1924 vytvořil obranný pakt smlouvami s Rumunskem a Jugoslávií proti Rakousku a Maďarsku. V roce 1935 se stal druhým prezidentem a následně uzavřel spojenecké obranné smlouvy s Francií a Sovětským svazem, především proti Německu. Boje prezidenta Beneše Kniha Eduarda Táborského, který byl Benešovým tajemníkem v době druhé světové války a emigroval do USA „Prezident Beneš mezi západem a východem“ uvádí na pravou míru všemožná tvrzení protibenešovské a protičeské propagandy. Současná česká média vesměs vytvářejí obraz Beneše jako politického trosečníka, kapitulanta, politika a státníka, který v čele státu dvakrát zklamal a kapituloval, poprvé v roce 1938, podruhé 1948. Dále se mu vytýká, že zavedl Československo do sovětského područí. Mnohdy se používají argumenty předválečné německé, sudeťácké a luďácké propagandy a místy rovněž komunistické z období po únoru 1948. Boj domácího a zahraničního odboje proti Rakousku-Uhersku byl ve své době jednoznačně správný. Masaryk, Štefánik, Beneš, Kramář, Klofáč, legionáři v Rusku, Francii a Itálii a další nebyli žádní blázniví pomatenci, kteří se snažili pro jakési osobní ego vyvést národy budoucího Československa z agresivní pangermánské a uherské monarchie a zbavit je radostí rozsáhlého bezcelního trhu, ale rovněž cenzury a fízlování. Ze zaostalého žaláře národů odešly všechny neněmecké národy od Poláků, až po Chorvaty, včetně privilegovaných Maďarů. Z hlediska současné germánské propagandy EU byli pravděpodobně všichni naprostí idioti, když nechtěli zůstat v germánském žaláři národů. Ukázalo se, že Rakousko-Uhersko držela dohromady pouze císařská rodina, německá a zněmčelá šlechta, němečtí velkostatkáři, sbor především vyšších armádních důstojníků, rozbujelý byrokratický aparát zahrnující policii a katolická církev. Nikdo ostatní se necítil Rakušanem, což prokázal právě jeho bleskový rozpad monarchie v roce 1918. I Palacký, který zprvu doufal v ochranu Slovanů Rakouskem před pangermány a podporoval Rakousko, jako budoucí mnohonárodní federaci nakonec zklamaně konstatoval: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“ Především je třeba uvést, že Beneš jako ministr zahraničí a jedna z předních osobností Společnosti národů, kterou pomáhal zakládat, měl do roku 1935 malý vliv na československou domácí politiku. Dlouhodobě vycházel z realistického předpokladu, že malé Československo je ohrožováno dvěma velmocemi s nesrovnatelně vyšším vojenským potenciálem, a to Německem a Sovětským Ruskem. Přitom stejně jako Masaryk jednoznačně odmítal bolševismus i německý nacismus a italský fašismus, případně i jiné agresivní nacionalismy, především polský po nástupu plukovníka Becka a samozřejmě maďarský zaměřený proti Slovensku. Stejně jako Masaryk sledoval dva základní mezinárodně-politické cíle. Především přivedení Německa a Sovětského Ruska do Společnosti národů, zrušení různých embarg a rozšíření obchodní spolupráce s těmito politicky izolovanými zeměmi a cílem oslabit ekonomickou a politickou cestou agresivitu vůči okolním zemím a podporu jejich režimů občany. Neméně důležitá byla Benešova snaha o vytvoření mírové Evropy na základě mezinárodních smluv, což bylo z hlediska malého státu obklopeného podstatně většími jen logické. Proto se snažil posilovat úlohu Společnost národů a spolupráci především s Francií, jako spojeneckou kontinentální velmocí. Nedlouho po válce se mu podařilo normalizovat vztahy s Rakouskem, kterému byla roku 1920 dokonce poskytnuta hospodářská pomoc. Vztahy s Polskem narušoval jednak spor o Těšínsko, jednak působení Hillersonovy sovětské mise Červeného kříže v Praze. Ta budovala špionážní rezidenturu a především úspěšně realizovala sabotáže na železnici z hlediska dopravy materiálu pro polskou armádu bojující proti bolševické invazi. Poláci navíc nepřátelsky vnímali jakákoli jednání mezi Československem a Sovětským Ruskem. Vrcholem byl stupidní spor o zanedbatelné území Javorina. Poláci odmítali jakékoli spojenecké smlouvy s Československem a nakonec podepsali nelogicky smlouvu s Německem. Vztahy s Polskem byly v podstatě neřešitelné a Poláci nakon
Jak poznat nevěru?

Máte podezření, že vás váš protějšek podvádí?

Rychlá půjčka ihned

Není nic jednoduššího než si vybrat rychlou půjčku na www.finmoney.cz.

Špionážní technika

Jak zjistit pravdu? Pomocí profesionálních pomocníků.

Jirkovo rychlé půjčky

Srovnejte si online půjčky z pohodlí vašeho domova. 100% přes Internet

Slevové kupóny

Ušetřete nemalé peníze na online nákupech. Slevové kupóny do e-shopů.

Účetní program AdmWin

Nabídky, zakázky, objednávky, sklady, faktury, dod.listy, účtenky EET

Inzerujte zde!

Máte zájem o reklamu? Kupte si textový odkaz na této pozici!



Dnes nejprohlíženější