Liberální cesta ke štěstí
RSS

Liberální cesta ke štěstí


LIBOR ČÍHAL
Západní politické telenovely nás omamují fikcí individua a jeho nezadatelných práv, přitom nikdy v minulosti nebyl člověk tak vykleštěn nebo vzdálen od skutečné individuality, která prochází dějinami. I v stalinské epoše nebo v Asýrii osmého století před Kristem mohl mít člověk oprávněnější pocit, že je tvůrcem dějin, než v dnešní Evropské unii, která unifikovala úplně vše a plánuje další. Žijeme v tragické době, která nasadila vrcholnou technologii a všemocná média k potlačení lidské podstaty. Člověk dnešní EU doby se stal konzumentem bez individuality, totalizující svět EU degradoval samotný pojem člověka, podobně jako nacistická epocha.
Pojem individua byl od počátku liberální epochy v osmnáctém století idealizací, která se občas s realitou setkávala. Robinson je prototypem buržoazního ideálu liberálního hrdiny, člověk ztroskotal na pustém ostrově a bez prostředků, jen vlastním přičiněním, dokázal zvítězit nad nepřízní osudu. Mýtus individuálního hrdiny doprovázely i jiné liberální bajky, jako neviditelná ruka trhu a cesta trhem k lidskému štěstí. Racionální nezávislý velikán bez historie, ničím nespoutaný, bez kořenů a plný abstraktních vizí, dobrým prototypem těchto liberálních ideálů mohl být i kapitán Nemo. Tito hrdinové jsou totemickými předky dnešního evropskounijního konzumenta bez národní příslušnosti a dokonale zaměnitelné spotřební jednotky. Mýtus liberálních hrdinů měl slabiny, např. jak Robinson, tak Nemo nebyli až tak úplně bez historie, Robinson formoval Pátka a ne opačně, křesťanské hodnoty o něž se opíral Robinson byly prioritní a přitažlivé a Pátka svedly, nebyly to žádné liberální hodnoty. Nevíme, kam by se osud těch dvou ubíral, kdyby formoval podle své kultury Pátek Robinsona.
Neviditelná ruka globální struktury ztotožňuje konzumní jednotku s výrobní jednotkou, výrobní jednotka v Bangladéši svoje liberální tažení za štěstím najde v dvou dolarech za den u mechanizované lopaty, výrobní jednotku v Praze pronásleduje vize štěstí v ofisu v Karlíně nebo polopenzijní letargie státního úřadu. Liberalismus je velký tím, že ani Bangladéš, ani Praha si nezávidí.
Společnost sedmnáctého a osmnáctého století byla systémem s ještě staršími kořeny, kde se kódovala závislost mezi elitou a lidem, byl to organický, vitální a životu přející systém. Německý filozof Hans Mayer píše, že v těchto stoletích ve vládnoucí sféře panovala rovnoprávnost pohlaví, sodomie byla normální a židé akceptováni. Buržoazní liberální společnost 19. a 20. století zastavila tento vývoj, a dnes běžné kvality předliberální epochy se vydávají za velký pokrok liberální doby. Liberalismus nahradil přirozenou hierarchii feudální společnosti buržoazní nerovností, liberální buržoazie postavila v devatenáctém století hráz židovské emancipaci a vyvinula nesmyslné rasové teorie. Vědecký racionalismus liberálního osvícení konstituoval jeden ze zdrojů rasismu nacistů (Léon Poliakov). Tradiční společnost byla téměř biologickou bytostí, v níž se střetával duch země a mrtvých.
Individualističtí hrdinové to byl idealizovaný obraz, který o sobě buržoazie devatenáctého století měla, pár lidí se dostalo nahoru a miliony ostatních byly nemilosrdně vykořisťovány. Americké woke university místo pominutosti černými, utiskovanými pohlavími atd., by se měly poklonit milionům vykořisťovaných bílých, na nichž staví jejich blahobyt. Z historie liberalismu nelze vymazat průmyslové peklo v Manchesteru nebo Birminghamu, tvrdou práci dětí ve fabrikách, která podle liberálních teoretiků byla výchovným prostředkem. Až antiliberální křesťanský francouzský syndikalista Albert de Mun prosadil pracovní volno v neděli, zákaz práce dětí, mateřskou dovolenou atd. V Anglii chtěla buržoazní oligarchie limitovat chudobu limitováním biologické reprodukce, dnes naopak ta samá liberální oligarchie ve stejné logice proměnila Británii v zemí civilizačně odlišných imigrantů.
Velký neoklasický pruský architekt Schinkel, který byl mužem předliberální epochy, když navštívil anglická průmyslová centra, propukl v pláč. Vrcholem liberální hanebnosti byla opiová válka, kterou anglosaská oligarchie prosazovala svobodu obchodu, dnešní anglosaské přístupy se moc neliší. Liberalismus ve formě neo je pilířem kapitálu a maskou politiky, liberalismus vylučuje velkou většinu lidí z politického procesu, demokracie je v liberalismu vždy formální záležitostí. Liberalismus je anglosaskou doktrínou, není nezbytnou premisou moderního pojetí života, ještě do nedávna dokázalo Německo spojit tradiční s moderním, Japonsko, Čína, nebo dnes i Rusko jsou dalším příkladem.
The post Liberální cesta ke štěstí first appeared on .


Nejčtenější za týden