Kdo se bojí Roberta Fica?
RSS

Kdo se bojí Roberta Fica?


PETR ŽANTOVSKÝ
Titulek možná některému zarputilému intelektuálovi připomene název divadelní hry Edwarda Albeeho, která se nejčastěji hrává pod názvem Kdo se bojí Virginie Woolfové, někdy též jako Kdopak by se Kafky bál. Znamenalo to vlastně totéž. Je tu nějaký fenomén, který se nehodí do všeobecně přijatelného kánonu doby, něco, co komplikuje, něco, co zdržuje, a je třeba se s tím vyrovnat. A jako obvykle je nejlepší se toho zbavit, ať už metaforicky, nebo fyzicky.




Dnes na toto pódium světa nastoupil jakýsi 71letý básník z města Levice, který projevil svůj názor na význam Roberta Fica na slovenské scéně pokusem o jeho atentát. Jak pravil jeho, věřím, upřímně šokovaný syn, jeho otec zkrátka Fica nevolil. Stačí to k pokusu o atentát?
Zjevně ano. Potřebujeme k tomu několik předpokladů. Předně náležitou náladu obyvatelstva, usměrněného a zmanipulovaného médii, donedávna režimními, dnes propagandistickými v opačném směru. Těch hrubostí, sprostot a nadávek, co jsme si o Ficovi a jím reprezentované politice mohli přečíst v uplynulých dnech a týdnech, nebylo málo. Na jeho adresu se vyjádřili kdejací novináři i čeští či slovenští představitelé, od našich médií schytal přídomky jako „odpad“, „extremista“, „nejhlubší dno“, „člen mafie“, „likvidátor právního státu“ a kdeco dalšího. Náš prezident jej po vítězných volbách nazval zklamáním.
Známí slovenští herci zase „tím, kdo se bojí, aby ho nezavřeli“ (Vášáryová)“, případně „demagogem a proruským autokratem“ (Kňažko). Nejdál asi v tomto směru došel šéf strany Progresivní Slovensko a místopředseda Evropského parlamentu Michal Šimečka, jenž se před parlamentními volbami dopustil tvrzení, že „kdyby (Fico) vyhrál, mnozí Slováci ze země odejdou.“
Tímto kobercovým náletům nepravd, podezření, obvinění a útoků byl tehdy vystaven po celý čas před volbami do Národní rady a de facto také, a možná ještě silněji, před volbami prezidentskými, v nichž podporoval Petera Pellegriniho, který mu sice před pár lety pěkně zatopil (po vraždě novináře Kuciaka), ale dnes oba pochopili smysl slova konstruktivní spolupráce. A to celé pochopitelně vadí druhé straně, financované, stejně jako ještě stále prezidentka Čaputová,a nejspíš i její předchůdce Kiska i premiéři Matovič a Heger, ze zdrojů navázaných na americký bankovní a spekulativní kapitál. Ostatně Open Society Fund byl, není-liž pravda, jedním z předchozích pracovišť oné nenápadné právničky z Pezinku.
Navzdory tomu, že je to celé velmi tragické, obávám se, že je to jednodušší, než se zdá . Fico, který ještě kolem roku 2006 byl velkým eurohujerem, pochopil, že jeho národ má jiný názor a zvolil si ho proto, aby jej prosadil. A on se o to snaží. Podobně jako Viktor Orbán v Maďarsku. Bude-li tento trend narůstat (naší upatlaně poslušné vlasti se to žel netýká), bude to představovat pro euroadministrativu vážný problém, jemuž se říká „vědomí suverenity členského státu“. Bude-li Brusel toto dlouhodobě potlačovat, se zlou se potáže, a zřejmě to i ví. Tím, že někteří vůdci odejdou – na odpočinek, či jinak, problém nezmizí, spíše naopak.
Takže kdo se vlastně nejvíc bojí Roberta Fica? A proč?



Deník TO



The post Kdo se bojí Roberta Fica? first appeared on .


Nejčtenější za týden