Před pár dny jsem zde tuto událost již zmínila v souvislosti s jiným článkem, který se pozastavuje nad tím, kde jsou kořeny současného dění na Ukrajině.
Nyní si tuto událost připomeneme detailněji a zkusíme se podívat i na nějaké nesrovnalosti v souvislosti s vyšetřováním masakru, za nějž dodnes nebyl nikdo potrestán.
Pro jihoukrajinské přístavní město Oděsa není druhý květen dnem jako každý jiný, protože toto datum je výročím hrozné události, která změnila životy obyvatel a dále zintenzivnila konflikt vyvolaný převratem na Majdanu: masakr v Oděse.
Alespoň tak to nazývají Rusové a proruští Ukrajinci. Pro Kyjev a zbytek světa jsou to „nepokoje 2. května“. Oficiálně toho dne zemřelo 48 lidí, z toho 42 při požáru jen v Odborovém domě. Očití svědci však hovoří o více než 100 mrtvých, někteří dokonce o více než 200.
Ale jak k tomu došlo? Co se skutečně stalo 2. května 2014 v Oděse a jak je možné, že za to dodnes nikdo nenese odpovědnost?
On May 2, 2014, dozens of people were murdered or burned alive in the Odessa Trades Unions Building at the hands of the so-called Ukrainian nationalists months after the regime change. The perpetrators walk free.
pic.twitter.com/s1zZcRxHJ8
— Nina Byzantina (@NinaByzantina) May 2, 2022
Podle západního příběhu se to stalo takto: Fotbalový zápas klubů Černomorec Oděsa a Metalist Charkov přilákal příznivce charkovských chuligánů a pravého sektoru do Oděsy, kde byli napadeni proruskými aktivisty, což nakonec vedlo k pouličním bitvám. V průběhu těchto pouličních bitev proukrajinská strana natlačila své oponenty na Kulikovovo náměstí, kde demonstranti proti Majdanu zřídili stanový tábor. Lidé utíkali do Domu odborů za ním. Obě strany po sobě házely Molotovovy koktejly, což mělo za následek požár v budově. Stručně řečeno: údajně došlo k vypuknutí násilí, ale tvrdí, že to byla „pouze“ tragická událost.
A přesto je tento příběh plný nesrovnalostí. Webové kamery, které jsou běžně zaměřeny na budovu odborů, nebyly v ten den v provozu. Hasičům trvalo asi 40 minut, než dorazili na místo požáru. Fotografie a videa ukazují policisty, jak nečinně stojí u hořící budovy odborů. Pravý sektor v Charkově mobilizoval stovky svých příznivců předem, aby 2. května odcestovali do Oděsy. Údajně byli všichni neozbrojení, ale videa účastníků z mobilních telefonů ukazují lidi se střelnými zbraněmi. Na dalších videích můžete vidět mladé ženy, jak nadšeně připravují Molotovovy koktejly. Těla v Odborovém domě mají střelná zranění, stopy po uškrcení a podivné popáleniny.
Oděský básník vadim Negaturov, odpůrce Majdanu, byl jedním z těch, kdo uhořeli v domě odborů Kyjev se v každém případě rychle pokusil omezit škody po incidentu. O den později vláda oznámila, že se „separatisté“ sami zapálili. Vyhodili Molotovovy koktejly ze střechy a jeden z nich spadl a založil oheň. Skutečnost, že to nezapadalo do obrazů zfanatizovaných proukrajinských demonstrantů před Domem odborových svazů nebo s technickým vývojem požáru, zřejmě ukrajinské propagandě nevadila.
A další skutečnost, která je také poněkud nestandartní: Jen jeden den po požáru byla budova otevřena veřejnosti. Na místo činu vstoupily desítky lidí, i když by správně mělo dojít k rozsáhlému vyšetřování. Chtěli co nejrychleji zapomenout na strašlivou událost, která znamenala poskvrnu na západem pozitivně vykreslovaném obrazu majdanské vlády. Renovační práce začaly stejně rychle.
Pro příbuzné obětí byla doba po masakru emocionálními muky. Jejich zesnulí příbuzní byli obviněni z toho, že byli násilní separatisté. Vzpomínkové akce v Domě odborových svazů byly narušovány neonacistickými skupinami, truchlící lidé byli zesměšňováni a ohrožováni.
O několik měsíců později tehdejší ukrajinský prezident Petro Porošenko incident okomentoval slovy: „Oděsa zaplatila vysokou cenu za to, že se stala proukrajinskou.“
Dodnes zůstává masakr v Oděse temnou skvrnou v paměti Euromajdanu. A to je způsobeno především tím, že za to nebyla postavena před soud ani jedna osoba. Po katastrofě byli zatčeni a vyslýcháni pouze proruští aktivisté. Vyšetřování nikam nevedlo. O rok a půl později Rada Evropy kritizovala skutečnost, že ve vyšetřování nebylo dosaženo žádného podstatného pokroku, ale ani to nepřineslo žádné rozhodující změny. Dodnes se tvrdí, že není známo, kdo nebo co požár způsobilo.
To, co zůstává svědkům v paměti, jsou strašlivé obrazy, které každý, kdo je viděl, pravděpodobně nezapomene: lidé, kteří vyskočili z okna, aby unikli plamenům, a pak byli zbiti rozzlobeným davem. Ohořelé mrtvoly lemující schodiště. To, co zůstává, je zármutek, hněv a zaryté mlčení. A odmítnutí zapomenout na to, co navždy změnilo tvář jinak klidného přístavního města 2. května 2014.
Ohodnoťte tento příspěvek! [Celkem: 4 Průměrně: 5 ]
