Proč bojovat proti autocenzuře
RSS

Proč bojovat proti autocenzuře



DANIELA KOVÁŘOVÁ
Ti, co se pošklebují našemu strachu a našim obavám o svobodu slova a kteří žádný pocit obav o svobodu slova nemají, protože jejich názory jsou všudypřítomné a svobodomyslné, chtějí po nás kazuistiky, příklady, výčty, podrobné popisy . A když ty skutečné příklady uvedeme, začnou v nich hledat hnidy a šťourat se v nich. Pak nás staví do defenzivní pozice, abychom my sami prokazovali, že onen mluvčí neměl být umlčován. To jim pak umožňuje nás urážet, jako že s ním souhlasíme. A my přitom jen podporujeme obecný princip svobody slova a svobody projevu.

My ale ty kazustiky máme. Můžeme z nich citovat, což Společnost na obranu svobody projevu dělá už několik let. Chcete příklady? Jedno nakladatelství nevydá knihu jen proto, že autor zastává nepopulární názory, jiné zastaví její vydání těsně před tiskem. Na advokáty jsou podávány kárné návrhy s odůvodněním, že svými projevy ohrožují nezávislost advokacie. Učitelku trestně stíhají za výuku. Politiky morálně odsuzují jako zlé jen proto, že nepodporují progresivistické nesmysly. Mně redakce blogu iDnes sejmula naprosto nevinný blog o mé zkušenosti rodinného advokáta v patchworkových rodinách. Když jsem protestovala, napsala mi redakce jediný argument: prý v mém článku o praktických zkušenostech chybí odkazy.
Příklady můžeme najít taky v čerstvé zprávě o extremismu, kterou zpracovalo Ministerstvo vnitra a jejíž části mám před sebou. Z této zprávy plyne následující:
• V právu není pojem extremismus nijak definován. Pod tímto pojmem MV rozumí formy trestné činnosti, o nichž je důvod se domnívat, že byly extremistickými postoji motivovány nebo ovlivněny (str. 5). (Kdo to bude posuzovat? Kdo se bude domnívat? Kdo vyhodnotí, že jste motivováni či ovlivněni?)
• Projevy předsudečné nenávisti označují jednání, které je motivováno nesnášenlivostí a společenskými předsudky vůči určité skupině obyvatel. Projevy nemusí nutně naplňovat skutkovou podstatu některého z trestných činů (str. 6). (Takže společenské předsudky jsou něco špatného? Nepomáhají nám náhodou orientovat se ve složitém světě? Nejde u nich o zobecněnou zkušenost?)
• Rok 2023 údajně přál tzv. antisystémovému hnutí. Toto hnutí představuje jakýsi tavící hrnec občanů nespokojených s různými společenskými, politickými či ekonomickými událostmi. Formálně používá vlasteneckou etiketu, nicméně reálně v sobě absorbuje spíše prvky vyhovující hybridním aktivitám kremelského režimu. Od října doplnil tematickou paletu těchto subjektů, zahrnující zdražování, energetickou a migrační krizi, ruskou agresi proti Ukrajině či protipandemická opatření, ještě konflikt na Blízkém východě (str. 8). (Takže jste-li nespokojeni, jste antisystémoví a financuje vás Putin?)
• V roce 2023 bylo Policií ČR zjištěno 181 trestných činů s nenávistným podtextem. Dále bylo policií evidováno celkem 98 stíhaných osob u skutků s nenávistným podtextem. Pro trestné činy spáchané z rasových, národnostních a jiných nenávistných pohnutek bylo obžalováno celkem 90 osob. Odsouzeno za ně bylo celkem 50 osob (str. 9). (Zdá se to málo, ale za každým případem může být jeden zničený lidský život.)
• Kvazi-mediální scéna nadále využívala šíření nenávistných předsudků jako jeden z osvědčených nástrojů pro ovlivňování veřejného mínění. Její představitelé se snažili využívat reálných událostí k rozdmýchávání napětí. Příklady nenávistných sdělení: Muslimové migranti jsou teroristé, páchají kriminalitu, zneužívají sociální dávky. Muslimové nám vnucují svou víru, zvyklosti a tradice. Nebo Situace na Ukrajině není taková, aby Ukrajinci odsud museli utíkat. Event. LGBT+ komunita je zkažená, společnosti neprospěšná (str. 13). (Takže nechcete-li doma útoky sebevražedných atentátníků, kalífát nebo a nesmiřitelný islám, jste nenávistní?)
• Z přiložených údajů v tabulce č. 1 je patrné, že podíl trestných činů spáchaných z rasových, národnostních či jiných nenávistných pohnutek na celkovém objemu kriminality byl i v roce 2023 spíše minimální. (str. 26)
Zpráva je příkladem dvojího metru. Některé strachy a obavy jsou v pořádku – být se mužů kvůli jejich toxicitě nebo budoucnosti kvůli klimatické krizi je chvályhodné a v pořádku; bát se cizinců a útoků na svobodu slova je nesystémové a nenávistné a stali jste se obětmi dezinformací.
To jsou ovšem reálné případy a situace. Ale pak je spousta případů, které zveřejněny nejsou. Kdy si lidé „pokazili“ slibně rozjetou kariéru nějakým svým svobodným výrokem. Byli vyhozeni z práce, šikanováni, přišli o dotaci, o úvěr.
Ještě horší je ale fenomén autocenzury. Ten způsobuje, že majitelé „pravd“ jsou schopni nositele nevhodných názorů tak urážet a šikanovat, ostrakizovat, nálepkovat, že vytvoří zahuštěnou atmosféru, ve které se lidé bojí říci vlastní názor. V které je realizace svobody slova spjata s náklady, s osobním nepohodlím, se snášením ústrků.
A tak si bohužel stále víc lidí říká, že to nemá zapotřebí, a raději mlčí. I mé okolí mi někdy radí, abych radši už nic nepsala, neříkala, nevystupovala. Mít vlastní názor je nepohodlné, označí vás pak za kontroverzní.
Zajímavě ke svobodě slova přistupují mladí lidé, naše děti. Velmi se kontrolují, své názory nezveřejňují, ale vyslovují je jen v kontrolovaném, bezpečném prostředí. Právě oni říkají svým rodičům: „Maminko, takový komentář na FB nemůžeš psát.“ Svobodu, jako jsme znali v 90. letech a po roce 2000, si oni už dnes nemohou dovolit. A na rozdíl od nás, kteří jsme ta léta zažili, pro ně je to normální svět. Ale pro nás není.
Autocenzura ale daleko víc obnažuje situaci těch, kteří vytrvávají. Pak je na ty zbývající víc vidět, pak jsou větším terčem. Vedle obvyklých nebezpečných témat, jako jsou migranti nebo LGBT, je novou hříchem kritizovat Green Deal. Jak se lze dočíst v nové knize Zelený úděl Tomáše Břicháčka, kterou minulý týden vydal Institut Václava Klause, s „lidmi, kteří změnu klimatu popírají, pochybují o ní nebo zdržují opatření, je prý důležité rozvinout konstruktivní a otevřený dialog vycházející z vědeckých důkazů, protože správní fakta jsou prvním klíčovým krokem v boji proti dezinformacím a ve snaze rozptýlit mýty“ (str. 90). Čeká nás tedy povinná klimatická angažovanost. Neznáme to náhodou z minulosti?
Každý, kdo v autocenzuře couvne s tím, že nést náklady nemá zapotřebí, by si měl uvědomit, že couvnutím zužuje prostor i pro všechny ostatní. Tím se spolupodílí na vytváření tlaku.
Naopak ti, co vytrvají a jsou ochotni nést náklady, nepohodlí, sankce, ústrky za to, že se nebojí mluvit, tím rozšiřují prostor svobody i pro všechny své další případné následovníky.
Proto prosím necouvejme, jakkoliv vytrvat bývá často velmi nepohodlné.
Vystoupení na konferenci Společnosti pro obranu svobody projevu dne 21. května 2024
Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů

The post Proč bojovat proti autocenzuře first appeared on Pravý prostor .


Nejčtenější za týden