Mocné nemocné peníze (1. část)
RSS

Mocné nemocné peníze (1. část)


MAREK ŠPANĚL

Téměř každý je chce. Mnozí je milují a někteří kvůli nim i zabíjejí. Ale málokdo přemýšlí o tom, co to ty peníze vlastně jsou, anebo jak se v čase mění jejich podstata a smysl. Přitom jen za poslední století je tato proměna dramaticky rychlá, dá se říci revoluční, a vše nasvědčuje tomu, že právě probíhá další překotná změna, která může obrátit životy i běh světa naruby. Ale nejprve se podívejme, jak to vlastně celé začalo.





Varování: následující řádky mohou některé čtenáře znejistět a vyvolat v nich nepříjemné pocity. Přijměte autorovu omluvu a nadále se dle svých zásluh, možností a potřeb radujte ze života a z peněz, co můžete utratit za věci, které vám radost udělají. Nakonec jsou to jen chechtáky, love, škvára a vata.
Peníze jsou již dlouho nedílnou součástí každodenního lidského života. Provázejí lidstvo od nepaměti a rozvoj peněz byl nejenom součástí, ale do značné míry přímo hybnou silou rozmachu celé lidské civilizace. Peníze jsou prostředkem obchodu, účetní jednotky a také sloužily a v omezené míře dodnes slouží jako uchovatelé hodnoty. Zdravé peníze podporují lidské soužití, umožňují lidem a státům spolupracovat a spravedlivě se o výsledky této spolupráce dělit. A protože peníze mohou sloužit a slouží také jako zásadní mocenský nástroj, rizika jejich zneužití vždy byla a stále jsou obrovská.
Ne nadarmo se říká „sleduj peníze,“ protože velká část mezilidských konfliktů na různých úrovních má příčiny i důsledky, které se přímo týkají peněz, a cesta peněz je zpravidla tou nejlepší stopou lidského konání a jeho důsledků. Poslední dvě století jsou ve znamení překotného rozvoje lidské civilizace, spojeného s rychlým rozvojem technologie všeho druhu, rychlého růstu počtu obyvatel světa a také strašných válek, konfliktů a nelidských zločinů. A proto snad nezaškodí věnovat uprostřed každodenního shonu čas zamyšlení nad minulostí, přítomností a také možnou budoucností peněz samotných.
Smysl peněz
Ideální peníze by měly mít stabilní a stálou hodnotu. Měly by být snadno přenosné a přenositelné. Také by měly být volně směnitelné a dělitelné na menší části. K tomu trvalé a trvanlivé. A v neposlední řadě i bezpečné a zabezpečené.
Některé z těchto vlastností je ale těžké skloubit a někdy jdou i zcela nebo částečně proti sobě. Jako všechno v tomto nedokonalém světě i peníze budou navždy nedokonalé. Ale ve skutečnosti je to ještě horší, protože lidská přirozenost vede k tomu, že co lze zneužít, bude zneužito. A máloco je k tomu vhodnější a náchylnější než právě peníze. Navíc peníze jsou zároveň jak zdrojem, tak i důsledkem moci jednotlivců, společností i celých států. Peníze tvoří moc a moc tvoří peníze.
Peníze snáze odcházejí, než přicházejí.  JAN AMOS KOMENSKÝ
Již od prvopočátku lidského rodu spolu lidé obchodovali. S vývojem společnosti a užitečnosti spolupráce se brzy ukázalo, že nepřímá směna je velice účinný způsob dělby práce a jejího ovoce. Proto obilí, plátno (od toho je slovo „platit“), anebo v moderní době cigarety mohly sloužit jako užitečné a obecně použitelné platidlo, jako měna, která slouží k oběhu a je konkrétním vyjádřením peněz. Ale postupem času se jako nejvhodnější druh měny osvědčily mince z drahého kovu. Zlaté a stříbrné mince slouží od dávnověku jako stabilní uchovatel hodnoty a lze se domnívat, že to tak bude i v budoucnu. Dodnes si ostatně mnohé názvy měn v sobě nesou drahý kov anebo jeho hmotnost, protože převažovaly mince s reálnou hodnotou daného množství kovu, ze kterého byly vyraženy. Odtud je libra, marka, hřivna, šekel, peso, gulden, zlatý. Jidáš prý zradil Ježíše za třicet stříbrných mincí šekelů, což snad odpovídalo zhruba tehdejší celoroční mzdě, anebo také ceně jednoho dobrého otroka. Ale dokonce ani mince z drahých kovů nezabránily vládcům, aby se pokusili ostatní ošidit formou devalvace své měny. Náhle tak mince se stejným obrázkem milého císaře měly méně drahého kovu, než předtím. Tento jev provázel i postupný úpadek římské říše, kdy se v denáru snižoval podíl stříbra až do té míry, že nakonec denár ztratil roli tehdejší světové měny. Obchodníci začali namísto něj požadovat ryzí kov namísto znehodnocených mincí, které obsahovaly pouze dvě třetiny původního množství stříbra. To se později v dějinách opakovalo ještě mnohokrát a v posledním století se to stalo naprosto běžnou politikou prakticky všech vlád a vládců až do dnešních časů.
Najdeme i čestné výjimky, které toto pravidlo potvrzují. Císař Konstantin Veliký v roce 312 zavedl zlaté mince „solidus“, které se udržely dalších 700 let v nezměněné hodnotě, a dodnes si je připomínáme, když o něčem říkáme, že je to solidní. V českých zemích stojí za zmínku Alois Rašín, který se snažil zavést silnou korunu, opřenou o velký zlatý poklad, a s ní i deflační politiku a snahu o návrat cenové hladiny na předválečnou úroveň. Jeho úsilí ale nakonec ukončila kulka vraha.
Zlaťáky a rodina  · Foto: Stroj Kromě peněz vyrobených ze zlata a stříbra, které samy o sobě představovaly určitou a jistou hodnotu, se opakovaly pokusy o různé alternativní měny, tedy peníze postavené pouze na důvěře. Ale zatím nikdy v dějinách to nemělo moc dlouhého trvání a jejich držitelé často splakali nad výdělkem. Doloženy jsou v dávné Mezopotámii, jako hliněné tabulky potvrzující uložení obilí ve skladu, a také v Číně, která rozvíjela papírové a měděné peníze již před více než tisíciletím. V moderních dějinách stojí za pozornost Tulipánová horečka v Nizozemsku, které v té době bylo největší obchodní velmocí na celém světě a zabezpečovalo přibližně polovinu světového obchodu. Tulipánové cibule se staly nejcennější komoditou, kvůli níž byli lidé ochotni prodat i celé domy a podniky. Tato bublina ale splaskla velice rychle. Podobné problémy vznikaly po celém světě, ale asi nejhorší důsledky to mělo ve Francii, kde papírové peníze přinesly úplný rozklad společnosti i hospodářství. Ten vedl nakonec ke krvavé revoluci. Vítězové této revoluce ale neměli lepší nápad, než pokus s papírovými penězi zopakovat, byť byly zpočátku zdánlivě kryté zabaveným církevním majetkem. Dopadlo to jako vždycky, a nakonec se ukázalo, že kde přestanou fungovat peníze, zbraně a násilí fungují i nadále. Napoleon tak byl asi prvním moderním vládcem, který vybudoval skutečně silný moderní centralizovaný stát a s ním i Francouzskou centrální banku a frank postavený na zlatém a stříbrném standardu. Tato měna a toto uspořádání pak zůstalo stabilní až do roku 1914.
Od devatenáctého století se začíná psát nová kapitola dějin, kdy se postupně utvořilo moderní bankovnictví se všemi jeho přínosy i neduhy, které z větší části trvají dodnes. Mince z drahých kovů začínají nahrazovat jejich atrapy z laciných kovů a papírové peníze, za něž ručí banky a státy. Ti deklarují, že jejich peníze mají nějakou hodnotu, například právě rovnou určitému množství drahých kovů. Tento systém se ustálil jako takzvaná fiat měna, tedy měna z moci úřední nařízená státem. Lidé se tomuto systému dlouho bránili, a to přesto, že státy se je stále snažily ujišťovat, že fiat peníze skutečně mají stejnou hodnotu, jako by měly peníze s pevně daným množství drahého kovu. Avšak stát získával čím dál větší roli v uspořádání společnosti a posiloval svou moc nad jednotlivci, takže lidé nakonec tyto virtuální peníze, reprezentované především bankovkami a dnes již hlavně čísly na účtech, přijali. Ať už dobrovolně a rádi, nebo ne. Hlavní novodobou světovou fiat měnou je americký dolar. A proto, než se podíváme na současný finanční systém, dává smysl se alespoň trochu s historií amerického dolaru seznámit.
In Tolar We Trust
Fascinující příběh zrodu a vzestupu Spojených států amerických je také příběhem amerického dolaru. Jeho dějiny se vlastně začaly psát už na začátku šestnáctého století v Jáchymově, kde tehdy vznikl stříbrný tolar, počin významné české šlechtické rodiny Šliků, která svými mincemi nakonec dobyla Evropu a díky rozmachu obchodu z Nizozemí a Španělska se stala měnou díky své stabilitě oblíbenou na celém světě. Španělský dolar pak sloužil za vzor dolaru americkému, který je po dlouhou dobu hlavní světovou měnou. Americký dolar byl na počátku zosobněním svobody a víry a bylo na něm napsáno „Svoboda. Věříme v Boha.“ Při vzniku amerického dolaru v roce 1792 se jednalo o minci prakticky totožnou, jako byl původní Jáchymovský tolar. Americký dolar obsahoval také zhruba 27 gramů čistého stříbra. Vedle něj byla uvedena do oběhu i zlatá mince s orlem v hodnotě 10 dolarů.
Velkou zásluhu na vytvoření Spojených států amerických a jejich hospodářského a finančního systému měl jeden z jejich otců zakladatelů Alexander Hamilton. Ten nakonec prohrál souboj o budoucí směřování země, a to doslova. Zahynul totiž ve střeleckém duelu pistolemi na deset metrů se svým rivalem Aaronem Burrem v roce 1804, který mu jinak předtím v politických střetnutích zpravidla nestačil.
V roce 1862, během občanské války, vláda poprvé vydala zelené papírové peníze, tzv. greenbacks, aby financovala vojenské výdaje. Tyto peníze nebyly kryty zlatem, což vedlo k velké nestabilitě a inflaci. Teprve návrat k dolaru krytému zlatem o více než patnáct let později přinesl uklidnění, ale hospodářské potíže Spojených států tím neskončily. Nakonec byl v roce 1900 přijat zlatý standard, který navázal dolar na 1,4 gramu zlata. Toto nakonec platilo až do roku 1933, kdy po velké hospodářské krizi následovala jakási americká obdoba naší měnové reformy z roku 1953.
Tomu ale předcházelo několik významných událostí. Po velkém zemětřesení v San Franciscu v roce 1906 se dostal celý americký finanční systém pod velký tlak. A právě tehdy asi vzniklo silné propojení státního a bankovního systému v USA i s jeho nejviditelnějším projevem, kterým je FED. Ten vznikl jako plán šesti zástupců státu a předních amerických bank již v roce 1910 na jejich dlouho utajovaném setkání na ostrově Jekyll a nakonec byl v mírně upravené podobě podepsán jako zákon prezidentem WIsonem 23. prosince 1913. Toho se ale již jedna z hlavních postav vytvoření tohoto systému, J. P. Morgan, nedožila. Morgan zemřel na jaře téhož roku v Římě.
Po divokém období první světové války, kdy americká vláda uvalila obří progresivní daně, pro nejbohatší i hodně nad 50 procent z příjmu, následovala divoká i dynamická dvacátá léta prudkého rozmachu, ale také léta prohibice a trvale extrémních daní. V té době ale ještě stále byl dolar kryt zlatem. Po velké krizi ale v roce 1933 americká vláda pod přísnými tresty likvidační pokuty a až deseti let vězení lidem zakázala vlastnit zlato a zlaté mince a pokusila se je od občanů zabavit. Za to jim vydala papírové peníze ve stejné hodnotě a následně jejich zlatou hodnotu snížila téměř na polovinu. To zůstalo naoko v platnosti až do roku 1968, ale byla to jen fikce, protože po celou dobu i nadále platil přísný zákaz, aby lidé samotní vlastnili zlato. Tento zákaz byl zrušen až poté, co dolar již přestal mít pevnou vazbu na zlatu. O svobodu tedy majitelé dolaru a zlata přišli, ale víru si zachovat mohli. Pokud má snad někdo schovaný původní solidní zlatý dolar, má v ruce hodnotu skoro stokrát vyšší. A majitel jednoho tolaru z roku 1520 má v ruce zhruba pětadvacet dnešních dolarů.
Dolar hoří  · Foto: Stroj Dominance Spojených států na poli ekonomiky a vojenské moci se ve dvacátém století stala i dominancí dolaru. Ten byl nejprve od roku 1945 ustanoven touto vítěznou mocností druhé světové války jako hlavní světová měna, která měla vlastně převzít roli zlata. Vznikl tak Brettonwoodský systém, kde byly jednotlivé měny již zcela oddělené od jakéhokoliv hmotného aktiva. Byť i nadále Spojené státy udržovaly dojem, snad spíš iluzi, že je i nadále právě dolar pevně a solidně zaručen stále stejnou hodnotou zlata. Společně s tím vznikly i instituce, které vytvářely zázemí této globální měny, jako jsou Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Významná instituce, Banka pro mezinárodní vypořádání, známá též pod zkratkou BIS, zůstala zachována, přestože to byla právě ona, která měla zásadní roli při růstu nacistického režimu v Evropě, a byla tak zásadním spolupachatelem jeho zločinů. Tato iluze zlatem krytého dolaru ale nakonec vzala za své okamžitě, jakmile se Velká Británie a Francie rozhodly, že namísto nejistého dolaru, který mimo jiné slábl kvůli politice másla a zbraní prezidenta Lyndona Johnsona koncem šedesátých let, by raději přeci jen chtěly mít solidnější zlato. Američané a jejich prezident Nixon na ně ale udělali dlouhý nos a ceny zlata vyskočily v krátké době na desetinásobek. Americký ministr financí Connally k tomu suše uvedl: „Dolar je naše měna, ale váš problém.“
Následoval ještě jeden pokus o nastavení nových pravidel a prezident Nixon představil dle něj „největší měnovou dohodu v dějinách lidstva“, která ale nevydržela ani dva roky. Od té doby je dolar primárně podložený americkou silou, vojenskou i ekonomickou. Někdy se o něm také hovoří jako o petrodolaru, protože po zlatu převzala roli významné rezervní komodity ropa. Pokud by se pokrytectví nestalo novodobou ctností, bylo by asi správné na dolary začít od té doby psát: „Nadvláda. Věříme v sílu.“
Začala tak dlouhá éra nevídaného experimentu, kdy nejenom že trvale a výrazně roste celkový dluh Spojených států amerických, ale dokonce bylo vynalezeno finanční perpetuum mobile. Snad poprvé zde také byl vytvořen systém, kdy někdo může dlužit sám sobě a skoro nikomu to zas tak moc nevadí. Zásadní je ale prezentace, takže tomuto se říká novotvarem kvantitativní uvolňování. To, co bylo do roku 2008 relativně omezené a nepříliš podstatné, se tedy rozjelo ve velkém. Centrální banka se stala přímo tím, komu stát dluží. S jídlem zkrátka roste chuť a chamtivost nelze nasytit. Takže od roku 2020 v rámci velké přestavby spojené s covidem se peněžní mejdan rozjel ještě mnohem víc a už se zdaleka nejedná jen o stát. Myšlenka se zdá být ta, že pokud se to nezhroutilo dosud, tak už to vydrží navěky. Aspoň tomu věří většina veřejnosti. Což ale, jak již víme, je pravidlem dokonce i večer před krachem a u některých dokonce i potom, co ke krachu došlo.
Federální dluh USA u FEDu  · Foto: https://fred.stlouisfed.org/series/FDHBFRBN Zda tomu věří ti, kdo systém mají na starosti, je věc druhá. Ale i kdyby tomu snad někteří nevěřili, tak to rozhodně nikdy nahlas říkat nebudou. Konsensus ekonomů, bankéřů a politiků je dnes tedy ten, že finanční systém je odolný a případné problémy vyřeší ještě větší státní zásahy a regulace. A případný šílený plán se označí za nekonvenční, odvážný a pochopitelně také jako jediný možný. Ostatně takový konsensus mají v popisu práce. Pravdivá odpověď na otázku „co bude dál“ je jen: „Copak to víme?“ Jisté ale je, že žijeme na konci pár desetiletí nevídaného děje v celém finančním systému, a že asi nic podobného v dějinách dosud nenastalo. A to jak rozsahem, tak mírou propojení států i kultur. Víme také to, že doposud každý kolaps systému peněz doprovázela obrovská bída, nespravedlnost, utrpení a násilí.
Zde prozatím naše putování světem peněz končí. Pokud vás jejich příběh zaujal, můžete si být jisti, že současnost je možná ještě napínavější. Platí “důvěřuj, ale prověřuj”, proto záměrně neuvádím odkazy a velmi rád si přečtu odkazy na odlišné skutečnosti, názory a komentáře.
V dalším díle se již vypravíme do žhavé současnosti, protože konec dějin rozhodně dosud nenastal. Pokračování příště…


blogosvet.cz



The post Mocné nemocné peníze (1. část) first appeared on .


Nejčtenější za týden