Atentát na Fica … stopa, o které se nemluví
RSS

Atentát na Fica … stopa, o které se nemluví



LUBOMÍR VYLÍČIL
Gruzínsky premiér Irakli Kobachidze včera  zveřejnil  výbušnou zprávu . Evropský komisař pro sousedství a rozšíření, Oliver Varhelyi, ho prý v telefonickém rozhovoru varoval, že „může dopadnout jako Fico”, pokud bude dál trvat na zákonu o nevládních organizacích… Mluvčí gruzínského parlamentu, Šalva Papuašvil, vzápětí médiím  potvrdil , že k telefonátu, připomínajícímu nejhorší praktiky mafie skutečně došlo a označil takovéto jednání EU za šokující.
Bruselské  Politico  už hasí požár a do celého světa vysílá zprávu, že Gruzínci slova eurokomisaře špatně pochopili a vytrhli z kontextu. Že EU přece nikdy nikomu nevyhrožuje a tak podobně. Ale šídlo už je z pytle venku a otvírá úplně  novou perspektivu, ze které se atentát u sousedů, na Slovensku, jeví ještě strašlivější.
Co mají Robert Fico a Irakli Kobachidze společné?   Oba jsou předsedy politických stran, které ve svých zemích protlačují parlamentem zákon o kontrole neziskových organizací. Tedy „ruský zákon o tak zvaných cizích agentech”, jak tomu říkají liberální média. V Gruzii už jej úspěšně schválili. Liberální presidentka jej však vetovala a teď, v nejbližších dnech, se chystá přehlasování jejího veta parlamentem. Proto se tam také Majdanuje. Nebo, jak říkají naše média, tisíce rozhořčených občanů spontánně protestují před parlamentem proti zavlékání Gruzie do Ruska.
Co je vlastně podstatou onoho kontroverzního zákona, který „táhne Gruzii do Ruska”?  Zdánlivě nic až tak strašného. Jenom požaduje, aby skupiny “považované za organizace sledující zájmy cizí mocnosti” byly registrovány ve veřejně dostupném rejstříku a zveřejňovaly své o finanční příjmy. Aby povinně vydávaly výroční zprávy, ve kterých by rozkryly, od koho kolik dostaly a na co ty peníze použily. No a k tomu ještě maličkost. Taková entita si musí trošku poopravit název. Je povinna jej doplnit o doušku, že je financována z ciziny. Koho se to týká? Jak se vlastně pozná organizace, které se nový zákon dotkne?  Tak to je úplně jednoduché. Je to každý spolek, u kterého více než 20 procent financí pochází ze zahraničí.
Na Slovensku jsou zatím o maličko pozadu. Jejich zákon o „ nevládních organizacích, financovaných ze zahraničí” zatím  prošel  teprve prvním čtením v parlamentu. Zhruba týden před střelbou na Fica. Také Slováci požadují registraci subjektů, podporovaných z ciziny a trvají na povinnosti, uvést informaci o zahraničním financování v názvu. Měly by se označovat jako „organizace se zahraniční podporou.” Další principy, jako zveřejňování výročních zpráv a detailní rozpisy darů a jejich využití, jsou obdobné, jako v Gruzii. Jen v jedné věci jdou podezřívaví Slováci ještě  dál  – měly by se zveřejňovat i údaje o věřitelích spolku. Aby někoho nenapadlo, maskovat financování jako půjčku, vzápětí odpuštěnou…
Všechna liberální média světa bijí na poplach a podobné návrhy zákonů označují, jako „proruské”. A je skutečně pravda, že v Rusku podobný zákon platí. Dokonce mnohem přísnější. Krom spolků „občanské společnosti” zahrnuje i média… Ale podívejme se dále do světa. Neostýchejme se porozhlédnout. Spatříme, že podobný zákon má i nás blízkovýchodní spojenec – Izrael. Ale hlavně, první takový zákon vznikl v majáku demokracie, v zemi svobody a předvoji všeho pokrokového lidstva – v USA. A to už toku 1938. V nezměněné podobě tam platí dodnes.
Americký  Zákon o registraci zahraničních agentů  (FARA) požaduje, aby spolky, které se zabývají politickými činnostmi nebo jinými činnostmi uvedenými v zákoně, zveřejňovaly pravidelně informace o svém vztahu se zahraničním sponzorem, jakož i o své vlastní činnosti a o příjmech a výdajích na podporu této činnosti. Jak se píše v zákoně: „Zveřejnění požadovaných informací usnadňuje vládě a americkému lidu hodnocení aktivit těchto osob s ohledem na jejich funkci zahraničních agentů.” Proč je tedy kolem podobných zákonů, přijímaných v jiných zemích takový rozruch?
Inu, víte, jak se dnes okupuje cizí země? Kdysi dávno musela armáda obsadit předmětnou zemi, zlomit odpor státních struktur i obyvatelstva a ustavit okupační správu, nadřízenou místním orgánům. Vzpomeňte si například, co vás ve škole učili o Protektorátu, nebo co jste o té době četli či viděli. Bylo to drahé, neefektivní a vzbuzovalo to odpor. Nepřítele bylo jasně vidět. Obyvatelstvo ho mělo denně na očích. A navíc, všechny neúspěchy země, chudoba, restriktivní zákony a potlačování svobody místních lidí padaly neúprosně na jeho hlavu. Vždyť „oni” to řídí…
Dneska už jsme ovšem mnohem dál. Moderní okupace cizí země a podřízení všech jejích zdrojů ku prospěchu agresora probíhá skrze „třetí sektor”. V prvním kroku se v cílové zemi založí tisíce „neziskovek”. S ušlechtilými názvy a úctyhodnými cíli. Transparentnost, rovnost,  ochrana marginalizovaných, pomoc utiskovaným…. však to znáte. Ze země agresora se na ně začne valit nepřetržitý vodopád peněz. A s ním přijíždějí i specialisté na nenápadnou subverzi. Vybírají vhodné týpky na aktivisty – osoby s excentrickými postoji a životním stylem, frustrované svým nepřijetím většinovou společností. A proto také většinovou společnost a její hodnoty řádně nenávidějící. No a takovým se dá možnost štvát běžného občana a rozkládat nenáviděnou „normalitu” za peníze.
Je to, kupodivu, mnohem levnější než válka. Jeden výstřel z houfnice přišel, před rusko-ukrajinskou válkou, na cca 20 tisíc. Ku dnešku se cena takové rány vyšplhala k 80 tisícům. A teď to srovnejte – granát přiletí, bouchne… a dál už nic. Uškodí jen jednou. Za čas se pohřbí mrtví, zasype kráter, odklidí trosky a je možné začít s obnovou běžného života. Kdežto takový aktivista, za stejnou cenu škodí celý měsíc. Den co den. Demonstruje, dává rozhovory, kazí děti ve škole přednáškami o diverzitě, či změně pohlaví, píše, peticuje a tlačí se do funkcí…. den za dnem. Pořád.
Prvních pár let se v napadené zemi zdánlivě nic neděje. Ale „nezisk” pracuje jako rakovina. Pod povrchem. Prorůstá do státní správy, pochoduje institucemi a jen občas vystrčí hlavu, když je třeba skandalizovat obzvlášť nepohodlného politika. Pak rozhořčený lid masově demonstruje. S předpřipravenými transparenty, profi ozvučením, excelentním pokrytím médii, zpravidla kvůli zámince, vyštrachané tajnými službami země-útočníka. No a tak se postupně eliminují nepodvolení a vlastenečtí jedinci z politiky, médií, vzdělávacího systému, ústavního soudu… až je země plně podřízena útočníkovi. Asi jako současná ČR.
Z této perspektivy snadno pochopíte, že útok na neziskovky je ranou na komoru systému. Že zdánlivě neškodný požadavek na zapsání do jakéhosi registru a rozkrytí financování může bleskově paralyzovat dosavadní úspěchy útočníka. Představte si, jakou ranou pro důvěryhodnost našich „neziskových”, čistých a ušlechtilých by bylo zveřejnění, jaký podíl jejich financí pochází ze zdrojů konkrétní země. Kolik šťourů by se začalo ptát, proč spolek, placený ze země X prosazuje zrovna tohle, co v X vyhlásili za svůj cíl.
A mohlo by být ještě hůř. Přijetím podobného zákona by se odkopala agentura, zakonspirovaná do státní správy. Nevěříte? Tak se zkuste, je tak pro představu, podívat na oficiální poradní orgány naší vlády. Třeba na různé ty „rady vlády pro”, jako například  rada vlády pro lidská práva ,  rada vlády pro rovnost mužů a žen ,  rada vlády pro neziskové organizace ,  rada vlády pro udržitelný rozvoj …. O stupeň níž, na úrovni ministerstev, je tomu podobně. Neziskovka vedle neziskovky, aktivista vedle aktivisty. Přijetím „kontroverzního” zákona slovenského typu by měla opozice nabito. Úplně zadarmo. Jak to, že naší vládě radí „organizace se zahraniční podporou”? Co dělá na ministerstvu ten chlap ze spolku, placeného z ciziny? Takové a podobné otázky by mohly začít vířit veřejným prostorem a ve velmi krátkém čase rozvrátit dílo, na kterém okupant pracoval po celá desetiletí.
Možná, že právě tady je třeba hledat příčinu oněch výstřelů na premiéra Fica. Ale, světe div se, drtivá většina našich a slovenských oficiálních médií mlčí a odvrací od možné „neziskové” stopy zrak. Ovšem takový z podstaty horkokrevný, prostořeký Gruzínec, ten si servítky nebere. Premier Irakli Kobachidze, ještě než vydýchal rozčilení nad telefonátem  drzého europoslance, pustil do světa  toto :  „Za útokem na slovenského premiéra můžeme vidět stopy zvláštních služeb jedné ze zemí, které jsou mimořádně úzce propojené s globální, válečnou stranou.” A všichni tak nějak tušíme, koho měl pan premier na mysli.

The post Atentát na Fica … stopa, o které se nemluví first appeared on Pravý prostor .


Nejčtenější za týden