(Projev, který jsem přednesla 1. května na Vlasteneckém setkání v Annině dvoře (u Ostravy):
Dějiny českého národa, který od nepaměti žije na osudovém průsečíku vlivů, mají své vrcholy i své pády a mezi těmito extrémy i období spánku. Ten spánek nikdy neznamenal usnutí na vavřínech, naopak se podobal spíš narkóze a z té, jak známo, se pacient probudit může, ale i nemusí. Záleží na tom, v jakém stavu má srdce a další k životu nezbytné orgány.
Vegetativní stav, kdy pacient přežívá jen na hadičkách a jeho mozek je okysličován uměle jak voda v akváriu, zažil náš národ vícekrát. K nejdelšímu vegetativnímu přežívání byl přikurtován po Bílé hoře. Odkud braly energii ty rybky, které i v zatuchlém akváriu dokázaly vyplout na hladinu a dýchat samostatně? A z čeho čerpali sílu pozdější národní obrozenci? Proč se na začátku devatenáctého století malá skupinka intelektuálů rozhodla vzkřísit polozapomenutou češtinu, kterou mluvili už jenom venkované a ve městech jen služky a nádeníci? Byly to vzpomínky na někdejší slavnou epochu, kdy země Koruny české stály u zrodu evropského novověku, když bojovaly za svobodu víry a ve jménu Mistra Jana Husa prosazovaly jednotu rozumu a svědomí.
Žádný jiný evropský národ neměl tak nadčasový motiv ke vzpouře proti ustrnulým dogmatům a navíc statečnost prosazovat svůj ideál se zbraní v ruce. Husity neporazili křižáci, ale až Lipany. Tedy rozpad vnitřní jednoty. To schéma se pak opakovalo až k Bílé hoře. Ani poprava českých pánů prováděná se středověkou krutostí a následný totalitní režim Habsburků však nedokázaly vyzmizíkovat z vypleněné a zpustlé země odkaz předků. České národní obrození působilo jako zázrak, je ale nepochybné, že ten zázrak způsobili lidé. Muži a ženy na slovo vzatí. A právě slovo, česká řeč, se stalo znovu nalezeným kódem, který dokázal náš národ probudit z narkózy a znovu jej sjednotit. Přestali jsme být akváriem, závislým na vůli či zlovůli chovatele a stali se znovu národem s vlastním státem, uznanými hranicemi, s vlastní armádou a s vlastní kulturou, která za pouhých dvacet let existence první republiky nejenže dohnala Evropu, ale v mnohých dílech ji dokázala i inspirovat. Za všechny tehdejší umělce vzpomeňme na spisovatele Karla Čapka, jehož prorocká témata diktovaná obavou o svět náš vezdejší promlouvají i k naší současnosti, jakoby je psal dnes.
V meziválečném období se Československo, obklopené fašistickými státy, stalo skutečným srdcem Evropy a demokratickým azylem pro ty, kdož museli uprchnout před šikanou ze svých vlastí. Mnichovská zrada, ono rozhodnutí „o nás bez nás“ nezachránila mír, jenom oddálila druhou světovou válku. To, že jsme na jejím konci patřili k vítězné straně a mohli obnovit Československý stát, opět působí jako zázrak, který opět způsobili lidé – účastníci domácího a zahraničního odboje. Mezi oběti, kterých bylo 360 tisíc, patřil i můj dědeček, vlastenecký učitel popravený gestapem. Jeho jméno není v učebnicích, zná ho jen rodina a potomci jeho spolubojovníků. Nemá ani hrob. Ale jeho motiv a odvaha k odporu zůstávají nadčasovým příkladem.
Stejně to funguje v mnoha dalších českých, moravských a slezských rodinách. Možná bych měla raději říct – fungovalo. Neboť vlastenectví se nepřenáší jen geny, ale především se předává výchovou, vzděláváním, národní kulturou a uměleckými díly. Dnes, kdy paměť našeho národa je znovu oklešťována a přepisována podle potřeb cizích zájmů a za pomoci páté kolony, kdy místo vlastní armády máme jen misijní sbory, kdy naše děti jsou vychovávány jako cizáci ve vlastní zemi, jako duševní bezdomovci a i dospělí se bojí hledat pravdu, aby je nepotrestala, protože cenzura a udavačství mají zelenou, dnes je ta chvíle, kdy se musíme rozhodnout, zda být nebo nebýt.
Mnohým připadá pohodlnější nechat český národ rozplynout se a hájit si jen maličký osobní prostor pro přežívání a vegetování. Evropská unie takový přístup chválí a podporuje, neboť považuje národní státy a jejich kulturu za folklórní přežitek. Plánuje velkoplošnou asanaci Evropy a na zplanýrovaném prostoru chce vypěstovat nový druh universálních lidí, bez paměti, bez ideálů a ušlechtilých tužeb a tudíž bez budoucnosti. Programování universálních biorobotů vhodných na jedno použití a pak rozebratelných na součástky není scifi. Když si čtu komentáře pod zajímavými příspěvky na internetu, připadá mi, že všichni ti trollové, kteří brzdí živou diskuzi svými vyčpělými výtrusy, disponují velmi omezeným počtem slov a možná i písmen na klávesnici, dokonce i jejich nadávky jsou stereotypní k uzoufání. Jadrnost češtiny je pro ně zakopanou hřivnou. S tak mizernou slovní výbavou by si v minulém století ani neškrtli a v hospodě by jim snad ani nenalili, protože nudný host je mnohem horší než talentovaný výtržník.
Češi mívali pro výtržnictví vlohy od pradávna, což je zakódováno nejen v pohádkách, ale i zdokumentováno v dějinách. Když kolaborující Slavata a Martinic skončili v hnoji a ve splaškách hradního příkopu, zavanul odér jejich potřísněných „livrejí“ až k císařskému nosu do Vídně. Tím nechci říct, že znovu nazrál čas pro defenestraci současných místodržících a místodržitelek a všech těch podržtašek z takzvaných neziskovek. Takové výtržnictví by nás dnes nevytrhlo, ostatně nemáme na ně dost výtržníků. Můžeme ale použít a zopakovat jinou, prozíravější metodu, která se kdysi tak skvěle osvědčila: Národní obrození číslo dvě.
Působí to jako krotký plán, ale pokud jej pojmeme vážně, bude to husarský kousek, který od nás už nikdo nečeká. Hodnostáři EU se domnívají, že naše decimace už jede na plné obrátky. Je to mylný odhad vyvolaný falešnými údaji, volbami falešných lidí a falešnými zprávami v médiích. Pod veškerou tou falší se ale skrývá opravdová úzkost jednotlivých lidí, rodin, přátelských skupin. Ta úzkost zatím promlouvá jen nemnohými ústy, protože říkat nahlas trpkou pravdu o stavu země a světa je nebezpečné. Ale když je kolem nás bez přestání a beze studu vyslovována urážlivá lež, musíme kvůli jednotě svého rozumu a svědomí přestat mlčet. Říká se, že petice a dopisy politikům a demonstrace proti nim a trestní oznámení na ně kvůli porušování zákonů jsou k ničemu. Ale kdo to říká? Lidé, kteří jsou už unaveni, nebo hůř už jsou lhostejní k naší společné budoucnosti a žijí jako jepice jenom přítomností. Jistě jich není většina. Ale i kdyby byla! O to větší odpovědnost nesou ti, co už procitli z umělého spánku a nabírají energii k obrodné práci pro vlast a tím i pro svět. Protože poloha naší země na mapě není náhodná, je naším osudovým a dědičným úkolem udržovat tep srdce Evropy v chodu a v kondici. Není to poprvé, ale může to být naposledy, kdy my, čeští kacíři, ještě máme možnost vstoupit do diskuze o tom, jak zachránit svět. Desítky generací našich statečných a talentovaných předků nám vytvořily pevnou zeď, o kterou se můžeme opřít.
Naše rozhodování o bytí a nebytí nesnese odklad. Jsme na řadě hájit a uhájit hodnoty, které přesahují obzor lidského života. Ludvík Vaculík kdysi napsal: Pravda je to, co nám zbývá, když všechno ostatní bylo prošustrováno. Já k tomu dnes dodávám: Nic není ztraceno, pokud to nevzdáme my sami! Nebuďme malověrní a mysleme na chorál!
Lenka Procházková
The post Být či nebýt first appeared on .
