Polovina lidstva nedělá nic jiného, než že hasí škody po hlasatelích zářných zítřků
RSS

Polovina lidstva nedělá nic jiného, než že hasí škody po hlasatelích zářných zítřků




JAN KUBALČÍK
„ Zapálené snahy o lepší svět si nezaslouží antipatie, ale hluboký a upřímný odpor. Polovina lidstva nedělá nic jiného, než že hasí škody po hlasatelích zářných zítřků. “ (neznámý autor v inernetové diskusi)
Každý z nás žije svůj soukromý život, který je pro něj v tomto světě tím zdaleka nejdůležitějším. Řešíme každodenní radosti i starosti v rodinách, věnujeme se povolání a práci, míváme zájmy a koníčky. Většinou teprve kapacitu pozornosti, která zbývá, upíráme na veřejné záležitosti, povětšinou „odspodu“, tedy od obce. Evropská unie je v této logice „na konci potravinového řetězce“.
Jenže současně jsme všichni, spolu s těmi našimi soukromými životy, čím dále více ovlivňováni rozhodnutími, která se činí přávě na úrovni EU . A mnohdy jsme takto ovlivňováni způsobem, který nás oprávněně pobuřuje. Z popsaných důvodů však nemá téměř nikdo ani teoretickou šanci držet krok se všemi nápady, které generuje profesionální ideologicko-aktivistický komplex úředníků a politických neziskovek – no bodejť, ti lidé tomu věnují svůj veškerý pracovní čas, oproti tomu i my, kteří se o veřejné záležitosti zajímáme vysoce nadprůměrně, sotva pár minut týdně… Opakovaně tak dochází k situacím, kdy nejprve vznikne nějaký záměr, rozvine se do návrhu směrnice, ta pak prochází jedním schvalovacím kolem za druhým – a to vše v tichosti. Pokud se věc náhodou vynese na světlo, nejprve přichází ujišťování, že jde o nějakou předběžnou diskusní fázi, vystřídané v absurdně krátké době konstatováním, že věc už je hotová a pokud někdo chtěl vznést námitky, prostě to prošvihl. Takto se na nás valí  záplava povinností , ve které se sotva orientujeme, natož abychom se dokázali účinně, tedy také včas bránit opatřením, se kterými nesouhlasíme – celý obraz se před námi vynoří až v okamžiku, kdy už důsledky stojí u našich dveří a derou se dovnitř. V takovém režimu se nikdou soudný nemůže divit, že frustrace občanů zemí EU prudce roste.
Jaké jsou širší dopady? Příkladně nikdo nepochybuje o klíčovém významu silné střední třídy pro stabilitu společnosti, potažmo pro udržení demokracie. Teoreticky. Najdeme to v programu kdejaké politické strany. Vždyť právě střední třída má na stabilitě a udržení demokracie největší zájem. Fajn. A praxe? Stále masivnější přerozdělování. Stačí nahlédnout do útlé knížky Bertranda de Jouvenela „ Etika přerozdělování “, aby bylo zcela zřejmé, jak ničivý dopad přerozdělování má zejména na střední třídu. Vrstvě nejbohatších může být (a asi také je)  New Green Deal  osobně docela jedno; i když budou masivně zdaněni, na jejich životy to má vliv pramalý – na druhé straně ta vrstva je natolik tenká, že zdaněním těchto lidí dostatek zdrojů do veřejných rozpočtů nepřiteče. Rozhodující množství peněz ve skutečnosti přichází do veřejných rozpočtů zdaněním početné střední třídy. A ta tedy zmíněný  Green Deal  zaplatí hned 2x: jednou za svoji vlastní spotřebu a její přizpůsobení novým „trvale udržitelným“ požadavkům, a podruhé ve velkém přispěje na „sociální udržitelnost“ všech těch regulací (přitom čím dál víc lidí bude vlastně přispívat samo sobě – a část peněz se spotřebuje na administraci přerozdělování, tedy extrémně neproduktivně).
Jistě, totéž se může dít a někdy i děje i na úrovni národního státu . To však není žádná omluva. Podstatné je, co s tím: změnit přístup a uplatňovat radikální umírněnost a radikální transparentnost. Umírněnost v množství přijímaných opatření: mělo by jich být zásadně méně… řádově, čili desetina současného stavu nebo i méně. I proto, že pouze takové podstatné snížení by umožnilo onu radikální transparentnost. Tím nemyslím pouze běžný postup, v jehož rámci návrhy (třeba) visí na nějaké „úřední desce“ požadovaný počet dní (a navrhovatelé se tiše modlí, aby si jich v záplavě jiných informací nikdo nevšimnul…), ale pro-občanský přístup, kdy navrhovatel otevřeně a pravdivě popisuje důsledky svého návrhu a ze všech sil se snaží je doručit zejména těm, na které ty důsledky dopadnou. A pak se staví čelem k jejich námitkám, nesnaží se je bagatelizovat, zesměšnit, očernit, umlčet…, ale usiluje o to jim vyhovět, dostat návrh do takové podoby, aby se případné negativní (nezamýšlené?) důsledky minimalizovaly či dokonce odstranily. Nebo ať přizná, že onen negativní důsledek je vlastně součástí a/nebo podstatným, neodstranitelným důsledkem záměru (viz drahé energie…) a férově diskutuje s těmi, kteří si to zkrátka nepřejí. Má a musí se prostě aktivně snažit vyvolat „celospolečenskou diskusi“. Střední třída na ni má právo, mj. proto, že to celé platí.
Jako z jiného světa v tomto kontextu působí  skandální závazek , který na sebe vzali někteří kandidáti do Evropského parlamentu: „ budu udržovat svou práci mimo pozornost veřejnosti, kdykoli to bude nutné “. Jinými slovy, budu se vyhýbat „celospolečenské diskusi“ jako čert kříži a to právě u těch témat, u kterých by byla nejpotřebnější, protože ta debata má přece největší cenu právě tehdy, kdy jsou autenticky přítomné protilehlé názory – u otázek, ve kterých panuje široká shoda, jde o záležitost spíše formální.
Radikální umírněnost a radikální transparentnost je, domnívám se, nutnou podmínkou pro to, aby se začala snižovat zmíněná frustrace občanů zemí EU a aby tito občané vnímali opatření přijímaná na EU-úrovni jako legitimní. A pak je tu druhá možnost, kdy po dnešní cestě pojedeme dál, močálem černým kolem bílých skal, až do hořkého konce – konce Evropské unie poté, co frustrace překročí únosnou mez, pohár trpělivosti přeteče. Zvláště bych přitom vypíchnul frustraci střední třídy, té složky společnosti tolik důležité pro její stabilitu – má totiž hned dvojí zdroj: popisovanou bezmoc čelit kabinetně přijímaným regulacím a chudnutí jako výsledek stále masivnějšího přerozdělování. Kde je ta mez frustrace, jak velký je ten pohár trpělivosti, to nikdo neví: možná jsme sotva v půlce, možná zbývá už jen pár kapek. Divoký rozpad EU spojený s propadem některých zemí do chaosu je přitom tím nejhorším myslitelným scénářem. Ať už bude sedět v Kremlu kdokoli, nad takovým vývojem by jen a jen zaplesal.
Autor je předsedou  Konzervativní strany .
 
Konzervativní noviny

The post Polovina lidstva nedělá nic jiného, než že hasí škody po hlasatelích zářných zítřků first appeared on Pravý prostor .


Nejčtenější za týden