Atentát na JFK, vzpomínka
RSS

Atentát na JFK, vzpomínka




PERGILL

V souvislosti s atentátem na pana Fica se mi vybavila vzpomínka z mých dětských let.


Zážitek

Byl jsem ve 4. třídě ZŠ. Škola měla výrazný podíl spádové oblasti z příměstí (bývalé samostatné vsi), které bylo před válkou osídleno Němci. Ti byli po válce odsunuti (zdaleka nebyli odsunuti jen sudetští Němci, šlo i o osídlení ve vnitrozemí, které ani Mnichov nedokázal připojit k Německu). Po odsunu byla ves dosídlena, zpravidla lidmi s vykořeněnou osobní historií. Tamní JZD pracovalo tak špatně, že jim ho museli změnit na státní statek, aby je dotlačili k nějaké práci.
Bylo pondělí 26. 11. 1963 a od pátku byl tématem č. 1 atentát na presidenta USA, Johna Fitzgeralda Kennedyho. Tento politik vzbuzoval naděje i u nás, občanů sovětského bloku, protože se zdálo, že jeho úsilí bude směřovat někam pryč od eskalování napětí mezi oběma hlavními světovými bloky, kvůli němuž nás na škole přesvědčovali, že v pláštěnce (tehdy ovšem nedostatkové zboží) a ochranné masce (tu bychom možná fasovali), přežijeme i atomový výbuch.
Atentát byl, alespoň v naší rodině a širším sociálním okolí, hodnocen spíše negativně a nijak pochvalně se o něm nevyjadřoval ani rozhlas (televizi jsme tehdy ještě neměli).
Z tohoto důvodu mě překvapilo, jak spolužáci z oné dosídlené vsi na atentát reagovali. Byli plní radosti a i slova jako: “Konečně ta svině chcípla” bylo slyšet. Byl to tedy naprosto opačný přístup, než jaký jsem od první zprávy o atentátu až do toho pondělního rána slyšel
Se spolužáky jsem se nijak nehádal, chápal jsem, že to nemá smysl. Navíc jsem si většiny z nich nijak nevážil.
Snad jsem jen přijal za svou hypotézu, že berou US presidenta jako stoprocentní zlo a mezi menším nebo větším zlem, spojeným s konkrétní osobou, nedokáží rozlišit.
S odstupem času
Pochopitelně, s odstupem času a zejména s postupným nárůstem kritického vnímání vůči těmto svým spolužákům (od 6. třídy jsem přešel na jinou školu) jsem za tím začal vidět něco víc.
Považuji za pravděpodobné, že JFK, snažící se zmírnit studenou válku, a nacházející určité porozumění u svého sovětského protějšku, mohl být solí v očích oněch dosídlenců, zastávajících původní “tvrdou linii” gottwaldovských komunistů. Ti se mohli obávat, že snížení mezinárodního napětí by mohlo vést i ke zmírnění napětí uvnitř společnosti, které by zastánci tvrdé linie nemuseli pozitivně pocítit, spíš naopak. Ostatně, nebylo daleko do doby, kdy se začaly připravovat procesy, které vyústily do neúspěšné snahy o humanizaci socialismu v roce 1968, tedy za necelých pět let.
A pravděpodobně se o tom, že je nový US president “potvora”, či něco horšího, mluvilo u nich v rodinách, takže to jen papouškovali.
Bohužel, nejsem informován o tom, jak na té vsi probíhal “obrodný proces”, protože následně jsem se svými spolužáky už v kontaktu nebyl. Nicméně lidé typu jejich rodičů byli spíš zastánci udržení “původní linie” a podpůrci “jestřábů” v rámci socialistických států.
Ostatně, v následujícím roce byl sesazen v SSSR i Kennedyho protějšek, N. S. Chruščov. Vystřídal ho Brežněv, kterému se podařilo, patrně kouzlem nechtěného, v roce 1968 odpresentovat socialismus jako cosi, co musí být zničeno, protože se to zreformovat k obrazu lidskému v podstatě nedá. Tato setba dala úrodu o 21 let později.
Takže dnes, s odstupem času, chápu tehdejší nadšení některých svých spolužáků nad smrtí JFK jako určitý projev nechuti jejich rodičů nad představou uvolňování napětí mezi východním a západním blokem. A podpoře “jestřábů i za cenu přetrvání vysokého rizika přechodu napětí mezi Východem a Západem k horkému konfliktu.




PERGILL


The post Atentát na JFK, vzpomínka first appeared on Pravý prostor .


Nejčtenější za týden