Příběh o tom, jak indická Ukrajina přišla o svůj východ
RSS

Příběh o tom, jak indická Ukrajina přišla o svůj východ

Bylo to v Dillí. Před patnácti lety jsem měl přednášku na Nehrúově univerzitě (2007) a narazil jsem na problém – indičtí studenti byli unaveni chápáním rusko-ukrajinského sporu, tehdy pouze slovního. A proč by měli znát všechny záludnosti problému, zejména ty historické: Nějaká Ukrajina, něco vzdáleného, kdesi v hloubi vaší Evropy…
A pak jsem řekl jednu jednoduchou větu: „Víte, Ukrajina je náš Pákistán.“ V tu chvíli lidé zpozorněli, okamžitě všemu porozuměli a začali se hodně vyptávat.
Takže: Ukrajina je i dnes „náš Pákistán“, jenže je to Pákistán v roce 1971, kdy tam byla válka. Strašlivá válka, do níž se zapojily také Indie, USA a SSSR. Nemám žádná „zaobalená“ data, která z nějakého důvodu musí být začátkem takových rozhovorů – 1971 se nerýmuje s rokem 2022, a v červenci 1971 byla ta válka v pozastaveném stavu před skutečným výbuchem. Ale i bez takovýchto dat je dobré si tento příběh dnes připomenout, a to i proto, že náhody by zde dosáhly až směšné shody, kdyby se nejednalo o vojenské akce.
První shodou okolností je, že tehdy ideologové území, které se v roce 1947 odtrhlo od Indie (za aktivní účasti Britů, kteří opouštěli bývalou kolonii (což byl jejich obvyklý způsob pro lepší řízení politik rozdělených území a vyvolávání konfliktů, kdy se jim to hodilo – pozn. překl.) , vybudovali koncept nikdy neexistujícího národa od základu na jednoduché myšlence „Pákistán není Indie“ . To znamená, že zpočátku se jednalo o muslimskou Indii na rozdíl od hinduistické Indie, ale nastal problém v podobě milionů a milionů muslimů v Indii, kterých je dnes více než v Pákistánu. Ideologové zůstali u popírání všeho indického, k čemuž se přidal územní problém Kašmíru a další.
Druhá shoda okolností: Pákistán byl tehdy rozdělen na východní a západní část (území Indie leželo mezi nimi). A neměly spolu nejlepší vztahy. Zejména proto, že skutečný a poctivý Pákistánec musel mluvit úředním jazykem – urdštinou, která je mateřským jazykem části obyvatel západního Pákistánu. Na východě žili „vatnikové“ a lidé druhé kategorie, kteří mluvili bengálsky. A to byl mimochodem jazyk Rabindranatha Tagoreho a dalších světově proslulých géniů. Mimochodem, v té době se ve Východním Pákistánu konaly demonstrace proti vnucovanému jazyku, které byly potlačeny.
Tamní obyvatelé samozřejmě nebyli přinejmenším příliš rádi, že je Západ zemi hýčká neustálým podfinancováním, a začali vytvářet vlastní politické strany a struktury, které nejprve obecně hájily zájmy regionu a poté nastolovaly otázku jeho autonomie, vlastního státu.
Třetí shoda je, že tehdy, na jaře 1971, Západní Pákistán zorganizoval trestnou akci na Východě (neříkalo se jí „vlaky přátelství“, ale „Operace Searchlight“). Předpokládá se, že bylo zabito až deset tisíc civilistů a další statisíce bylo zraněny. Deset milionů uprchlíků odešlo do sousední Indie, nemluvě o 30 milionech vnitřně vysídlených osob ve východní části země.
Zde vzniká drobný rozdíl. „Separatistické struktury“, tj. povstalecká vláda na Východě, nevznikly na vlastním území, ale na druhé straně hranice, v indické Kalkatě. Nyní je tu velký rozdíl: Indie nečekala osm let a zaútočila na Pákistán v prosinci 1971, a to jak na východě, tak na západě. Boje trvaly dva týdny, dokud se trestná armáda na východě nevzdala. Naštěstí si Západoevropané nevyžádali sebevraždu pokračováním bojů.
Obecně jsou Indové samozřejmě mírumilovní, ale pokud je rozzlobíte, uhodí vás tak silně, že nebudete moci vstát.
A čtvrtá shoda, docela pozoruhodná. Hlavním spojencem Pákistánu (tedy vlastně jeho prozápadní elity) byly USA. Hlavními spojenci Východního Pákistánu byly Indie a SSSR. Naše námořnictvo pak zablokovalo americké lodě v Indickém oceánu – takže stály proti sobě. Zrovna nedávno jsem potkal muže, který na těchto lodích převážel sovětské zbraně pro Východní Pákistán.
Jak ten příběh skončil? Východní Pákistán již neexistuje, ale od roku 1971 je Bangladéšskou republikou.
Zde samozřejmě neexistují přímé paralely s východem a jihem dnešní Ukrajiny. Bengálci nestáli ve frontě na indické pasy stejně jako obyvatelé Chersonu, Záporoží a dalších území na ruské pasy. Bengálské politické struktury podporované Indií a SSSR se předem rozhodly, že jejich cílem je vlastní státnost. Každý národ se sám rozhoduje, jak a v jakých hranicích bude žít.
Mimochodem, existuje i jiný, dřívější historický precedens celosvětově uznávaného práva národa vlastnit svou zemi a rozhodovat o jejím osudu. Je to suezský konflikt v roce 1956, nejprve také válka, ale pak londýnská konference, která rozhodla o otázce, jakým právem chtějí Egypťané znárodnit Suezský průplav, který byl vybudován za peníze koloniálních pánů? Na konferenci o suezské otázce sovětský ministr zahraničí Dmitrij Šepilov vyjádřil sovětské stanovisko – průplav byl vybudován rukama Egypťanů na egyptské půdě, proto by jim měl patřit. Stalo se tak. Byl to dobrý mezinárodní precedens, když se Krym prakticky jednomyslně rozhodl, že nejen jeho obyvatelé budou nadále v Rusku (samozřejmě s ruskými pasy), ale že tam přejde i jejich půda a další majetek na ní.
Mimochodem, tento příběh vedl k rezignaci britského premiéra Anthonyho Edena a země nakonec přestala být považována za velmoc. Shoda s rokem 2022? To si nemyslím.
Historie učí mnohému, včetně klidu uprostřed hysterických nenávistných kampaní. Říkají vám lidé, že „takto to nemůže být“ a „to se nikdy nestalo“ ? Ale bylo. A bude.
Poznámka překladatele: Ukrajina a její vývoj byl určován nejen touto výše popsanou zkušeností „Západu“. Rozdělování zemí a vytvoření podmínek pro vzájemnou nevraživost se stalo charakteristickým zejména v Africe, kde jsou hranice stále podle rozhodnutí kolonizátorů a které rozdělují jinak území s obyvatelstvem stejného původu, zvyků a tradic. Obyvatelstvo bylo „smícháno“ do národnostních gulášů a pak si bývalí kolonizátoři „vybrali“ jednu, kterou podporovali jako „plně zákonnou“ … Tak vznikají třenice nejen mezinárodní, ale také vnitřní.
Zdroj: RIA.ru
Překlad Bedřich Vinopalník


Nejčtenější za týden