PAVEL ŠIK
Dnes jdou děti do školy a já včera o školství slyšel jeden neuvěřitelný příběh. A také o naprostém selhání systému, o vyplácení sociálních dávek duchům, o novinářích, co očividně přehlíží “nevhodná” témata, o ministrech, kteří tvrdí, že je vše v pořádku, a nepřímo i o Putinovi, který prý unáší ukrajinské děti.
Byl teplý večer a my si vyšli na pivo. Kamarádka mé drahé polovičky přišla s přítelem (říkejme mu třeba Petr) a jak už to při rozhovorech bývá, řeč přišla i na děti. Petr suše konstatoval, že své vlastní děti má už dospělé, ale teď jedno nezletilé od systému “skoro dobrovolně” přijal. Člověk jako já se nedokáže nezeptat, co to znamená a pak už jsem jen lapal po dechu.
Příběh začíná před několika lety a hlavní hrdinkou je dnes 14 letá dívka, budeme jí říkat třeba Olga. Její máma umřela, táta chlastal, o dceru se nestaral a pracoval převážně v zahraničí. Takže Olga žila u babičky v Oděse. Babička dle dostupných informací nikdy od úřadu nedostala žádný dopis ani rozsudek, že by dívka byla přidělena do její péče, prostě naprostý bordel.
Když před dvěma lety vypukla velká válka, v otci se možná hnuly rodičovské pudy, každopádně vyzvedl dívku v Oděse, že ji odveze ze země do Čech. Budeme pozitivně předpokládat, že to udělal, aby ji zachránil a nikoliv proto, že chtěl sociální dávky na dítě, které sousední státy začaly jak o život vyplácet. Tehdy bylo dívce 12 let. Na hranicích nikoho nezajímalo, že dívka nemá vlastní průkaz, nikdo nepožadoval žádný Olgy doklad, stačil zřejmě záznam v pasu otce. V našem příběhu to byl opravdu otec, ale zajímalo by mě, v kolika tisících dalších případech to otec nebyl a nechci ani domýšlet, co dnes všechny ty “neviditelné” ukrajinské děti nejen v Čechách dělají.
Ale pojďme dál. Na základě razítka o rodičovství v pase obdržel její otec v Čechách sociální dávky na dítě, aniž by někdo požadoval něco jako rodný list nebo průkaz, že přivezená dívka je opravdu ta, za kterou ji otec vydává. Tehdy by se ještě dalo říci, byl chaos, jistě.
Protože otec s dívkou bydlel na ubytovnách, které jsou ovšem rozděleny na mužskou a ženskou část, musela tak Olga ve svých dvanácti letech bydlet sama na ženském oddělení. A protože byl otec každý večer “pod parou” a často střídal v Čechách místa práce, dcera se “osamostatnila”. Bez dozoru objížděla republiku, potkávala hodné strýčky, kteří ji za sexuální potěšení nakrmili a něco hezkého koupili. Jak je možné, že otec získával sociální dávky na dítě, které nenavštěvovalo školu? Jak to, že žádný český úřad ani po určitém čase nepožadoval po otci doklad, že dívka školou povinná je integrovaná v systému? Jak to, že se žádný ukrajinský úřad nespojil s českým úřadem, aby věděl, co dítě dělá a kde je? Jak ji Jurečkův systém pro výplatu dávek bez dokladů zapsal?
Proč se ministerstvo školství o ní nestaralo a nevyžadovalo její začlenění do školy? Ale hlavně, co dělají novináři? To víme, vedou kulturní války.
Před nějakým časem na jednom z dalších míst placeném českým daňovým poplatníkem, řekl otec Olze, že jde na cigaretu a ať je pryč, než se vrátí. Dívka vyhodnotila, že tenhle život není ta nejlepší varianta, a tak si podřezala žíly, od zápěstí až po loket.
Teprve v tomto momentu se stává naše Olga předmětem starostlivosti našeho systému. Je převezena do nemocnice a ta případ nahlásí OSPODu. Poté je na základě pokusu o sebevraždu převezena do ústavu, kde tráví 4 měsíce. Tam si sestřičky všimnou jejího výtvarného talentu a vzhledem k věku dítěte jí doprovodí na přijímací zkoušky jedné výtvarné střední školy. Škola to i bez dokladů akceptuje a dívku na základě výborného výsledku přijme. Námi draze financovaný systém naprosto selhává a na jeho místo nastupuje lidství jak v příběhu od Pasternaka.
Přichází typicky český “cimrmanovský” konec, u kterého nevíte, jestli brečet, nebo se smát. Když terapie v ústavu končí, OSPOD začíná řešit, co s dívkou.
Vedoucí úřadu zná jednoho dobrého vychovatele dětí, našeho Petra, jehož děti jsou již dospělé. Pozve si ho na úřad a tam mu Olgu začne v podstatě nutit, protože místa v dětských domovech prý nejsou a kdo jiný než on může pomoci. Zkoprnělý Petr namítá, že tu dívku nezná, ale to prý není problém, se vším mu úřad pomůže. Když Petr nakonec souhlasí, dozví se, že má sám napsat žádost. On má napsat žádost, díví se? Úřad ho ujišťuje, že když on sám požádá o pěstounství, bude to jednodušší a že žádost pro Petra připraví. Petr tedy připravenou žádost podepíše a druhý den mu volají z úřadu, že má čekat na parkovišti před obchodem, kam mu dívku přivezou. Před obchod?
U soudu, který probíhá v době, kdy už dívka nějaký čas u Petra žije, je z toho pozdvižení, soudkyně tomu nemůže věřit. Nejdříve se ho ptá, proč on jako cizí chlap žádá o pěstounství 14 leté dívky. Petr musí vysvětlovat, že o nic nežádal a pouze ze soucitu přistoupil na naléhání OSPODu. Když se soudkyně ptá, zda-li Petr dostává nějaký příspěvek a Petr řekne, že má pouze svůj plat vychovatele, soudkyně nevěřícně kroutí hlavou. Biologický otec dívky moc nespolupracuje, žádné papíry nemá, babička z Oděsy poslala pouze úmrtní list matky a nějaké kopie. Očividně nikdo naší Olgu na Ukrajině nepostrádá.
Když jde Petr na Pracovní úřad požádat o příspěvek na výživu Olgy, úřednice ho vyslýchá jako největšího chlípníka a vyslýchá ho, proč dospělý chlap žádá o pěstounství cizí 14 leté dívky. Petr zase vysvětluje celé martyrium, aby mu úřednice na závěr soucitně řekla, že mu nemůže pomoci, protože dívka vlastně neexistuje.
Dnes jde Olga poprvé v Čechách do školy, kam se dostala navzdory nefungujícímu systému, bez dokladů jako duch, na základě lidského soucitu, který supluje systém. Bydlí u Petra už několikátý měsíc a čeká ho další soud. Petr se mezitím Olze, dítěti ulice, snaží vštěpit alespoň nějaká pravidla. Olga prý dělá pokroky.
Biologický otec zatím dále pobírá podporu a nic neřeší. Petr jen smutně poznamenal, že zajímavé to začne být až v momentě, kdy otci seberou dávky pro
Olgu a navíc bude muset platit alimenty.
Pak ji možná sebere a převeze třeba zpátky k babičce nebo kdoví kam.
Hezký školní rok Olgo.
FB
The post Příběh Olgy z Ukrajiny a českého imigrantského systému first appeared on Pravý prostor .
