ANTIVIRUS
Nedávno tu byla zmíněná skutečnost, že mezi náma žijou lidi, který nemaji vnitřní dialog , neboli nemaji ve svojí hlavě ten “hlas”, kterej reprezentuje naše myšlenky. Tenhle objev je pravděpodobně pro většinu z nás dost překvapující. Nikdo v tuhle chvíli neví, kolik lidí ten vnitřní hlas nemá, ale pro ty, co ho maji, je často úplně nepředstavitelný, že můžou existovat lidi bez něj.
Člověk by si snadno moh myslet, že vnitřní dialog je něco, co nás odlišuje od zvířat nebo robotů – že je to definující charakteristika “lidství”, ale neni člověk jako člověk a realita je taková, že zřejmě docela velký množství lidí tu vnitřní řeč nemá a přitom navenek fungujou normálně a nikdo si ničeho nevšim, což je taky důvod, proč většina lidí vůbec netuší, že někdo jinej může myslet úplně jinak, než oni.
Mezi trochu širší veřejnost se tenhle fakt dostal v lednu 2020, když se “virálně” rozšířil tweet uživatele KylePlantEmoji:
Zajímavej fakt: některý lidi maji vnitřní vyprávění a jiný ne
Neboli myšlenky některejch lidí jsou jako věty, který “slyší”, a některý lidi maji jen abstraktní neverbální myšlenky a musí je vědomě verbalizovat
A většina lidí netuší, že existuje ten druhej typ člověka
O den později o tom napsal Ryan Langdon tenhle článek a okolo tohodle tématu následovala internetová exploze. Takže na začátku roku 2020 přece jenom existovala jedna skutečná pandemie , která se virálně šířila Internetem. Pak bohužel přišla ta otravná falešná a všechno zkazila.
Varování : Hned na začátku je třeba upozornit, že pro témata v tomhle článku neexistuje dostatečnej výzkum a data. Všechno je do značný míry teoretický a spekulativní. Článek má poskytovat spíš náměty pro zamyšlení a všechny případný tvrzení by se měly brát s rezervou a každej by si je měl přezkoumat sám. Nicméně, ačkoliv jasný odpovědi nejsou k dispozici, k zamyšlení je tu toho zatraceně hodně.
Vyvstává nám tu spousta otázek, který vedou k mnoha dalším tématům, a obecně se o tomhle nikde moc nedočtete, proto bude tenhle článek zase dost dlouhej a nabitej stovkama informací a kuriozit.
Účelem tohodle pojednání neni vyvozovat nějaký specifický závěry, ale pochopit líp různý formy lidský zkušenosti a vnitřního prožívání a že někdo operuje úplně jinak, než vy (ať už to má jakejkoliv přesnej důvod), a nemůžete od něj čekat určitý věci, který můžete čekat od sebe. V posledních letech se mnozí pozastavujou nad tim, proč se velká část populace chová z jejich pohledu nepochopitelně. Tohle téma nám to možná pomůže trochu objasnit.
Co je vnitřní dialog
Nejdřív si pořádně vysvětlíme, co ten vnitřní dialog (VD) vlastně je a co neni, aby nedošlo k nějakejm nejasnostem. Občas si totiž někdo, kdo se k tématu dostane, myslí, že je to jen nedorozumění a lidi si to navzájem špatně vysvětlili a vlastně to máme všichni v hlavě stejně. Nemáme!
VD by se běžně dal popsat jako “hlas”, kterej “slyšíme” ve vlastní hlavě, když myslíme . V první řadě je tady třeba říct, že ve skutečnosti nic “neslyšíme” v pravym slova smyslu a naše vnímání toho “hlasu” nemá nic společnýho s ušima. Kdybych ohluch, svůj vnitřní hlas budu vnímat pořád stejně.
Je ale těžký to popsat nějak jinak než vnitřní “hlas”, protože přesně tak to vnímáme . U normálních zvuků jdou sluchový vjemy zvenku do mozku, ten je nějak interpretuje a my vnímáme výsledek tý interpretace . Ten výsledek z “vnitřního hlasu” je pro nás hodně podobnej jako výsledek něčeho, co opravdu slyšíme – zároveň ale jasně rozeznáme, co jde zvenku a co zevnitř .
U svýho vnitřního hlasu vnímáme detailně každý slovo a dokonce i intonaci , a ačkoliv nemusíme nutně vnímat žádnej specifickej “hlas”, většina to vnímá jako vlastní hlas, a většina z nás si ten vnitřní dialog dokáže “přehrát” s hlasem kohokoliv, koho známe, jako například nějakýho herce.
Můžu teda slyšet svoji myšlenku ve formě věty “dneska do práce nejdu” různejma způsobama a třeba dát důraz na kterýkoliv slovo a jasně ten důraz v tý větě vnímat (naprosto zřetelně a specificky, jako kdybych to řek nahlas) a můžu si to v tý hlavě říct klidně “hlasem” kačera Donalda nebo kohokoliv, jehož hlas dobře znám. Můžu to v tý hlavě říct rychle, pomalu, nasraně, s koktáním, nebo s nějakym směšnym přízvukem – prostě všema způsobama, jakejma to dokážu nahlas, a ještě mnohem víc, protože nahlas nedokážu dobře napodobit hlas jinejch lidí, zatímco ve svojí hlavě zvládnu hlas Arnolda Schwarzeneggera úplně v pohodě.
No a lidi bez VD nic z tohodle nedokážou. Ten vnitřní hlas tam prostě neni v žádný podobě, ani když se o to snaží, a obvykle řikaji, že když nějakou myšlenku chtěji verbalizovat, musí to říct nahlas .
Když se lidi bez VD dozví, že my ostatní slyšíme ve svejch hlavách nějakej “hlas”, někdy si myslí, že to znamená, že “slyšíme hlasy” ve smyslu schizofrenních poruch. Tak to samozřejmě neni. Kdyby se chtěl někdo poučit, jakej je rozdíl mezi vnitřním dialogem a “slyšením hlasů” v důsledku schizofrenie, může se podívat na tohle video od SchizoKitzo , která má bohatý zkušenosti s obojím.
V zásadě se to ale dá zjednodušit tak, že VD máme plně pod kontrolou, protože jsou to naše vlastní myšlenky , a ten “hlas” nemůže říct nic, co nevíme. Při schizofrenii se ale nedá předvídat, co ten “cizí” hlas řekne, a dotyčnej ho nemůže libovolně ovládat a zastavit.
Od lidí s VD můžete často slyšet, že maji v hlavě běžně “čtyři konverzace zároveň a občas na všechny ‘účastníky’ musí řvát, aby už drželi hubu,” protože chtěji mít chvíli klid. To je možná malinko přehnaný, i když ne moc, ale podstatný je, že to nejsou konverzace, který by ten člověk opravdu neovládal . Jde spíš o to, že ten dialog je pro nás tak běžnej, že často běží víceméně automaticky (podobně jako si u některejch lidí všimnete, že žvaní na autopilota a nepřemejšlej o tom, co vlastně řikaji) a je těžký ho “zastavit” – ne proto, že bysme neměli jak to udělat, ale spíš proto, že má někdy tendenci se vytrvale vracet .
Tohle většina z nás zná velmi dobře, ale vysvětluju to pro ty, co VD nemaji, aby si to nepřebrali nějak špatně. Nemá to nic společnýho s nějakou psychózou. Těžkost “zastavit” VD souvisí spíš s nedostatkem sebeovládání a vůle, než s tim, že by to bylo opravdu “mimo naši kontrolu”. (Neni ale nijak neobvyklý, že vám lidi s obecně mizernou sebekontrolou budou tvrdit , že to “nejde”.)
Pro zklidnění VD se lidi často uchylujou k meditacím a podobnejm praktikám. Podle všeho lidi bez VD nic takovýho nepotřebujou, protože jejich výchozí nastavení je opravdu mít v hlavě ticho a klid. Což má evidentní výhody, ale jak uvidíme, taky nedostatky.
Kdo má VD, často si myslí, že ten dialog se rovná myšlence – proto nechápe, jak ho někdo může nemít. Tak to ale neni a čistá myšlenka je nezávislá na slovech. Což pochopíte, když se zamyslíte nad tim, jak by myslel někdo, kdo je hluchoněmej a žádnou řeč nikdy neslyšel. Evidentně takoví lidi myslí a jde jim to líp než politikům nebo zaměstnancům český televize.
Myslet se dá beze slov, ale ti z nás, co VD maji, jsou prostě zvyklí ty myšlenky automaticky balit do slov. Dám několik příkladů, který spousta z nás zažívá dnes a denně, zatímco jinejm se to nikdy nestalo.
Když něco zvorám, běžně se mi v hlavě “ozve” něco jako, “Ty vole, já jsem debil!” Nebo klidně “ty jsi debil” – můžu buď komentovat nebo “mluvit na sebe”. Ta věta se tam ozve úplně jasně, slovo od slova. Většina čtenářů si takovej příklad okamžitě vybaví.
Další klasická věta, kterou ve svojí hlavě slyšíme běžně, když se stane něco, čemu se nám nechce věřit: “No to si děláš prdel, ne?” Je to myšlenka, kterou ve svojí hlavě směřujeme buď někomu, kdo danou věc způsobil nebo oznámil, nebo prostě jen tak všeobecně světu. Člověk bez VD by tu myšlenku buď měl naprosto beze slov, neboli jen nějakej pocit úžasu, nebo by ji musel vyslovit nahlas, kdyby tomu chtěl dát tu přesnou verbální podobu. My tam ale máme jasně ty slova, tón atd.
Třetí příklad: Když se někam s někym chystáme a ten někdo zdržuje a my tam netrpělivě postáváme a čekáme, až už se vyhrabe, říkáme si ve svojí hlavě: “Tak už dělej, sakra!” Opět je to naprosto konkrétní věta, slovo za slovem, s příslušnou intonací a “netrpělivostí v hlase”, ačkoliv neni použitej skutečnej hlas. Kdo nemá VD a nevěří tomu, ať se zeptá pár lidí kolem sebe.
Všechny tyhle myšlenky je možný mít beze slov, ale většina z nás je asi zvyklá mít v hlavě celkem jasně i tu větu s těma slovama – ne protože chceme , ale protože se to prostě nějak děje samo od sebe – u někoho víc, u někoho míň, ale podstatný je, že tuhle zkušenost známe a kdykoliv dokážeme ve svojí mysli formulovat myšlenku ve slovech .
U lidí bez VD ta myšlenka existuje jako pocit, vjem, nějaká zestručnělá informace, ale nemá to slova , dokud to nejde ven nahlas .
Vnitřnímu dialogu se taky říká vnitřní monolog , vnitřní řeč, vnitřní hlas atd. Je jedno, jak to nazveme , a jestli je to “monolog” nebo “dialog” záleží na tom, jak se to rozhodneme pojmout (jako u příkladu “já jsem debil” versus “ty jsi debil”), ale je to pořád stejnej fenomén. Já používám termín vnitřní dialog ze zvyku, protože tak ho používal Castaneda, respektive Don Juan, ale ať uvidíte někde jinde kteroukoliv verzi, je to pořád to samý.
Kde je kámen úrazu?
Výzkumu v týhle oblasti je málo, ale jedním člověkem, kterej se na to zaměřuje, je Dr. Russell T Hurlburt, kterej rozlišuje v oblasti vnitřních prožitků pět běžnejch fenoménů , který popisuje takhle:
– inner speech
– inner seeing
– feelings / emotions
– sensory awareness / noticing sensory inputs
– unsymbolized thinking
První je VD; druhá je schopnost vizualizace a myšlení “v obrazech”. To by mělo bejt celkem jasný, i když to druhý taky nemá každej, k čemuž se ještě dostaneme. Třetí jsou pocity nebo emoce, což do nějaký míry vnímá snad každej, a to včetně zvířat, rostlin atd.
Čtvrtá kategorie jsou smyslový vjemy, neboli schopnost vnímat “ve svojí hlavě” nebo myšlenkách chutě, vůně a dotekový vjemy. Když zavřete oči, dokážete si jasně vybavit/představit vůni heřmánku? Chuť čokolády? Pocit, když vaše prsty přejedou po povrchu pilníku? Tohle je zase něco, co nedokáže každej. A stejně jako u vizualizace, u různejch lidí najdeme různý stupně toho, jak “dobře” si to dokážou představit.
Kde to začne bejt opravdu zajímavý, je kategorie pátá. Budu to překládat jako “myšlenka bez symbolů” a protože se k tomu budeme vracet, zkrátim to na MBS . Je to myšlenka, která neobsahuje ani slova, ani obrazy, ani žádný jiný případný symboly.
Dr. Hurlburt zdůrazňuje, že taková myšlenka je jasná, specifická a konkrétní . Neni to žádnej vágní pocit nebo hrubá představa. Je to naprosto zřetelná myšlenka se stejným pochopením, jako myšlenka složená ze slov nebo obrazů.
Kuriózní je, že zatímco tenhle typ myšlenky je zřejmě nejvšudypřítomnější, mnozí, včetně psychologů, nevěří, že je takový myšlení vůbec možný. V Hurlburtově výzkumu se ale ukázalo, že většina lidí, když popisujou svoje zkušenosti v jeho experimentech, tenhle typ myšlenky zažívá, často aniž by si to vůbec uvědomovali. Taková myšlenka se dá taky popsat jako “vědění”.
Na rozdíl od těch, co o existenci tohodle typu myšlenky pochybujou, já si osobně myslim, že je to naopak ta nejzákladnější forma. Myslim si, že se to dá snadno demonstrovat na jednoduchym příkladu:
Když máte nějakou myšlenku, kterou ze zvyku verbalizujete a ta věta vám běží hlavou, zastavte se v půlce věty a nepokračujte v ní. A pak se zeptejte sami sebe, jestli víte jasně, jak ta věta skončí, i když jste ji ve svojí hlavě “nedopovídali”.
Například kouknete do ledničky a vidíte, že je tam poslední kousíček másla. V hlavě se vám může ozvat něco jako, “Hmm, musim zejtra koupit máslo.” Když se ale zastavíte u slova “musim”, chcete mi vážně tvrdit, že v tu chvíli ještě nevíte, že něco musíte koupit a že je to zrovna máslo? To je kravina. Celá ta jasná myšlenka tam existovala ještě než jste tu větu začli , už v moment, co jste viděli ten zbytek másla.
Stejně tak když se vás zeptám, kdo je nejhloupější žena v Český Republice, budete vědět , kdo to je, mnohem dřív, než stihnete ve svojí hlavě říct “Markéta Pekarová-Adamová” (nebo kdo je vaše favoritka).
Můžete si to vyzkoušet se spoustou různejch myšlenek, co vás v průběhu dne napadnou. Z vlastní zkušenosti vim, že kdekoliv se v tý “větě” zastavim, stejně už celou tu myšlenku vim a neni třeba tu větu dokončovat. U jednoduchejch myšlenek je ta verbalizace naprosto zbytečná. A takhle myslí lidi bez VD. Používaji převážně MBS.
Je to podle mě úplně základní forma myšlenky, která je nejrychlejší a nejspíš všudypřítomná. Když myslim verbálně, MBS tý větě předchází . Když myslim v obrazech, obrazy a MBS se objevujou zároveň . Stejně tak u ostatních dvou typů. V podstatě VD je ta jedna “divná” věc, která “trvá dlouho”. Všechno ostatní je prakticky okamžitý.
Takže MBS se nejspíš objevuje vždycky – ve většině případů zároveň s jinym druhem myšlenky a v případě VD předtim, protože VD je pomalej jak želva, což je jeho velká nevýhoda. A samozřejmě se dá myslet jen s použitím MBS.
Většina lidí používá kombinaci těch pěti způsobů “myšlení”. Každej ale v jinym poměru a někomu některý formy chybí, a proto jsou vnitřní zážitky různejch lidí dost variabilní. Někdo je vysazenej na slova, někdo na obrazy, někdo na pocity a někdo tam má převážně jen ty čistý, stručný myšlenky bez symbolů. (No a někdo jako MPA tam má úplně prázdno.)
Těch pět způsobů sice nevyčerpává všechny možnosti, ale kompletní, “zdravá” lidská bytost by měla bejt schopná používat všech pět. Absence jednoho z nich už je nějakej deficit. Absencí nemyslim, že tu jednu formu někdo “moc nepoužívá”, ale že ji neni schopnej používat vůbec .
Kde je teda ten “kámen úrazu”, neboli podstata toho, kolem čeho se tenhle článek točí? Neřešíme tu jen to, že “každej je jinej” nebo že lidi vnímaji věci různě. Je tu něco specifičtějšího.
Neni podstatný, že kdo má VD, nemá ho vždycky . Člověk s VD dokáže myslet i bez něj – dokáže myslet v obrazech, pocitech apod. Podstatný je, že existujou lidi , který nikdy VD nemaji a nedokážou myslet “v duchu” ve větách, a když se o to pokusí, musí mluvit nahlas.
Zvláštností teda neni, že je možný myslet beze slov – to v nějaký formě dokáže každej, ať už si to uvědomuje nebo ne – ale že v naší verbálně založený společnosti mezi náma vyroste někdo, u koho tahle schopnost vůbec nevznikne . Pro nás, co VD máme, je to totiž ta nejpřirozenější věc na světě. A jak už jsem zmiňoval, je pro nás často až extrémně těžký ten vnitřní dialog “zastavit” na víc než pár vteřin, když to chceme.
Je pro nás běžný, že nás nahlodává nějaká myšlenka a “otravuje” nás v hlavě tak dlouho, že už jí řikáme něco jako “drž už sakra hubu”. Je běžný, že si ve svojí hlavě přehráváme nedávný konverzace, který neproběhly tak, jak jsme chtěli, a donekonečna si představujeme, jak proběhnout mohly, co jsme měli říct a podobně. Je běžný, že nemůžeme usnout, protože se nám v hlavě honí (definitivně verbální) myšlenky, kterejch se nemůžeme zbavit (obvykle související s něčim důležitym, co se ten den stalo, nebo co se má stát zejtra). Je naprosto běžný, že si v hlavě donekonečna rozebíráme, jak asi bude probíhat dnešní událost, která nám dělá starosti – zkouška ve škole, pohovor pro zaměstnání, vyřizování nepříjemnejch věcí na úřadě, předvolání na policii za to, že jsme na fujsbuku napsali pravdu atd.
To všechno je pro nás běžná každodenní záležitost, a představa, že to někdo prostě vůbec nemá , je pro nás zatraceně divná. Ale takoví lidi tu jsou, a zřejmě je jich v populaci mnohem víc než jen pár procent.
Co z toho vyplývá?
Vyplývá z toho, že vnitřní zkušenost a vnímání některejch lidí je hodně odlišný od našeho, což má dalekosáhlý důsledky, který v tuhle chvíli ani nedokážeme všechny domyslet. Ten rozdíl ve vnímání, myšlení, a zpracovávání podnětů ze světa kolem nás je tu tak velkej, že je to jako by určitý lidi patřili k jinýmu živočišnýmu druhu, kterej náhodou vypadá úplně stejně jako my .
Pro širší kontext si zopakujeme výňatek z komunikace s Cassiopaeou z 6. července 2024:
Q: (A Jay) Různý lidi na Internetu tvrdí, že nemaji žádnej vnitřní monolog. Podobně jeden badatel, kterej se specializuje na vnitřní zkušenosti, tvrdí, že některý lidi nikdy nezažijou vnitřní řeč. Obojí nicméně spolýhá jen na tvrzení lidí o sobě. Je to pravda, že některý lidi nikdy nezažijou vnitřní dialog?
A: Jo
Q: (A Jay) Proč?
A: OP.
Q: (L) Znamená to, že prostě myslí v obrazech?
A: Jo
Q: (L) Tak to je divný. O tom jsem nikdy neslyšela.
(Joe) Ale myslí vůbec, pokud zrovna aktivně… (But do they think at all when they’re not actually actively…)
A: Ne
Q: (L) Takže ve skutečnosti nemyslí. Jsou to reakční stroje. (reaction machines)
A: Jo
… (L) Je [vnitřní monolog] vodítkem k primárnímu rozdílu mezi vnitřním světem OP a člověka s duší?
A: Jo
Q: (Joe) Je to víceméně schopnost vidět sebe sama, mít pozorovatele v určitym smyslu?
A: Jo
Q: (L) Protože vnitřní mluva tak trochu naznačuje pozorovatele. Mluvíte se sebou, nebo jedna část vás mluví s druhou. (Andromeda) Ale dokážou to OP do nějaký míry dělat taky?
A: Ne
Q: (Chu) Ale nemít vnitřní monolog je pořád vzácný, ne?
(L) No, já nevim. Nevíme, jak vzácný to je. Nemáme dost informací. A Jay nás pošpinil! Neměl dost informací! [smích]
(A Jay) Zkoušel jsem najít číslo, kolik lidí nemá vnitřní monolog podle toho badatele, a to nejlepší, co jsem u něj našel, je kolem 30-50%.
Mimochodem, zmíněnej badatel je právě Dr. Hurlburt.
Tady se nám teda nabízí myšlenka, že absence VD je typická pro organický portály , neboli lidi “bez individuální duše”. Jak přesně tihle lidi fungujou, neni tak úplně jasný a ve zmínkách o nich se objevujou termíny jako “soul pool”, což je něco jako “sdílená duše”.
Co je ze známejch informací patrný, je to, že nemaji stejně vyvinutou individualitu jako ostatní lidi. Můžou mít vysokou inteligenci a bejt klidně úspěšní vědci, doktoři a podobně, ale vyznačujou se tim, že operujou v relativně úzkejch mezích vyšlapanejch cest, nevybočujou z řady, nezpochybňujou zavedený standardy a neoplývaji originalitou a kreativitou .
Za prvý je důležitý mít na paměti, že OP nejsou něco “podřadnýho” nebo nežádoucího. Prostě jsou jiní . Za druhý nechci dávat rovnítko mezi OP a absenci VD, protože to ani z danýho rozhovoru nemůžeme říct jistě, natož bez něj. Co z něj vyplynulo, je, že OP nemaji schopnost mít VD , ale to nijak neznamená, že ta schopnost nemůže chybět i někomu jinýmu. Takže když zjistíte, že někdo konkrétní nemá VD, může to mít různý důvody. Prostě nemáme dost informací.
Bylo tu nicméně řečeno, že VD je “vodítkem k primárnímu rozdílu mezi vnitřním světem OP a člověka s duší”, což naznačuje minimálně dost vysokou korelaci. Každopádně účelem tohodle článku neni dělat žádný takový závěry, ale vzít tuhle možnost v úvahu a prozkoumat, kam vede.
Na konci toho výňatku (celá session tady ) pak máme zmínku, že podle výzkumu Dr. Hurlburta může bejt lidí bez VD kolem 30-50%, přičemž podle Cassiopejců je OP v populaci zhruba polovina, což je zajímavá shoda.
Osobně jsem asi v životě nenarazil na moc lidí bez VD, ale jak C někde poznamenali, lidi se stýkaji převážně se sobě podobnejma, takže se dá čekat, že většina lidí má kolem sebe lidi stejnýho typu. Kolik je ve skutečnosti mezi náma lidí bez VD, nikdo jasně neví.
Nutno poznamenat, že když jsem hledal nějakou statistiku, zjistil jsem, že Dr. Hurlburt ve skutečnosti říká něco trochu jinýho. Podle něj 30-50% lidí běžně má VD . Což znamená, že 50-70% ho nemá běžně , ale nevíme nic o tom, kdo ho má jen někdy a kdo nikdy . Bohužel tak polovina lidí na Internetu, co ho citujou, buď vypustí “běžně”, nebo to nějak zdemolujou ještě víc, a pak se všude šíří všelijaký nesmysly. Nejpřesnější údaj, co jsem našel od Dr. Hurlburta, je že “hodně lidí nikdy nemá VD “. Což moc přesný neni.
Podle různejch údajů z různejch zdrojů se dá usuzovat, že VD má asi 50-80% lidí a nemá ho 20-50% lidí. Možná je lidí s VD mnohem víc než bez něj a možná je to půl na půl. Bohužel asi neexistujou data, který by nám řekly něco jasnějšího. Z diskusí a komentářů na netu to vypadá, že většina lidí VD má, i když se najde celkem patrná část, co ho nemá, ale ani z toho se nedá vycházet. Třeba lidi bez VD míň diskutujou na Internetu? Prostě nevíme.
Co je ale očividný, je to, že lidi bez schopnosti VD maji poměrně zásadním způsobem omezenej vnitřní svět . Spousta těch, co VD maji , by asi řekla, že kdyby o něj přišli, přišli by tak o 90% sebe. Oni by pak asi zjistili, že to ve skutečnosti tak drastický neni, ale pořád je to velkej rozdíl.
Absence VD s sebou nese mnohem víc, než je na první pohled zřejmý. V rozhovoru s C bylo řečeno, že OP nemyslí v pravym slova smyslu, jen reagujou. Co se myslí “myšlením”? To je samo o sobě otázka definic, který asi nejsou úplně univerzální, ale v tomhle případě to nesouvisí ani tak s IQ, jako spíš s myšlením samostatně .
OP může mít vysokou inteligenci a fungovat ve společnosti efektivně a bez očividnejch problémů, ale má jistý omezení, který se projevujou jen v určitejch oblastech života. Na mnoha příkladech ve výpovědích lidí bez VD si ukážeme, že absence VD má do velký míry tendenci vykazovat přesně ty omezení, který známe z obecnejch popisů OP. Pokud se ale člověk vyhybá určitejm oblastem a tématům, jeho omezení se nemusí nijak projevit a nikoho ani nenapadne, že tomu člověku něco chybí.
Velkou roli v tom, že o těchhle značnejch rozdílech většina lidí nic neví, hraje to, že člověk přirozeně předpokládá, že to, co se děje v jeho hlavě, je podobný, jako to, co se děje v hlavách ostatních lidí. Jak ale uvidíme, tenhle předpoklad má k realitě zatraceně daleko.
Rozhovor, kterej spustil lavinu
Potom, co Ryan Langdon napsal ten zmíněnej článek v lednu 2020, se začal ptát lidí kolem sebe, jestli maji VD, a hned narazil na někoho, kdo ho nemá. Posbíral teda otázky od různejch lidí a o pár dní pozdějc natočil s kamarádkou Kirsten rozhovor, kde se pokoušel přijít na kloub tomu, jaký to je žít bez VD.
Tenhle rozhovor lidi dost šokoval a celou aféru nakopnul ještě víc. Během krátký doby byl Internet plnej debat o VD a rozhovorů a výpovědí lidí, který ho nemaj. Na rozhovor už jsem nedávno odkazoval, ale pro účely článku, protože je to docela klíčovej materiál, jsem ho přeložil do standardní hovorový češtiny:
[BC]
Pod původním videem je momentálně na YT přes 36 000 komentářů, který jsou samy o sobě cenným studijním materiálem. Spousta z nich je od lidí s VD, ale najdou se mezi nima i ty od lidí bez něj a ledacos vysvětlujou.
V první řadě se objevuje spousta komentářů tohodle typu:
“Jsem tak zmatenej. Momentálně mám ve svojí hlavě tak 4 různý konverzace, který se pokouší tohle celý pochopit.”
“Teď budu celej den uvažovat nad ‘tvarem vět’ ve svym vnitřním monologu.”
“Moje hlava: Monology, dialogy, debaty, diskuze, a když to ti dva nedokážou rozlousknout, mluvim na ně nahlas a řikám jim, aby už drželi hubu.”
To jsou typický reakce lidí zvyklejch mít v hlavě neustálý “konverzace”. Spousta lidí taky poznamenala, že se teď pokouší číst ty komentáře, aniž by slyšeli v hlavě ten hlas, kterej je “čte”, a že to nejde! Pro velký množství lidí tohle bylo zkrátka zjištění, že něco, co si mysleli, že je naprosto nemožný, je pro jiný lidi realita.
Stručně si shrneme, co jsme tady zjistili. Kirsten nejen že nemá vnitřní monolog, ale když se o něj pokusí, tak to prostě nejde . Když se za každou cenu snaží, musí mluvit nahlas . Tohle potvrdila spousta dalších lidí, jak v komentářích, tak v jinejch rozhovorech.
Bomba ve formě “tvaru věty” lidi s VD totálně zmátla, včetně mě. Co je sakra “tvar věty”?! Důležitý jsou tu taky fráze “klíčový slova” a “konceptuální mapa”, protože to je velká část toho, jak lidi bez VD popisujou svoje myšlení. Ke všemu se detailně vrátíme.
Zjistili jsme, že Kirsten čte a zpracovává informace ultra rychle. To souvisí s komentářema mnoha lidí, že jí trochu závidí, že ten vnitřní hlas nemá, protože ten hlas je neustále zaměstnává spoustou planejch keců, což jim často znemožňuje se soustředit a snižuje jejich produktivitu. V tomhle je jedna ohromná výhoda absence VD – tihle lidi se dokážou dobře soustředit a v mnoha směrech fungovat velmi efektivně.
(Tady můžeme poznamenat, že ti, co jsou nesoustředění v důsledku přílišnýho VD, se můžou naučit víc myslet v MBS. Když si uvědomí, že VD neni jedinej způsob myšlení, tak je jen otázka tréninku a praxe se aspoň částečně přeorientovat na nějakej jinej. Pro začátek se můžou vědomě zaměřit na svůj VD a nedokončovat v něm věty, když už ví, kam vedou. Nesoustředěnost neni důsledkem VD jako takovýho, ale nedostatku sebekontroly a neschopnosti svůj VD používat efektivně .)
Pokud jde o to, odkud se berou myšlenky a informace, pro Kirsten a další lidi bez VD tam podle jejich popisu “někde prostě jsou” a když je třeba, tak z nich prostě vypadnou. Nevědí, jak se to děje, a obvykle o tom ani moc nepřemejšlej. Je to popisováno jako “soubory”, “složky s informacema”, a další přirovnání zavánějící informační technologií.
Zazněla tu myšlenka, že když ji něco napadne, obvykle to řekne nahlas. Lidi s VD si to většinou nejdřív řeknou v duchu a pak rozvažujou, jestli to maji řikat nahlas. Lidi bez VD tenhle “filtr” nemaji, přičemž si často stěžujou, že by se jim hodil. Je tu teda určitá “neschopnost” promyslet si věci, než jdou ven ústním otvorem.
Ozve se tu taky, že ve snu “neslyší dialog”. Jak uvidíme i u dalších lidí bez VD, jejich sny jsou převážně jen vybledlá ozvěna toho, na co jsme zvyklí my ostatní, a většinou si z nich nic nepamatujou.
Kirsten říká, že je ráda sama, ale vždycky musí něco dělat . Že nemůže jen tak nečinně sedět. Jak vyplývá z výpovědí dalších lidí, výchozí nastavení v hlavě bez VD je doslova “ticho” a “prázdnota”, což neni nijak zábavný, a tak se musí zabavit nějakou činností – na rozdíl od lidí s bohatým vnitřním dialogem, který se dokážou hodiny oddávat dennímu snění nebo rozebírání všech možnejch teorií.
Zajímavostí bylo vysvětlení, že lidi bez VD zažívaji úzkosti a deprese, ale omezuje se to v podstatě na fyzický symptomy, zatímco my ostatní většinu toho efektu vnímáme skrz ten dialog v naší hlavě.
Ozval se tu názor, že lidi bez VD bejvaji bilingvní. To mi moc nedávalo smysl, dokud jsem neviděl vysvětlení od nějaký holky v jinym rozhovoru, která řekla, že v 6-7 letech uměla dva jazyky, ale ani jeden pořádně (což se stane, když se v dětství přestěhujete z jedný země do druhý), takže myslet “v jazyce” pro ni nebylo efektivní a zvykla si myslet v obrazech a MBS. Zároveň ale podotýká, že jí nechybí schopnost mít VD úplně – jen ho moc nepoužívá, a její situace v dětství vysvětluje, proč to tak asi je. Takže dvojjazyčnost je možná spíš spojená s omezeným používáním VD než jeho kompletní absencí.
Když Kirsten popisuje “zaškrtávací políčka” pro ano/ne, dá se to zařadit pod obrazy, a pokud to bylo jen přirovnání, který zrovna vymyslela, tak možná spíš MBS a jen se to snažila nějak přiblížit. Každopádně tady popisovala věci, ke kterejm VD neni nijak třeba a obrazy/MBS ho dokážou bez problémů nahradit.
Otázka “jak píšeš?” je zajímavá, ale taky to neni až taková záhada. Když máte konverzaci s kamarádem, taky si všechny slova nejdřív nepromejšlíte v duchu a mluvíte bezprostředně. Přesně takhle se dá i psát. Je blbost se ptát “odkud se berou ty slova”, protože stejně tak se můžeme ptát kohokoliv uprostřed běžný konverzace, odkud se berou jeho slova vyslovený nahlas – nebo slova pro VD. Princip je stejnej.
Na druhou stranu si nedokážu představit, jak bych napsal tenhle článek bez VD. Určitě by vypadal o dost jinak, a celkem určitě by byl mnohem stručnější, s menším množstvím detailu a o hodně míň promyšlenej. VD mi pomáhá si z mnoha variant, jak něco napsat, vybrat tu nejlepší, a všechno si promyslet hodně do detailu. A zároveň mě takhle napadnou věci, který jsem ještě před 5 minutama nevěděl.
Tohle je téma, který se u lidí bez VD opakuje – projevujou se rychle, bezprostředně a efektivně, ale chybí tomu promyšlenost a hloubka . To je, zdá se, jeden z klíčovejch rozdílů mezi lidma s VD a bez.
Kirsten mluví o tom, jak vidí “strukturu a tvar věty” a jak ví, co psát dál, “protože to navazuje”. Tohle ukazuje určitej specifickej způsob myšlení a zpracovávání reality, ke kterýmu se ještě vrátíme detailně.
No a nakonec se nám tu objevuje téma, že lidi s VD dokážou donekonečna rozebírat ve svojí hlavě, co se stalo, co se nestalo, co se mohlo nebo mělo stát, kdo měl co říct a proč to neřek, a kdo ví, co ještě, zatímco lidi bez VD tohle neřeší. Žijou v přítomnym okamžiku a minulost a budoucnost pro ně nemá valnej význam. To je na jednu stranu dobrý, ale oni tudíž zároveň neřeší i spoustu věcí, který by asi řešit měli. Tohle je velký téma, ke kterýmu se taky vrátíme.
Zajímavostí byla i myšlenka, že lidi s VD jsou v mnohem větším šoku než lidi bez něj z toho, že existuje ten druhej typ člověka. Připadá jim to jako bomba, zatímco lidi bez VD to moc nevzrušuje. Narazil jsem i na pár lidí bez VD, kterejm to taky připadalo zajímavý, ale pokud tu obecně převládá tenhle rozdíl, i to je nějaká indicie vypovídající o rozdílu povah těch dvou typů lidí.
Kromě těch informací v 11 minutách videa se dozvíme spousty dalších v těch tisících komentářů pod nim. Hodně lidí zmiňuje, že je jim třeba 40 nebo víc a nikdy o tomhle neslyšeli a nikdy je nenapadlo, že by to bylo možný. Což je opravdu docela zvláštní, že něco tak základního, jako co se děje každou minutu našeho života v našich hlavách, je natolik pod radarem, že většina lidí nemá tušení, že část lidí kolem nich je od nich odlišná jak vetřelci z jiný planety.
Zatímco většina komentářů ohledně “tvaru věty” byla ve stylu “WTF?!”, objevil jsem jeden komentář z tý druhý strany:
“To o tý struktuře věty jako tvaru a vědění, kam ta věta směřuje bez přemejšlení, to jsem já. Nikdy jsem to neslyšel nikoho popsat takhle srozumitelně.”
Je tu teda nějaký potvrzení, že Kirsten neni jediná, kdo to vidí takhle.
Jedno téma, který se tady objevuje častějc, je o tom, že postavy ve filmech maji často VD , z čehož plyne otázka, co si o tom myslí lidi bez VD. Spousta z nich potvrdila, že si mysleli, že je to jen něco, co se dělá ve filmech, aby se myšlenky tý postavy nějak přiblížily divákům. Někdo dokonce řek, že si u těch VD ve filmech vždycky přál, “aby to bylo skutečný”. Netušil, že pro většinu lidí je to úplně normální.
“Co mě dostalo, bylo zjištění, že ty ‘vnitřní monology’ ve filmech byly… skutečný a ne jen nástroje pro objasnění děje?! Netušil jsem, že to někdo takhle opravdu má.”
“Pamatuju si, jak jsem byl jako dítě trochu zmatenej, když lidi ve filmech mluvili k sobě ve svojí hlavě. To pro mě vůbec nebylo normální. Ve svojí hlavě jsem myslel skrz zkušenosti a obrazy. Myslel jsem, že to takhle dělaji, aby diváci líp chápali myšlenky tý postavy.”
Takže lidem bez VD to bylo divný, mysleli si, že to neni skutečný, ale jen takovej filmovej trik, a nikoho nenapadlo zeptat se ostatních lidí, jak to vnímaji oni. Mezilidská komunikace na planetě Zemi asi někde trochu vázne. Podobně jedna pani poznamenala, že si myslela, že si lidi jen vymejšlí, když řikaji, že “nemůžou vypnout svůj mozek”. Naše vnitřní zkušenost je pro nás tak samozřejmá, že nás fakt ani nenapadne, že to samozřejmost neni a u jinejch to může bejt plně jinak.
Některý komentáře ukázaly, že lidi bez VD často myslí právě v obrazech . Jak ale ukázal Dr. Hurlburt, to je pravděpodobně jen velmi zjednodušenej pohled na věc, protože většina lidí používá kombinaci několika způsobů, jak myslet, aniž by si je všechny uvědomovali. Někdo zmínil, že se kdysi ptal hluchoněmý učitelky znakový řeči, jak myslí, když neví, jak zní slova. Odpověděla, že myslí v obrazech a ve znakový řeči . I tak se evidentně dá “myslet”.
“Nemám vnitřní hlas a ta otázka o snech mi vyrazila dech. Až teď jsem si uvědomil, že lidi v mejch snech nikdy nemluví. Předávaji mi informace nebo svoje záměry bez mluvení. Rozumim jim, ale oni nemluví.”
Jak už jsem zmínil, sny lidí bez VD bejvaji nějak omezený. A i tady vidíme, že si to ten člověk sám nikdy neuvědomil. I tohle všechno je součástí Apokalypsy , neboli “odhalení”. Vyplouvaji na povrch věci, který se tisíce let skrejvaly pod nim.
V komentářích padala spousta dalších otázek a lidi bez VD na ně odpovídali. Například na otázku, jestli si dokážou přehrát slova někoho jinýho ve svojí hlavě, přišla odpověď: “Nedokážu si přehrát slova jinejch ve svojí hlavě. Obvykle si je musim brumlat potichu pro sebe, když mám potíže zpracovat nějakou větu.” Lidí, co potvrzovali, že “musí mluvit nahlas”, když chtěji nějak reprodukovat větu , jsem našel spoustu.
Jedna z nejčastějších otázek byla, jestli se tomu člověku může “zaseknout písnička v hlavě”, jako se to stává nám a někdy se jí hodiny nebo celý dny nemůžeme zbavit a pořád slyšíme tu samou melodii a případně text dokola, až je nám z toho na blití. (Ne doslova , kdyby to tak někdo pochopil…)
Odpovědi na tuhle otázku se ale všelijak lišily. V tomhle lidi bez VD jednotní nebyli, i když se tu často opakovaly určitý témata.
“Můžu si přehrát hudbu ve svojí hlavě, ale nedá se říct, že ji slyšim. Znám rytmus, ale nikdy ty slova.”
Tohle je častá varianta – hudba v hlavě jo, ale vždycky tam chybí slova . Ta verbální část tam prostě nefunguje. Dost lidí řeklo, že se jim to nestává vůbec a hudbu ve svojí hlavě nikdy neslyší. Několik lidí bez VD řeklo, že se jim písničky v hlavě nezasekávaji, ale že se někdy překvapeně přistihnou při zpívání částí nějaký písničky nahlas – takže zase: vnitřní hlas ne – musí to ven. Ale našly se tam různý zvláštnosti.
“Slyšim v hlavě zpěv nebo nástroje nějaký písničky, ale nikdy zároveň. Nemám VD, ale věty a jejich význam pro mě představujou různý pocity.”
Občas se objevilo tvrzení, že slyšet ve svojí hlavě hlas jinejch lidí je pro někoho možný, ale ne “hlas” vlastních myšlenek. Takže například i ty písničky se tam můžou zaseknout, údajně proto, že to je “hlas někoho jinýho”. Toho bylo ale málo a je nejasný, jestli ten člověk opravdu neni schopnej VD nebo ho jen moc nepoužívá. Jsou tu ale i složitější a kurióznější vysvětlení:
“Nemám ve svojí hlavě žádnej ‘hlas’, ale písničky se mi tam často zaseknou. Vim, že to jsou písničky, kvůli ‘tlaku’ v mojí paměti z tvoření těch zvuků nebo zpívání tý písničky, takže je slyšim beze zvuku. Slova mi často vylítnou z pusy impulzivně, aby se uvolnil ten ‘tlak’ tim, že ho napodobuju. Takže víceméně ty zvuky nějak cítim, ale neslyšim je. Písničky mi v hlavě uvíznou tim, jakej je to pocit, ne tim, jak zněji.”
To si přeberte, jak chcete, ale to “impulzivní vylítnutí z pusy” je další opakující se téma, a to téma omezený kontroly nad tim, co z toho člověka leze. Věci se dějou tak nějak “automaticky” a samy o sobě. Spolu s tim “napodobováním” jsou to znaky jasně spojený s OP.
“Nemůžu si přehrát v hlavě svůj hlas nebo jinejch lidí, ale z nějakýho důvodu s písničkama a melodiema to jde.”
Neni tu přesně řečený, jestli to funguje specificky s textem těch písniček, ale je tu rozdělení na hlasy a hudbu. Pro spoustu lidí bez VD je evidentně problémová specificky ta verbalizace a ne “zvuk” obecně. Někdo taky řek, že se mu v hlavě zasekne “myšlenka na tu písničku”, ale ne ten opravdovej zvuk.
Takže zkušenosti jsou různý, ale u většiny lidí bez VD jsou v tomhle ohledu vidět určitý omezení, co jim v tý hlavě může uvíznout. Některý věci se tam prostě “nedrží” a pokoušet se o to je jak s tim hrachem na zeď.
Tenhle rozhovor nám teda dává nějakej základ pro představu, jaký to je, nemít VD. Když tomu ale věnujete pár hodin vnitřního dialogu, vyplyne z toho mnohem víc.
Svět bez VD
Lidi bez VD používaji k popisu svýho myšlení pojmy jako hlavní nebo klíčový body, koncept, náčrt a podobně. Neboli myšlenky u nich existujou ve zjednodušený formě, bez detailů a spojitostí. Když se chtěji dostat k těm detailům, musí mluvit nahlas nebo psát . Mnozí z nich používaji psaní jako způsob, jak ventilovat nebo urovnat si myšlenky.
Jejich myšlení je stručný, bezprostřední, bez nějakýho většího promyšlení, zpochybňování nebo zvažování všech hledisek.
Takovej člověk myslí na jednu stranu rychle a “efektivně”, ale na druhou stranu vždycky v rámci norem . Člověk s VD myslí někdy zdlouhavě a chaoticky, ale má originální, nový myšlenky. Ty se v hlavě bez VD zrodí jen těžko, což vyplývá ze samotnejch popisů lidí, co VD nemaji.
V myšlení bez VD chybí detaily, hloubka, komplexita, spojitosti a víc pohledů na věc. Myšlení je přímočarý a otázky vedou nejkratší cestou k nejpravděpodobnější odpovědi a dál se obvykle nedostanou.
Takový myšlení se drží toho, co je známý. Je předvídatelný . To odpovídá zmíněnýmu konceptu “reakčních strojů”. Lidi bez VD hledaji v zadanym problému nějakej známej vzorec a z informací získanejch z předchozích zkušeností daji dohromady první řešení, který se jim nabízí a dává smysl. Pro kreativitu a originalitu je tu omezenej prostor a můžeme spekulovat o tom, jestli se tomuhle procesu opravdu dá říkat “myšlení”.
Lidi s VD běžně někde sedí a hodinu-dvě si ve svojí hlavě rozebíraji nějakej problém a pitvaji ho ze všech stran. Tohle lidi bez VD podle vlastních výpovědí nedělaji a ani nemůžou. Jejich vnitřní prožitky jsou oproti jejich protějškům omezený. Jejich výchozí nastavení je – podle jejich vlastních výpovědí – doslova ticho a prázdno v hlavě .
Tohle má svoje výhody, protože to s sebou nese určitej vnitřní klid. U takovejch lidí téměř neexistuje nějakej vnitřní konflikt . Netráví hodiny rozebíráním ve svojí hlavě, jestli maji něco udělat tak nebo tak a co bude lepší. Prostě si jednu variantu vyberou, tak to udělaji, a zapomenou na to. Stejně tak moc nepřezkoumávaji, jestli něco udělali dobře či špatně. K minulosti se málokdy vrací a budoucnost neřeší.
Mnozí z nich poukazujou na to, že jim chybí “filtr” v tom, co řikaji. Jejich projev je obvykle podle hesla “co na srdci, to na jazyku”, což má svoje pozitiva, jako upřímnost, ale oni si často stěžujou, že takhle někdy řeknou něco, co se někoho dotkne, a uvědomí si to, až když je to venku. V tomhle ohledu by si přáli mít ten VD, aby si to nejdřív mohli “poslechnout” ve vlastní hlavě a rozhodnout se, jestli to maji řikat nahlas.
Ve vnitřním dialogu je ale mnohem víc, než se na první pohled zdá. Mimo jiné je zásadní pro dostatečnou introspekci, sebereflexi, vžití se do role jinejch a jakoukoliv hlubší analýzu.
Tohle jsou věci, který lidem bez VD převážně nebo úplně chybí. Absence VD s sebou nese jednoduchost , v pozitivním i negativním smyslu. Na jednu stranu je takový myšlení rychlý a praktický ve většině situací, ale na druhou stranu jsou situace a oblasti života, kde je VD zapotřebí a bez něj neni možný prolomit určitý hranice, kam se dá dostat. Nějaká hlubší analýza je bez VD těžko možná.
Vnitřní dialog je důležitej pro zkoumání a odstraňování vlastních chyb, osobní vývoj a růst, chápání vlastních pocitů, vybočení z vyjetejch kolejí, nebo zásadní změnu názorů.
Tohle by mělo s ohledem na absenci VD čtenářům Antiviru připadat jako docela velkej problém. Faktem ale je, že v naší společnosti se člověk bez těchhle věcí celkem v pohodě obejde a vláda ho za to ještě pochválí. I s takhle zásadníma omezeníma je proto člověk celkem nenápadnej a nikdo si nevšimne, že funguje nějak úplně jinak.
Tyhle nedostatky ale můžou mít významnej vliv nejen na život danýho jedince, ale i na fungování celý společnosti. Úzce se k tomu váže ustrnutí na určitym vývojovym stupni, protože tu chybí dostatečnej podnět se z něj někam pohnout.
Lidi bez VD maji malou kontrolu nad svejma myšlenkovejma procesama. Je pro ně těžký udržet myšlenku v hlavě delší dobu, natož udržet jich tam několik zároveň a nějak je rozvíjet. Popisujou, že myšlenky “tam někde jsou” v pozadí a vyplujou na povrch, když je třeba, a děje se to tak nějak “automaticky”. Odkud se ty myšlenky berou a čím jsou podložený, ten člověk pořádně neví a obvykle to nijak nezkoumá.
VD je mimo jiné nástroj pro ukotvení myšlenek pro práci s nima . Tohle je těžký dělat s MBS, který se převážně vypaří tak rychle, jak se objeví – proto lidi bez VD někdy tenhle problém obchází psaním.
Jeden uživatel Redditu popsal, k čemu používá VD, takhle:
“Osobně to používám jako způsob, jak organizovat svoje myšlenky tim, že si pokládám kritický otázky, upřímně na ně odpovídám a ten proces opakuju, dokud nezískám lepší pochopení toho, jak se cítim.”
Tohle je něco, co lidi bez VD nedělaji a prakticky ani nemůžou. Měli by teoreticky bejt schopni nějaký zjednodušený formy toho procesu, ale tohle je případ, kde ta zjednodušenost samotná brání žádoucímu výsledku. A nejspíš je k tomu s jejich nastavením ani nic netáhne – jak řekla Kirsten v rozhovoru, je ráda sama, ale vždycky se musí zaměstnat nějakou činností – nikdy netráví čas tim, že by jen tak seděla a o něčem přemejšlela.
Nutí vůbec něco tyhle lidi, aby si kladli nějaký zásadní otázky? Aby nějak zpochybňovali věci, kterejm věří? Tihle lidi, opět podle vlastních výpovědí, žijou v přítomnym okamžiku, neplánujou budoucnost a nevrací se k minulosti… skoro jako by ji zapomněli. Existujou tudíž obvykle na vlně mediální přítomnosti, bez souvislostí a bez historický návaznosti.
S tím souvisí i sklon k autoritářství – autority se lidem vnucujou automaticky skrz média a bez VD neni dostatečnej podnět o jejich informacích přemejšlet. Snad to pořádně ani nejde. Tohle všechno dobře zapadá do představy OP a absence VD je možná klíčem k pochopení, proč to tak je.
Mnozí z nás si v posledních 4 letech opakovaně kladou otázku: “Proč to lidi nedokážou pochopit?” Je jedno, jestli jde o covid, vaxindly , slámu u kravína, IsraHell nebo další kontroverzní témata. Lidi bez VD možná opravdu nemaji ty potřebný myšlenkový procesy a dostatečnou vnitřní představivost, který jsou nutný k pochopení něčeho tak komplexního. Z hlavy nějak “automaticky” vypadnou odpovědi, který tam byly zasazený školou a médii, a dál se nic neřeší.
Neni proto divu, že někdo pro tyhle lidi používá termín NPC, neboli non-player character, což jsou postavy ve hrách, za který nehraje člověk, ale jsou tam naprogramovaný vývojářema tý hry, jako třeba prodavači brnění nebo elixírů. V novějších hrách tyhle postavy můžou bejt docela sofistikovaný a nějak konverzovat, ale jsou pořád jen naprogramovaný, jejich repertoár je omezenej, a nemyslí.
Koncept NPC a koncept OP jsou si podobný. Chybí tam dostatečná individualita . Takovej člověk je jen součástí davu, ze kterýho nemá tendence nijak vybočovat. Nedělá vlny, nic nezpochybňuje, o ničem moc nepřemejšlí a v ničem nehraje důležitou roli. Absence VD by s tim mohla do značný míry souviset.
Svět bez VD je teda znatelně jinej než s nim. Jsou tu nějaký omezení a určitá zjednodušenost myšlenkovejch procesů. Má to svoje výhody a nevýhody. Pro běžnej, každodenní život to vypadá možná spíš jako výhoda. Pokud ale jde o ty hlubší, podstatnější záležitosti, tak tam je to očividná nevýhoda. Výsledkem může bejt, že u toho člověka hlubší, podstatnější záležitosti prostě odpadaji a on se jima vůbec nezabejvá.
Výhody myšlení bez VD: rychlost, vysoká soustředěnost, praktičnost, efektivita, zaměření na přítomnej okamžik, snadný rozhodování bez zbytečný komplikovanosti.
Nevýhody myšlení bez VD: určitá povrchnost a zjednodušenost, omezená nebo až chybějící schopnost introspekce, sebereflexe, vnitřního vývoje a hlubší analýzy, obtížnost s prohlídnutím komplexních klamů.
U lidí bez VD je všechno tak přímočarý a “jasný”, že neni těžký pochopit, proč se nechaji snadno oklamat, když si s tim někdo dá trochu práce . Pokud tam chybí strategický myšlení napojený na minulost a budoucnost, vidění věcí v širších souvislostech a s patřičným kontextem a schopnost hlubší analýzy komplexních a kontroverzních témat , nemůžeme čekat, že takovej člověk prokoukne sofistikovaný podvody, což je bohužel v dnešní době problém dost velkej .
Člověk se musí zamyslet i nad tim, nakolik tihle lidi vůbec chápou metafory a alegorie . Možná tu máme vodítko k tomu, proč je některejm lidem prakticky nemožný vysvětlit určitý věci, ať na to jdete jakkoliv. A vlastně na takový lidi by měly i ty úplně jednoduchý manipulační triky , o kterejch jsem psal minule, fungovat celkem snadno.
Umělá inteligence, ChatGPT, roboti, počítače, algoritmy
Několik lidí poukázalo na podobnost mezi tim, co v rozhovoru popisovala Kirsten ohledně formování vět při psaní, a tim, jak funguje ChatGPT. ChatGPT samozřejmě nemá VD a “nemyslí” a místo toho formuje věty na základě pravděpodobností a toho, co nejlíp navazuje na předchozí část věty . Některý popisy fungování ChatGPT dokonce zmiňujou něco jako ty “konceptuální mapy” a křivky a sekvence bodů, který se spojujou podle pravděpodobný návaznosti, což se blíží vysvětlení o “tvaru věty”.
Tahle podobnost stojí za hlubší zamyšlení, protože nám umožňuje nahlídnout do skrytejch souvislostí mezi vnitřním dialogem a fungováním programů, algoritmů a “umělý inteligence”. ChatGPT sice nesplňuje definici umělý inteligence (AI), ale všechny tyhle termíny, co jsem dal do nadpisu, maji společný to, že neobsahujou VD a skutečný “myšlení”, ale přitom se jim dá přisoudit nějaká inteligence.
Co přesně je “myšlení”, je asi trochu věc názoru, ale většina z nás se shodne, že počítač ani ChatGPT opravdu nemyslí . Záludností je, že i přesto vykazuje nějakou “inteligenci” a dokáže poskytnout správný odpovědi na poměrně složitý otázky.
V rozhovoru s Cassiopaeou bylo poznamenáno, že lidi bez VD, nebo OP, ve skutečnosti “nemyslí” v pravym slova smyslu. Tohle může mnohejm připadat jako nemožný, ale to se odvíjí spíš od nějakejch pocitů než striktní logiky. Když se trochu víc zamyslíme nad některejma spojitostma, rýsuje se nám tu zajímavej obrázek.
Byly uskutečněný testy (turingův test), kde lidi na počítači konverzovali s ChatGPT nebo s nějakou podobnou algoritmickou inteligencí a nepoznali, že nemluví s člověkem. Mysleli si teda přirozeně, že druhej účastník konverzace myslí . Jinými slovy, v podstatě nedokázali poznat rozdíl mezi myslícím člověkem a nemyslícím robotem.
Tohle je zásadní poznatek. Když člověk nepozná, jestli mluví po Internetu s člověkem nebo chat-botem, a když někdy nepozná, jestli ve hře mluví s dalším hráčem nebo s NPC, tak proč by někdo čekal, že pozná rozdíl mezi člověkem, kterej myslí , a člověkem, kterej nemyslí ?
Logicky by dva takoví lidi měli často bejt nerozeznatelní. Ne nutně vždycky – když na to půjdete chytře, identifikujete i toho chatbota jako sadu algoritmů. Ale musíte na to jít chytře (schopnost, kterou spousta lidí nemá) a nepoznáte to na 100% vždycky. Což v teorii znamená, že kdyby se ChatGPT oblík do lidskýho těla a chodil mezi náma, většina lidí by většinu času nepoznala, že to neni člověk jako oni.
Takže pokud někomu připadá přitažená za vlasy teorie, že mezi náma jsou OP – lidi bez individuální duše – který nedokážou plnohodnotně myslet a jsou to spíš “reakční stroje”, tak proč mu to tak připadá? Je to převážně o pocitech a empatii.
Když mluvíme v parku s lidskou bytostí (tj. někym, kdo vypadá jako my ), je nám proti srsti uvažovat o něm potenciálně jako o někom, kdo nemyslí . Jelikož vypadá jako my, naše empatie nám diktuje, že je pravděpodobně i ve všech ostatních ohledech jako my. Odebrat
