JIŘÍ WEIGL
Napříč Evropou roste nespokojenost s dosavadním vývojem a politikou, jak ji léta provádí progresivistický liberálně demokratický, v podstatě silně levicový mocenský kartel. Nizozemsko, Francie, Švédsko, tři východoněmecké spolkové země, Česká republika a nově i Rakousko v nedávných volbách prokázaly výraznou nespokojenost voličů a jejich sílící odchod od liberálně demokratických stran a jejich politické agendy, která začala od počátku tohoto tisíciletí na dnešním Západě dominovat.
Tento moderní levicový mainstream charakterizuje globalismus, etatismus, potlačování svobodného trhu stále se rozšiřujícími regulacemi všech stránek hospodářského i společenského života, snaha potlačovat a oslabovat národní stát – dosavadní tradiční přirozený základní rámec politické demokracie – předáváním jeho kompetencí nadnárodním organizacím, z nichž nejvýznamnější je na našem kontinentě EU. Globalisté se snaží národní státy narušit masovou migrací z Asie a Afriky a rozrušit homogenní národní společenství jeho přetvořením na konglomerát různě definovaných menšin – sexuálních, rasových, etnických, genderových, náboženských atd. Etnicky, jazykově a kulturně homogenní národy byly typické pro původní západní Evropu a v jejich rámci vznikly podmínky pro fungování občanské společnosti a politické demokracie, stejně jako tržní ekonomiky a kapitalismu. To vše je předmětem útoku kosmopolitních levicových ideologů a politiků snažících se o vybudování nové nespojité multietnické a multikulturní společnosti podle vzoru USA.
Na rozdíl od otců zakladatelů USA však není jejich cílem vytvořit novou společnost ze svobodných jednotlivců obdařených nezcizitelným právem hledat své štěstí . Jejich cíl je zcela opačný – vybudovat shora řízené a kontrolované „společenství různých“ (termín bývalého silně levicového německého prezidenta Joachima Gaucka) existujících paralelně vedle sebe. Úkolem státu je podle progresivistů nikoliv chránit práva a svobodu jednotlivce, ale bránit diskriminaci menšin a chránit jejich kolektivní práva a dále také omezovat občanské svobody a lidská práva všech v údajném zájmu planety. Nepřítelem této progresivistické ideologie, která ovládla současný Západ, jsou tak veškeré národní tradice a s nimi spojené hodnoty, o které se život lidí dosud opíral, hlavně náboženství, stejně jako tradiční instituce, jež je udržují a předávají nastupujícím generacím – tj. především rodina, církev a národ. Jejich maximálním oslabením a zničením má být člověk zbaven svých kořenů a má se stát tvárným objektem experimentů progresivistických ideologů a sociálních inženýrů. Prvořadým bitevním polem se stává výchova dětí poté, co progresivisté všude pevně ovládli školství.
Hlavní metodou, která tento útok na společnost umožňuje, je šíření strachu – tentokrát z údajné apokalypsy, kterou hrozí vyvolat tzv. klimatická změna. Ve jménu boje proti ní jsou likvidovány občanské i ekonomické svobody a kapitalismus jako takový. Novým, u nás pro pamětníky minulé totality šokujícím cílem – je znovu centrálně řízená společnost a ekonomika deformující všudypřítomnými dotacemi a dávkami ceny a racionální tržní alokaci zdrojů. Ta je znovu předána do rukou byrokratů. V jejich režii vede realizace bizarních plánů zelených aktivistů a bojovníků s klimatickou změnou ke ztrátě konkurenceschopnosti a plánovitému ožebračování velké části obyvatelstva, které je vydáváno za nutnou oběť pro fiktivní záchranu planety.
Celý tento neuvěřitelný vývoj je prosazován všudypřítomnou politickou a mediální manipulací, ale stále více i policejní a justiční represí. Stejně jako starý marxismus-leninismus je i moderní progresivismus založen na vulgarizaci a zneužití vědy, jejíž zdeformovaná a hledání vědecké pravdy zbavená karikatura hraje dnes roli nového sekulárního antihumánního náboženství. Heretici a ti, kteří odmítají uvěřit progresivistickým kánonům, jsou pronásledováni.
Společnost, která je deformována výše uvedeným způsobem, není schopna využívat své tvořivé síly a je odsouzena ke stagnaci, zaostávání, růstu společenského napětí, a nakonec k otevřeným krizím a konfliktům. V této fázi se právě nacházíme. Stále větší část veřejnosti napříč evropskými zeměmi na vlastní kůže pociťuje negativní výsledky tohoto vývoje a začíná dávat najevo ve volbách svou nespokojenost. V této skupině občanů se v poslední době v důsledku dílčích volebních úspěchů odpůrců progresivismu šíří i jistá eufórie a očekávání brzkých změn k lepšímu.
Bohužel, skutečný vývoj v jednotlivých zemích i na úrovni EU svědčí o tom, že touto postupnou formou je cesta k viditelné změně ještě velmi daleká. Progresivistický establishment ovládající mainstreamové politické formace nalevo i napravo je schopen nejrůznějšími manévry zabránit tomu, aby nové politické síly, které vyjadřují nespokojenost občanů s poměry, získaly politickou moc či vůbec dostatečný vliv. Můžeme to pozorovat v Nizozemsku, Francii i v sousedním Německu. Na evropské úrovni volby do Evropského parlamentu, ač přinesly nebývalý úspěch konzervativních sil, neměly za následek žádnou změnu kursu, ale spíše jeho přitvrzení.
Podobné je to u nás – opoziční hnutí ANO drtivě vyhrálo v krajských volbách a ve formě různých koalic bude vládnout ve většině krajů. Může to však pro ně být i vítězství Pyrrhovo. Jednak se v krajích velká politika nedělá, a i kdyby, koaliční forma vládnutí radikální změny obvykle neumožňuje. Navíc z nedávné historie dobře známe, co pro ODS a ČSSD v minulosti znamenalo ovládnutí krajů. Vznikla v nich nová mocenská centra, která oslabila jejich centrální vedení a tyto strany fakticky přeměnila v konglomerát krajských organizací, což je trvale a dlouhodobě dodnes oslabuje. ANO bude musel bojovat, aby opakování tohoto vývoje zabránilo.
Naše absurdní senátní volby, jichž se účastní 17% oprávněných voličů a kde ke zvolení stačí někde pouhých 5 000 hlasů, mohou těžko nějakou viditelnou změnu přinést. Pokud nedojde k nějakému nepředvídatelnému krizovému vývoji, nelze očekávat v Evropě ani u nás rychlou změnu. Všeobecný marasmus se bude prohlubovat, tak jak bude moderní socialismus ekonomiku i společnost postupně devastovat. Rozpor mezi stále násilněji vnucovanou progresivistickou ideologií a nespokojenou většinou společnosti bude přinášet i obměna generací. Ta nastupující se proti ideologiím svých rodičů má tendenci ostře vymezovat, takže kyvadlo se v této oblasti bude logicky ze současné extrémní polohy vlevo znovu vracet více do prava. Už se to mnohde děje a tento trend bude sílit.
Ale skutečná změna politiky, po níž voláme, je ještě daleko, v Evropě i u nás. Čeká nás stále hodně práce.
Jiří Weigl, IVK
The post Povzdechnutí po volbách … ke změně je ještě daleko first appeared on .
