Může ještě existovat něco jako nezávislá žurnalistika?
RSS

Může ještě existovat něco jako nezávislá žurnalistika?

SLOVANKA


Pokud ano, tak pak snad jedině tehdy, kdy píšete třeba o zvířatech, zahrádkaření, motorismu, filmech a různých hobby, případně můžete psát recepty či horoskopy nebo se můžete zabývat bulvárními tématy a řešit, kolikrát se políbila Hanychová se Soukupem nebo zda ta či ona zpěvačka nemá příliš mnoho faldíků a příliš krátkou sukni.





Omezeně pak můžete psát i o sportu, ale zde si již musíte dávat trochu pozor. Jakmile totiž narazíte na případ, kdy  v ženském týmu  soutěží muž, který se prohlásil za ženu, musíte to akceptovat a raději dotčeného „trans“ nekomentovat. A i když má dotyčný(á) nádobíčko, které ženě běžně chybí, musíte o dotčené osobě hovořit  jako o ženě .  Jinak byste se také mohli stát terčem  žaloby za transfobii .
Ovšem ve zpolitizovaném sportu si také musíte odpustit komentáře směrem k zákazu účasti některých sportovců a buď jej nekomentovat nebo s jejich vyloučením velmi horlivě souhlasit, A je celkem jedno, zda jsou dotyční sportovci vyloučeni  z důvodů  jejich  národnosti  nebo třeba  proto, že si  odmítají zanášet  své tělo  pro sportovce  mnohdy až  smrtícími  genovými přípravky. Buď tedy s jejich vyloučením souhlasíte nebo mlčte.
Ve sportu však můžete bez problémů kritizovat  „příliš bílé“  evropské týmy, to je zcela v kurzu, zde se kritika nejen připouští, ale je dokonce žádána. Na druhou stranu se opovažte kritizovat  poklekávání , oslavující jistého kriminálníka a narkomana. To by vás – jste-li novinář korporátních médií – mohlo stát váš post.
Píšete-li ovšem o politice nebo dokonce o válečných konfliktech , zde máte pevně danou linii, z níž nesmíte ani o milimetr vybočit.  A opovažte se navštívit oblast konfliktu a točit tam rozhovory s lidmi, kteří v tom konfliktu musí žít. Zjistíte-li, že jejich názory se neshodují s tím, co hlásá strana a vláda, pak je jednoduše nepouštějte na veřejnost. Nebo tvrďte, že tak chudáci hovořili pod nátlakem namířených zbraní.
A pokud pak nezmanipulované záběry zveřejníte, pak počítejte s tím, že dopadnete třeba jako holandská novinářka  Sonja van den Ende , která si dovolila referovat o zločinech USA v Sýrii a o tom, jak západ vyzbrojuje džihádisty ISIS. Od té doby je nucena žít v exilu a nyní  podává  informace z konfliktem již roky sužovaného Donbasu.
Nejinak je na tom Alina Lipp, německá novinářka, která je Němka jen napůl, napůl je Ruska, což logicky znamenalo, že ihned po začátku války odjela na Donbas, neboť vládne perfektní ruštinou. Zatímco přes svůj telegramový účet podávala informace z míst konfliktu, byla v její rodné zemi, kterou je Německo, obžalována a  hrozí jí tři roky vězení . Informace, které podávala, se nehodí do běžně hlásaného narativu. Jí i jejímu otci byla navíc Německem zablokována konta. Vzhledem k hrozbě až tří let vězení se nemůže vrátit do rodného Německa.
Dalším  ve své vlasti – Velké Británii – zakázaným novinářem je Graham Phillips. První konflikty se zákonem měl již v  roce 2015 , když přinesl a svým divákům prezentoval videa z oblasti Donbasu, která vůbec nesouzněla s oficiální propagandou, jenž hlásala něco o zlých separatistech a hodných ukrajinských vojácích. Civilisté z oblasti to viděli přesně naopak a novinář se dostal do problémů poprvé právě za to, že tyto názory zveřejnil. Nyní je již v situaci, kdy se nemůže vrátit domů, neboť opětovně si dovolil točit videa s civilisty, kteří nehlásali „jedinou pravdu.“ Nejen, že mu bylo zablokováno konto, ale podobně jako Alině Lipp mu také hrozí vězení. Je nucen zůstat žít v exilu.
Asi nejmarkantnějším příkladem potlačení jakékoli skutečné investigativní žurnalistiky je případ Juliana Asange. Hrozí mu de facto doživotí za to, že sdělil světu velmi krutou pravdu. Pravdu o krvavých amerických válkách. Pravdu, o níž se musí mlčet, neboť tyto války jsou nám prezentovány jako „dovoz demokracie.“ Musíme jen mlčet a všechna zvěrstva, které provede ta „správná“ strana akceptovat jako „vedlejší ztráty dovozu demokracie.“
Co je dnes vlastně novinář? Nic jako „nezávislý novinář“ neexistuje. Na mainstreamu totiž nemůžete psát cokoli. Můžete tam psát jen to, co si objedná ten, kdo dané médium sponzoruje. Potřebují prodat neúčinné „lektvary“, které jsou nějakým omylem nazývány vakcínami? Mainstream je pomůže patřičně zpropagovat. Ostatně, je za to placen.
Potřebují protlačit systému poplatného kandidáta na prezidenta (prezidentku)? Mainstream je zde, aby pomohl. A stejně tak pomůže najít co nejvíc špíny na ty, kdo se systému nehodí. Potřebují patřičně vystrašit lid údajnou smrtící pandemií (covid, opičí neštovice) a vyvolat všeobecnou paniku? Mainstream je připraven.
Potřebují náležitě ukotvit názory občanů na jakoukoli událost či konflikt a to od údajného globálního oteplování přes účinnost přípravků Big Pharmy až po to, kdo je v jakémkoli aktuálním konfliktu hodný a kdo zlý? Mainstream je zde, aby vám řekl, co si máte myslet. A co je lepší, naučí vás vidět černobíle.
Nabídnout opoziční názory na jakékoli důležité téma? Nemyslitelné. A pokud už je tento názor prezentován, záhy je potlačen deseti jinými, které jej musí nutně popřít. A je-li to možné, autor nepřijatelného názoru je záhy dehonestován a zdiskreditován.
Systém si jako záštitu dokonce pěstuje i celé sítě cenzorů, kteří kontrolují všechna média, která nehlásají tu „jejich“ pravdu, tedy média, která jsou názorově někde mimo povolené mantinely. Už jen fakt, že všechny evropské země tyto cenzorské sítě mají a vydržují si je, ukazuje, jak dalece se systém vzdálil od deklarované demokracie. Ani jedna evropská země už jen z titulu existence těchto cenzorských úderek nemá právo se nazývat demokratickou.
To, co je provozováno nejen v Evropě, není novinařina, tomu se již před Goebbelsem říkalo propaganda. A dnes se na tom nic nemění. Ti nejodvážnější – skuteční novináři – jsou umlčováni a odejdou do disentu, stále více jich je nuceno žít v exilu. Výše uvedené případy jsou jen pouhou špičkou ledovce. Mnoho jiných prostě změní profesi. Nebo jdou jednoduše s proudem, protože složenky se platit musí.
A mnozí to dělají dokonce proto, že stávajícímu systému věří a skutečně to, co hlásají, podporují. Ti mi paradoxně vadí nejméně, protože hlásají něco, čemu věří, byť s nimi bytostně nesouhlasím.
Ostatně, také Goebbels měl kolem sebe dost silnou síť propagandistů a mnozí skutečně úspěchu třetí říše věřili a i v posledních dnech války nadšeně hlásali, že vítězství je na jejich straně. Třetí říše nakonec naštěstí padla, ale obávám se, že ta čtvrtá je zatím ve svém konání úspěšnější.
Netvrdím, že v jiných – tedy nezápadních – zemích perzekuce nepohodlných názorů neexistuje. Ta je všude. Ale je ostudné, pokud se takové země, kde se kriminalizují nejen názory, ale i zveřejňování nepohodlné pravdy, nazývají demokraciemi. Zatímco jiné země za perzekuci jiných názorů kritizují, neštítí se konat úplně stejně.
Dodatek:
Mimochodem, dnes se objevila zpráva, že Ukrajinci v Doněcku ostřelovali houfnicemi M777 hotel, kde bývají ubytováváni antisystémoví  novináři.  Tedy mnohdy právě ti, kteří jsou nuceni žít v exilu. Údajně nikdo z veřejnosti dobře známých novinářů nebyl zabit, ale ještě před 2 dny byl v místě např. Tomas Röpper, jehož reportáže zde občas přináším. Nicméně – a to je strašné – bylo zabito mnoho civilistů včetně šestileté holčičky.  Úmyslem jistě bylo zabít některé z novinářů na ukrajinském „blacklistu“. Nakonec to opět „odnesli“ zcela nevinní civilisté a možná i někteří z méně známých novinářů (v hotelu měli pobývat i novináři  z nezápadních zemí)…

 
Slovanka





The post Může ještě existovat něco jako nezávislá žurnalistika? first appeared on Pravý prostor .


Nejčtenější za týden