Petr Pavel je marketingový projekt. Lidé z byznysu a lobbingu dali peníze do produktu dobrého pro trh
RSS

Petr Pavel je marketingový projekt. Lidé z byznysu a lobbingu dali peníze do produktu dobrého pro trh


SU/LUKÁŠ VALEŠ

„Česká politická scéna je kočkopes, kde strany slibují jedno, a dělají opak,“ shrnul v předchozí části našeho rozhovoru politolog Lukáš Valeš fungování současné vlády, která selhává v řešení klíčových problémů, jako je energetická politika, či krize bydlení, a místo toho se zaměřuje na ideologii a zájmy lobbistů. Ovšem náš host upozorňuje, že to není jen současnou koalicí, ale jde o výsledek dlouhodobého trendu, kdy se čeští politici starali víc o zájmy lobbistů a stranické kasičky, namísto o potřeby voličů, kteří je do funkcí dostali a kterým se slibem zavázali sloužit. Současně varuje před rostoucím zadlužením a neschopností vlády reflektovat realitu. Dnes se podíváme na to, jak tato situace ovlivňuje zájem veřejnosti o politiku, a co můžeme očekávat v následujících měsících před parlamentními volbami.


Martina:  Lukáši Valeši, vy jste řekl, že přínos Andreje Babiše byl mimo jiné v tom, že nám ukázal, jak funguje systém. Dobrá, ale podívejme se na to, jakým způsobem na Andreje Babiše reagovalo okolí: Média po něm šla tak, jak by asi měla jít po někom, kdo si ve vládě hájí své vlastní zájmy. Česká televize, když byly demonstrace na Letné, plnila svou službu dokonce tak, že informovala diváky o tom, odkud a kam odjíždějí autobusy, aby se mohli zúčastnit. A kde je tedy rozpor v tom, že tato vláda, která, bych řekla, dělá poměrně podobné kroky, ne-li v mnohém horší, co se týká veřejných financí, a co se týká neplnění slibů, má status naprostého hájemství?



Lukáš Valeš:  To je velice správná otázka. To je otázka jdoucí přímo ke kořenu věci. Tahle vláda totiž – a už jsme to tady říkali, že pan premiér žije v ideálním světě – je totiž považovaná, sama se tak stylizuje, jako vlastně ideální vláda, vláda, jaká by měla být, která splňuje hodnoty pravdy a lásky.


Martina:  A kdo s ní nesouhlasí, je proruský, dezolát, je odpadlík.
Lukáš Valeš:  A zároveň se tady zase projevuje spojení pravdy a lásky, a těžkého byznysu. Mimochodem, řada velkých byznysmanů, multimiliardářů, nejenom Babiš, fušuje do politiky, ale nefušuje přímo. Viděli jsme to u volby Petra Pavla, to byl byznysový projekt, kde se několik lidí z byznysu, plus několik lobbistů dalo dohromady, dali dohromady peníze, vybrali si nějakého kandidáta, který by byl dostatečně zajímavý, ale zároveň dostatečně – nechci pana prezidenta nějak kritizovat – ale řekněme flexibilní, a přišli s produktem na trh. To je naprosto marketingová operace. A tady Andrej Babiš udělal obrovskou chybu, možná kvůli své ješitnosti, že do toho šel, protože když by si uvědomil, co proti němu stojí, tak by měl umístit někoho podstatně méně konfliktního, protože u Babiše je problém ještě to, že je velmi emotivní, a samozřejmě kontroverzní. Prostě buď ho lidi mají rádi, nebo nenávidí, často bez ohledu na to, co skutečně dělá, nebo nedělá. Takže si dodneška myslím, že kdyby to byl třeba Martin Stropnický, který byl v té době populární, a kdyby Martin Stropnický neposlal své ženě ten příslovečný email, a odložil ho o půl roku, tak by byl Martin Stropnický buď prezidentem, nebo by byl minimálně důstojnějším partnerem. Ale takhle marketing, spolu s pravdou a láskou, protlačily tohoto prezidenta.


A když jsme se bavili o tom, jestli je vláda jenom tak hloupá, nebo jestli to dělá schválně, tak tam bylo vidět, že řadu kroků má promyšlených, protože v době prezidentské kampaně, dokonce ještě před druhým kolem, nás pan premiér ujišťoval, že žádné daně nezvedne, ale jakmile byl pan prezident zvolen jako de facto vládní kandidát, tak už se začalo jednat o balíčku, a během tří měsíců byl upečen. Čili si myslím, že tady je opravdu paradoxně tvrdý byznysový zájem. Mimochodem se v době krize v roce 2022 výrazně zvýšily zisky i Andreji Babišovi, protože měl potravinářskou firmu, takže to osolil taky. A zároveň je tady opravdu přesvědčení – někteří novináři, nevím proč, opravdu mají přesvědčení – že jsou světlonoši pravdy a lásky a ideálního světa. Trošku mi to připomíná jeden citát z mého oblíbeného filmu Skřivánci na niti od Jiřího Menzela: „Zalijeme vám vaše imperialistické chřtány naší lidově demokratickou ocelí“.






Martina:  Mně se v souvislosti s tím, co se děje, spíš vybavuje: „Advokát je tady proto, že nepochopil, že obhajoba není součást obžaloby.“ A znamená to, co jste teď řekl, Lukáši, že jsou tady média, která prostě slouží ideologii?


Lukáš Valeš:  Ano.
Martina:  A je jich většina?
Lukáš Valeš: Já bych tomu neřekl jenom „ideologie“. Tady jsou ideologická média, která vidí opravdu černobíle. Máme tady řadu poctivých novinářů, a pozitivně vidím – bohužel, teď zanikly Lidovky, což mě velmi mrzí, protože jsem tam měl řadu přátel, a vždycky jsem se na tyto rozhovory těšil – že tady existují média, jako je vaše, která ještě přináší velmi zajímavé pohledy. A myslím, že v řadě redakcí probíhá velmi intenzivní boj mezi tím, jak by novinařina měla vypadat, a mezi tím, jaký je mainstream. Pozitivní zpráva je, že aspoň u médií, se kterými spolupracuji, pořád ještě ideologičnost, nebo byznys, úplně ještě nezvítězily. Špatná zpráva je, že u médií často dochází k takzvanému vyvažování, to znamená: Za jednu kritickou zprávu dáme tři pozitivní, takže když jsme dneska kritizovali vládu, tak tam zítra dáme třikrát něco o Ukrajině, když to takhle přeženu.
Niccolo Machiavelli: Každý by měl vidět svět takový, jaký je. Kdo nevidí svět takový, jaký je, ale vidí ho takový, jaký by měl být a jaký ho chce vidět, nedopadne v politice dobře.
Martina:  Mě na tom trošku znepokojuje skutečnost, že dříve lidé, kteří byli buď výrazně zeslabeni, nebo vyloženě umlčeni, dělali v příslovečných kotelnách, pomocné síly v kuchyni, nebo někde v knihovnách – samozřejmě nikoli u pultu, ale někde vzadu, při hledání knih v archivu. A dnes máme dojem: „Vždyť vy máte tento rozhlas, máte tady třeba Rádio Universum.“ Ale kdyby neexistovala tahle technologická možnost, tak je otázka, kde by nás bylo slyšet?

Lukáš Valeš:  To je zcela přesný postřeh.

Martina:  Dobrá, pojďme se tedy ještě podívat na vaši zmínku o Petru Fialovi. Připomenu, co jste o něm nedávno řekl: „Petr Fiala všechny problémy, které se nehodí do jeho ideálního světa, vytěsňuje. Má nějakou svou vizi ideálního světa, kde figuruje jako ideální vládce, a z reality si bere pouze to, co mu vyhovuje, a to špatné vytěsňuje.“ Toto, aniž bych vám chtěla cokoli podsouvat, není jen hodnocení práce vládního úředníka, toto zní už trošku jako diagnóza. Protože žít ve svém vysněném světě navzdory realitě, a navzdory faktům, je poměrně nebezpečné uchylování se do světa snů, představ a idejí.

Lukáš Valeš:  Já udělám malou odbočku a slibuji, že se vrátím. Každý politolog by měl přečíst minimálně jednu knížku – mohlo by jich být samozřejmě víc, ale jedna je klenotem – a tato knížka se jmenuje Vladař a napsal ji Niccolo Machiavelli, a ten tam na několika místech, myslím zejména v sedmé kapitole, říká: „Každý by měl vidět svět takový jaký je. Kdo nevidí svět takový, jaký je, ale vidí ho takový, jaký by měl být a jaký ho chce vidět, nedopadne v politice dobře.“ A toto samozřejmě neplatí jenom u politiků, růžové brýle jsou nebezpečné v každé chvíli. Ale politika je obecně trošku umění sebeklamu: Nemůžete říct lidem: „My jsme prokaučovali 100 miliard, protože jsme očekávali, že inflace bude 5 %, ale ona byla dvacet.“ Ale měla by tady existovat – zkusme to třeba u Pirátů, to je takový dobrý lakmusový papírek – nějaká minimální schopnost sebereflexe. Tedy, že když jsme slibovali, že uzdravíme státní rozpočet, a v letošním roce rozpočet, dá-li pánbůh, skončí s rozpočtovým schodkem 253 miliard, nebo když jsme říkali, že nebudeme zvyšovat datum odchodu do důchodu, a zvýšili jsme ho, nebo když ministr Stanjura, ještě když nebyl ministr, prohlásil, že daň z nemovitosti je nemravná daň, a pak ji zvýší dvakrát, tak prostě tady je opravdu zásadní rozpor, který si každý člověk může uvědomit, bez ohledu na to, jestli volil doprava, doleva, progresivisticky, nebo konzervativně. A ještě je pořád úžasné, že si můžeme volit, jak chceme – zatím, doufejme…


Martina:  Možná do korespondenční volby.

Lukáš Valeš:  Uvidíme. Ale prostě tady jsou fakta, o kterých nelze diskutovat. A samozřejmě politika a média mají tendenci to nějak interpretovat, ale zase jsme u státního rozpočtu, kde je to jasné. A všimněte si navíc, jak chodí premiér upravený, jak chodí zásadně jenom v saku, dokonce i na Ještěd vystoupí v tesilkách a v košili, snad si tedy sundal sako, pokud vím, ale na výhled na Ještěd nepůjdete v obleku, byť si sundáte sako, tam si vezmete pohory, vezmete si turistickou obuv.

Martina:  Co z toho usuzujete?

Lukáš Valeš:  „Protože přece v mém světě se chodí dokonale oblečený, a tady bych to najednou musel změnit.“ Jako autisti. „Prostě já potřebuji mít své sako, nebo svůj oblek, protože to je prostředí, ve kterém se cítím dobře. Když bych přizpůsobil své oblečení situaci, stejně jako u státního rozpočtu, tak je to nebezpečné.“ A přesně jako u autisty, začne křičet, vztekat se, a tak dál. Čili, tady vidíte, že ani, v uvozovkách, v takovéhle prkotině, tento člověk není schopen reflektovat, kde je. Byl tam lídr jejich kandidátky, který je zároveň sportovec, tak ten byl samozřejmě ve sportovním, ale všichni ostatní měli tričko, pohory a kraťasy, což je normální způsob, jak se obléct na trek – kromě pana premiéra.
Martina:  Vy jste citoval Niccolu Machiavelliho, že kdo nevnímá svět, realitu, takovou, jaká je, ale takovou, jakou by ji chtěl mít, nebo jaká by byla ideální, tak v politice nedopadne dobře. Momentálně se ale zdá, že jestli někdo nedopadne dobře, tak to budou občané. Protože když bychom – a to bych zase chtěla hodnocení, ale my už jsme ho v podstatě provedli, respektive vy – chtěli udělit známku z energetické politiky, tak tam by to asi taky nebylo vhodné ani na reparát?
Lukáš Valeš:  Ne, o tom už jsme se zmiňovali. Tam je zase otázka, komu šla vláda na ruku, a tady se musím obávat, že to byli velcí výrobci energií, protože to rozhodně nebyli ani čeští občané, ani české firmy. A to mě na této vládě opravdu mrzí. A mimochodem, vláda se dočkala kritiky nejen od opozice, ale i od zaměstnavatelských svazů, zprava, když pomineme lidi, jako je Markéta Šichtařová, nebo Lukáš Kovanda – které asi nebude obviňovat, že by je platilo ANO – a kteří upozornili na to, že energeticky vysoce náročný český průmysl bez levných cen energií nemůže konkurovat.
A tím se dostáváme k tomu nejhoršímu, nejenom že rozpočty jsou špatné, státní rozpočet je dlouhodobě špatný, a špatně se vyvíjí, ale česká ekonomika neroste, a vládě je to úplně jedno. Čili místo toho, abychom podporovali firmy, abychom jim prostřednictvím ČEZu dali zvýhodněné balíčky, tak peníze směřují jinam, a to jsou obrovské zisky. Když se podíváte na Forbes, na to, kdo z českých podnikatelů vystoupal blíže Olympu, tak je naprosto jasné, kdo je kdo, a kdo je za čím. A proto je pro mě překvapivé, že relativně velká část společnosti je schopna něco takového volit. Já jsem s několika voliči hovořil, a oni říkali: „Tak máme volit Babiše?“ A já jsem říkal: „To rozhodně ne. Ale tahle vláda, přestože se definuje pravicově, nešetří. Dobře, nebude to dvě stě miliard, ale rozhodně bychom jich v rozpočtu našli sto.

P olitická scéna, včetně opozice, se zabývá sebou sama, vede podivné mediální bitvy o každé slovíčko, ale neřeší to, proč si je platíme

Martina:  Nepodporuje podnikatelský segment.
Lukáš Valeš:  Podnikatelský segment.
Martina:  Nebo aspoň ne český.
Lukáš Valeš:  Teď od 1.1. 2025 budou mít OSVČ asi největší odvody v historii.
Martina:  Nepodporuje střední třídu.
Lukáš Valeš:  Střední třída obrovsky chudne, mimo jiné i kvůli tomu, že obrovské částky musíme vydávat na energie, na bydlení. Piráti jsou lakmusový papírek, Piráti první, co měli dát pro své vlastní voliče, tak obrovské peníze na dostupné bydlení, klidně bydlení, které by vlastnil stát nebo obce. Je přeci volili mladí, a kdo potřebuje startovní byty, jsou především mladí. Čili myslím si, že se neděje vůbec nic, strany se zacyklily, dělají si jenom to své, na limuzíny, a vydávají nic neříkající prohlášení, ale nedělají nic pro občany.
Ale zase, abychom jenom nekritizovali tuhle vládu, protože toto je bohužel průšvih české politiky dlouhodobě. Tady se už mohlo dvanáct let stavět každý rok. Kdyby to bylo deset tisíc bytů za rok, tak za těch dvanáct let jich máme 120 000, a skoro půl miliónu lidí by mělo kde bydlet. Dostupné bydlení s regulovaným nájmem, bylo by dost bytů pro sestřičky, pro řidiče autobusů, pro učitele, pro lékaře, kterých je pořád nedostatek. A tady se vlastně celá politika – a vina je i na straně opozice – zabývá sebou sama, vedou se jakési prapodivné mediální bitvy o každé slovíčko, ale neřeší to, proč si je platíme.
To znamená, že mně je úplně jedno, jestli je tam Tomio Okamura, nebo Andrej Babiš, nebo Petr Fiala – z mého pohledu jsem nucen platit daně tomu či onomu. Ale není mi jedno, jakožto daňovému poplatníku, co za tyto daně dostanu. Už jsme zmiňovali Polsko, a jestliže Polsko je schopno postavit ve stejném čase dvanáctkrát víc dálnic než my…
Martina:  A dokonce takových, že po roce nevypadají jako dálnice u Ostravy, které se říká moravské moře…
Lukáš Valeš:  Přesně tak, protože samozřejmě když uděláte dálnici špatně, tak ji budete muset, nejlépe ta samá firma opravit – a opět za veřejné peníze.
Martina:  Jenže to bychom museli najít viníka.
Lukáš Valeš:  Ne, to se u nás nehledá.
Martina:  To není nikdy úplně…
Lukáš Valeš:  Tak, tak. Komunisté tomu říkali potíže růstu – rosteme tak rychle, že se dělají chyby. U Poláků, částečně i u Maďarů – protože i Maďaři mají dávno vystavěnou dálniční síť – je ale taky tím, co se u nás taky velmi nerado slyší, a to, že Polák je v prvé řadě Polák, Maďar je v prvé řadě Maďar, a teprve potom liberál, komunista – i když u Poláků asi už komunisté vymřeli – a teprve potom je další sociální identita.
Martina:  My jsme Evropani.
Lukáš Valeš:  Kdežto my? Jsme vůbec my? Vy jste tady zmiňovala Listopad, tam jsme ještě byli svorní, plnili jsme náměstí, a tak.
Martina:  Ale celá naše vládnoucí garnitura neustále opakuje: „My jsme Evropané.“
Lukáš Valeš:  Tak. Ještě dokonce naštěstí už bývalý poslanec za Piráty, který měl malé brejličky, říkal, když jsme vyplňovali před třemi lety statistiku při sčítání lidu, že napište do kolonky národnost – Evropan. Takže jsme Evropani, ale v ideálním případě vlastně nejsme nic, protože od vlády, nejpozději v roce 92, jsme vlastně individua – společnost neexistuje. Kdo si co urve, tak je to jeho. Jenže u politiky je to kolektivní činnost. A bohužel tady chybí veřejný zájem, chybí tady hrdost na to, že jsme něco dokázali, protože najednou není kolektivní hrdost, ale maximálně to, že jsem si urval tohle, ty sis urval tohle. Jako podle vtipu: „Vidíš tu dálnici? Nevidíš. Ale tady mám krásný barák.“ Poláci jsou hrdí, a dělají něco pro Polsko. Samozřejmě taky se tam krade, taky je tam korupce, ale „Jeszcze Polska nie zginęła!“, prostě jsou to vlastenci. Ale u nás, bohužel, celý individuální zájem převálcoval skupinový. A bohužel, tohle je jeden z klíčových problémů našich starostí, včetně třeba i kvality potravin, výstavby dálniční sítě, nebo obhajoby českých zájmů v Bruselu.
Buď se bude systém tak dlouho napínat, až zkolabuje. Nebo se objeví nějaký osvícený politik, vlastenec, který bude prosazovat veřejný a národní zájem.
Martina:  Dobře, zatím se zdá, že kdybyste měl hodnotit jakožto pedagog výsledky a jednotlivé kroky vlády, tak by do dalšího ročníku zatím nikdo nepostoupil, ale když se podíváme kolem sebe, a vzpomínám si, že v devadesátých letech měla, tuším, společnost Motoinvest reklamní kampaň, kde vemlouvavým způsobem jeden z jejích protagonistů říkal: „Drobní akcionáři plačte“, tak v tuto chvíli bychom možná mohli udělat podobnou kampaň: „Občané, možná i drobní občané…
Lukáš Valeš:  Všichni jsme drobní akcionáři…
Martina:  …plačte.“ Půjde tuto spoušť napravit? Spoušť – buďme spravedliví – po sobě nezanechala jenom tato vláda, ale slibovala víc než jiné, a tudíž je zklamání o to hořčejší.
Lukáš Valeš:  Ano, přesně jste to vystihla. Opravdu, já nemám zájem tuto vládu kritizovat. Kdyby udělala jenom to, co má v programovém prohlášení, tak jí budu tleskat a velebit. Jak už jsem tady několikrát řekl, je mi jedno, jaká je to vláda, ale pro mě je důležité, aby plnila to, co nám slíbila, a proč byla zvolena. Ale tady je to vláda, kdy rozdíl mezi realitou a sliby je tak zásadní, a bohužel viditelný v neprospěch České republiky, Polsko bude růst mezi 5 %, a my 0,3 %, a přesto tato vláda nemá žádnou sebereflexi, a proto si myslím, že tato vláda je špatná. Je úplně jedno, jestli její politické a personální složení je takové, nebo takové, a zcela s vámi souhlasím, a už jsme to taky řekli, že si ale nedělám iluze o schopnosti opozice. Řada opozičních politiků, nebo minimálně i některé strany, jsou rády, že jsou v opozici, protože tam je to vždycky jednodušší, protože není třeba vládnout.
Ale vy jste se ptala, jak z toho ven. Upřímně řečeno, já v současné době tápu, možná proto, že jsem politolog, což je pesimistické zaměstnání, ale možná optimisté z řad našich posluchačů a čtenářů by nám mohli poradit. Uvidíme, co si můžeme slibovat od nových stran, jako jsou třeba Motoristé, Přísaha, nebo STAČILO. Ale jak už jsme naznačili, tady jsou systémové problémy, které neřeší žádná z dosavadních vládních garnitur. A teď je otázka, jestli budeme tak dlouho napínat systém, až zkolabuje, a pak teprve se bude něco řešit, jak se to u nás v Česku začalo dělat, nebo jestli se objeví nějaký osvícený ekonom, politik, který si uvědomí aspoň částečně, co se děje, a bude mít veřejný zájem, bude takový vlastenec, že i za cenu toho, že to nebude mít v politice jednoduché, zejména mezi lobbisty, tak bude veřejný a národní zájem prosazovat.
Martina:  Lukáši Valeši, od vaší poslední návštěvy vás velice často cituji, a to v úvaze, že spousta lidí si myslí, že systém je dobrý, a jenom se nahoru tentokrát dostali špatní lidé, a nedochází jim, že tento systém je nastaven tak, aby se vždycky nahoru dostali jenom špatní lidé. Teď jste vyslovil otázku, možná jsem tam i zacítila určitou naději, o vzniku nových stran. Ale systém je pořád tentýž. Je to tedy naděje, nebo trošku fialovíte, a chcete vidět ideálně?
Lukáš Valeš:  Já vám řeknu, proč jsem to řekl, vy jste mě prokoukla, když jsem mluvil, tak jsem se sám probral do větší deprese, a chtěl jsem nějaké světélko. Jsou tady teď reálné dvě možnosti: Systém funguje opravdu špatně – a funguje, jak jsme už naznačili, v rozporu s demokracií, v rozporu se svobodou slova, v rozporu s tržními principy – teď jsme svědky popření 35 let, které jsme budovali. A teď je otázka: Najdou se politické síly, nebo politici, kteří budou ochotni k radikálním reformám?
Ale tyto reformy se mimochodem týkají i ekonomiky, máme tady nízkou přidanou hodnotu, jsme závislí na Německu, teď to vidíme právě u hospodářského nerůstu, potřebujeme vyšší mzdy, abychom taky měli vyšší příjmy státu, vyšší příjmy do důchodového systému, aby se nám rodily děti, což potřebujeme naprosto nutně, a já to neustále každý semestr zdůrazňuji studentům, že to není jenom jejich osobní věc, ale jejich vlastenecká povinnost, a když ne, tak nebudou důchody. Čili, je tady celá řada věcí, které se netýkají konkrétních lidí, ale nás, jako celku. A možná první, co bychom si tedy měli uvědomit, že jsme skutečně součástí nějakého širšího celku, národa, společnosti, úplně jedno, jak to nazveme, a že vláda by mimo jiné měla dělat to, co my jako jednotlivci nemůžeme.
Teď je samozřejmě otázkou, jak donutit politiky, aby dělali to, co mají. Máte pravdu, že zvolit jiné politiky je otázka, protože budou součástí systému, ale když se to nepodaří, a teď úmyslně neříkám, jak by se to mělo podařit, protože to by bylo na Nobelovu cenu, tak nás skutečně čeká to, že systém zkolabuje, a to pak bude znamenat buď to – a to už jsme říkali v minulém rozhovoru – buď nějakou osvícenou diktaturu, která se bude ohánět demokracií, ale bude to diktatura…
Martina:  Nebo neosvícenou diktaturu, což je v tuto chvíli pravděpodobnější.
Lukáš Valeš:  Nebo neosvícenou diktaturu. Oligarchové vystartují, protože jim půjde o peníze. Nebo skončíme. Už jsme to zmiňovali minule, a nemusí to být jenom české specifikum, že vidíme, co se děje v Německu, v Británii, co se děje ve Francii, že se ozývají hlášky o tom, že založíme německý chalífát a že už téměř nikdo nepočítá počty toho, kdy, kdo koho pobodal, každý den se dozvídáme něco…
Martina:  Zakážeme nože.
Lukáš Valeš:  Zakážeme nože, to jistě naši migranti pochopí. A nesmíme zapomínat, že nejsme pouze v českém rybníčku, ale jsme součástí Západu, který upadá jako celek.
Naše vlády nevytvářely a nevytváří z České republiky příjemné místo k životu. Chudnutí střední třídy vždy signalizuje, že je něco špatně s prosperitou i s demokracií.
Martina:  To jste mi ale teď nahrál, abych se zeptala na to, jak byste oznámkoval naši zahraniční politiku?
Lukáš Valeš:  Šest.
Martina:  Na domácí se neptám, protože… Ale teď jste zaznamenal out.
Lukáš Valeš:  Ano, první out v dějinách politologie.
Martina:  Teď jsme v postavení mimo hru. Takže dobrá.
Lukáš Valeš:  Nemáme žádnou zahraniční politiku. Tedy vlastní.
Martina:  Čí tedy máme?
Lukáš Valeš:  Nevím. Chraň Pánbůh, nebo chraň přírodo, jak říkal Jan Werich. Ale tohle není jenom specifikum téhle vlády. Když jsme viděli sociálnědemokratické ministry zahraničí, tak tam jste nerozeznala, jestli je to levičák, nebo pravičák, spíš jim tleskali lidé z pravicových řad. Čili zase je to problém, protože český průmysl potřebuje silnou vládu, a to zejména na nejdůležitějších trzích, což jsou asijské, protože tam se bez vládní podpory průmysl, nebo obecně byznys nedělá, tam se očekává, že s byznysmenem přijede vládní delegace, nebo minimálně vysoko postavený politik. To znamená, že zase hovoříme o nějaké pravdě, lásce, nějaké hodnotové politice, což je protimluv, protože žádná politika není hodnotová.
Doporučuji všem zájemcům citát z knihy Jistě, pane ministře, sir Humphrey: „Vláda tady není od hodnot, ale pro pořádek, prosperitu.“ A je úplně jedno, s kým budeme obchodovat, protože nám jde o to, abychom uživili naše dělníky, naše konstruktéry, a uživili státní kasu. My nemůžeme spasit svět. A nemůžeme vyřešit všechny problémy, které v tom světě jsou, každý jsme zodpovědný sám za sebe. To se týká jak jednotlivce, tak i národa, nebo státu. My prostě musíme dělat všechno pro to, aby Česká republika byla pro nás – ale klidně i pro milión lidí, kteří se ovšem přizpůsobí našim hodnotám a našim zvyklostem – příjemným místem. A jak už jsme si tady naznačili, jsme v situaci, kdy vláda, zejména tato, ale ani ty předchozí nebyly nic moc, nevytváří z České republiky příjemné místo, a chudnutí střední třídy vždycky signalizuje, že je něco špatného jak s prosperitou, tak i s demokracií.
25 procent českých domácností, tedy 2,5 miliónu lidí, nemá žádné úspory, a nejsou schopny je generovat, ani dostát svým závazkům
Martina:  Na to by vzápětí následoval argument: „Vždyť se podívejte před supermarkety. Jsou narvané, lidé mají narvané košíky. Zkuste si v sezóně objednat jakýkoliv hotel, nebo penzión, všechno je plné. Lidé mají peněz dost.“ Co to je? Jak vnímáte tento argument? Protože on je svým způsobem pravdivý. Nicméně, pokud si lidé udělali, stejně jako já, audit, tak zjistili, možná, že poprvé po velmi dlouhé době, mám za poslední měsíce vyšší výdaje než příjmy, a to je možná může trošku znepokojit. Takže, jakým způsobem se začít stavět k tomu: Zatím dobré, zatím dobré.“ Je to padání z mrakodrapu?
Lukáš Valeš:  Mluvil jsem s jedním bývalým studentem, nyní vlastně kolegou profesora Fialy, a ten říkal: „Všechno je v pořádku.“
Martina:  No, haleluja!
Lukáš Valeš:  Že si lidé vůbec nežijí tak špatně. Shodou okolností ale ten den několik serverů přineslo informaci o tom, že 25 procent českých domácností, tedy 2,5 miliónu lidí, nemají žádné, tedy slovy žádné úspory, a nejsou schopny je generovat, protože jak jste zmiňovala, nárůst cen, plus inflace, znamenalo, že nejsou schopni ani dostát stávajícím závazkům, neřkuli, aby si spořili na penzi, nebo na auto, nebo na cokoliv. Čili lidé, kteří na to nemají, do supermarketů nechodí.
Martina:  Nebo tam kupují hodně věcí, ale levné.
Lukáš Valeš:  Ano. Nebo tam přijdou jednou za uherský rok nakoupit to nejnutnější, a odejdou. Pak samozřejmě druhá věc je, že jsme po covidu, navíc po inflaci, že kdy naopak lidé škudlili, celkem oprávněně, a teď se trošku nadechli, protože jsme zaznamenali mírný růst příjmů. A zase, bohužel, jsou to domácnosti, spotřeba domácností, které táhnou ekonomiku, což by nemělo být, ideálně je to mix se spotřebou zejména podnikové sféry, která u nás ale umírá, viz třeba stavebnictví, a tak dál. Takže je to spíš dočasné nadechnutí se. Ale znovu říkám, 25 procent českých domácností, to je velká síla, a trend je to jednoznačný – tam se situace zhoršuje. Pro řadu, nejen maminek samoživitelek, je problém nakoupit tak jednoduchou věc, jakou jsou školní potřeby po děti.
Martina:  Pět tisíc korun pro prvňáčka.
Lukáš Valeš:  Ano.
Martina:  Takto dobře se vede propopulační politika, zvláště když mladí lidé, ať už po střední škole, po vysoké zjistí, že pravděpodobně za celý svůj život nedosáhnou na vlastní bydlení. Myslím, že nemusí být člověk žádným odborníkem pro průzkum veřejného mínění, aby dokázal vládě poradit: Prosím, nedrážděte ty lidi. Trošku jim to vodítko povolte, protože začínají být unaveni, a vaše probruselská politika není tak, jak bychom řekli moderně, sexy, jako byla možná ještě před několika lety. Rozumíte tomu, Lukáši Valeši, proč vláda tvrdošíjně setrvává na těchto pozicích, přestože už si musí být vědoma toho, že tím doma ztrácí body?
Lukáš Valeš:  Zase jsou tady dvě věci, o kterých už jsme hovořili: Autistu nepřesvědčíte, že je něco špatně, protože on nemá kontakt s realitou. Když si představíte paní Pekarovou Adamovou, nebo pana premiéra, tak tam je příjem 200 000, plus náhrady, limuzína 7 dní, 24 hodin. Tak jestli budete mít kvůli Bruselu – teď se to připravuje, zatím se to odložilo – že budou emisní povolenky i pro domácnosti, což nám zdraží mimochodem benzín od 3 do 4 korun, a to je ta menší varianta…
Martina:  A to není všechno, protože ostatní je na to navázáno.
Lukáš Valeš:  To není všechno. A když máte 200 000, a k tomu limuzínu, tak vám je to vlastně v zásadě jedno. Viz, jak se nám pan premiér – chtěl jsem říct ztrapnil, ale ne, on se nemůže ztrapnit – jak si před rokem naběhl s nutellou. Mimochodem, tam se ukázalo, že on má nekňuby i ve vlastním komunikačním štábu, prostě tohle nikdy nemělo spatřit… To vypadalo, jako proslavený Červený Hrádek, a generální tajemník Milouš Jakeš, jenomže, tam to uniklo omylem.
Martina:  Tam to uniklo omylem, nicméně v okamžiku, kdy si člověk poslechl některý z pořadů Václava Moravce, třeba rozhovor s panem Hladíkem, tak si řekne: Páni, možná že z Červeného Hrádku uniklo alespoň něco, kdy člověk tušil, co chtěl ten člověk nešikovnými slovy říct, ale tady už netuší vůbec.
Lukáš Valeš:  Nechci vám tady dělat reklamu, ale budu citovat již zmiňovaného Jana Hnízdila, když řekl: „Já bych si tedy k nedělnímu obědu Otázky Václava Moravce nepustil.“ Ale ono to není jenom o tomto pořadu, ale obecně o tom, že politici nic neříkají, a přesto používají mnoho slov. Takže já to považuji za zcela ztracený čas. Nicméně, tohle je jedna věc, že oni opravdu ztratili kontakt s realitou a myslí si, že to dělají dobře. Druhý problém je to, co jsme říkali, že za nimi jsou – znovu říkám, opakuji to, u Andreje Babiše to bylo krásně vidět – lobbisti, a konkrétní velké firmy, které, díky této vládě, mají obrovské zisky. A ti vládu drží, nechci říct pod krkem, ale mediálně ji podporují, a dělají všechno pro to, aby vládla co nejdéle, protože čím déle bude vládnout, tím samozřejmě zisky budou vyšší. Takže i kdyby se našel ve vládě někdo osvícený, kdo by řekl, že to třeba nedělají tak dobře, tak bude usměrněn, protože tahle vláda neslouží veřejnému zájmu. To je zřejmé.

Lukáš Valeš

The post Petr Pavel je marketingový projekt. Lidé z byznysu a lobbingu dali peníze do produktu dobrého pro trh first appeared on .


Nejčtenější za týden