ŠTĚPÁN CHÁB
Slovo naděje, to by neměl být pojem jen tak z nějakého výprodeje vetešnictví politického marketingu. Naděje by měla být zakódovaná uvnitř společnosti i člověka, překonávat jednotlivé vlády a táhnout se národem jako červená nit. Tak nějak napříč politickým přesvědčením.
Byla tu, byla. V 90. letech nadějí dýchala celá země. V závěru tisíciletí to trochu ochladlo, protože jsme šli českou cestou kapitalismu, která se při zpětném pohledu jeví jako velký historický omyl naší země. Pak přišel nádech naděje při vstupu do Evropské unie, která, podle tehdejší mantry politiků, měla zemi dotáhnout za pačesy do bezbřehé prosperity a svobody. Když to neumí ty naše loutky, dovedou naši zemi do lepších časů „vyspělejší“ západní demokracie. No ano, až takovou naivitou jsme na své tehdejší i nynější kolonizátory hleděli. Teď, mám ten pocit, zemi naplňuje slovo beznaděj, která vede až k otupělosti.
Kam tedy jdeme?
Co je před námi?
Na co se těšíme?
Kam jsme napřeli svou národní naději bez ohledu na politickou vyhraněnost?
Kde přesně je to místo, kam všichni v povědomí upřeně zíráme a přejeme to svým dětem prožít v budoucnosti?
Chybí mi takový ten prvorepublikový tah dějinami. Hezky s gustem co jméno, to budování hrdosti země. Jistě, mělo to své politické nešváry, ale první republika jako celek dávala smysl. Bylo proč hledět do budoucnosti s nadějí, dokud ji do bahna nezadupal soused a jeho rozpínavost. Vlastenectví byl pojem, ne nadávka. Teď jako kdyby všechno bylo záměrně pošlapávané, špiněné, zneužívané a onálepkované. Jako kdyby vztah k zemi byl jako vztah ke kurtizáně. Zneužít, okrást, odhodit.
Jako důkaz si můžeme vzít vyprázdněnost veřejného prostoru. Na koho z naší doby se bude vzpomínat? Kde jsou ty osobnosti politiky, byznysu nebo kultury, které v budoucích generacích vyvolají pocit hrdosti na vlastní zemi? Všechny mi přijdou buďto až obdivuhodně mělké, nebo natolik sobecké, že po nich zbývá jen spálená země.
V zemi, ve které chybí naděje, se nerodí lidé s vizemi. Vize směrují k naplnění naděje. Byznysplán není vize a nenabízí naději celé společnosti. Vize zmaru nevede k naději, ale k beznaději.
Místo vizionářů tu máme správce, sprosté ve své podstatě i ve svém myšlení. Poddajné a tvárné. Vizionář se má obklopovat správci, aby mohl naplňovat své vize a vytvářet naději. Ale žraločí podstata naší historie posledních třiceti let jako kdyby jakékoliv vizionáře vytlačovala na okraj a ze správců dělala vládce. Tedy ty, kteří určují, kam jako národ napřeme svou naději. Tu vnitřní, společnou. A protože naději určují jen sprostí správci, není tu jiná naděje, než tiše poslouchat, nechat se tvarovat jinými, jako mrtvá ryba plout s proudem. Správce totiž nemá dimenze. Je to ouřada. Paňáca.
Česká země nutně potřebuje nové národní obrození. Znovuzrození z bahna, ve kterém se přinejmenším posledních dvacet let zcela bez naděje hrabeme a do kterého jsme se předchozích deset let zahrabávali. Ve vzduchu by měla být cítit změna, protože bez ní se staneme jen bezmocným koloťukem evropského bezčasí. Kolonií do počtu. K tomu přece nejde s nadějí vzhlížet.
Štěpán Cháb, Krajské listy
The post Místo vizionářů tu máme správce, sprosté ve své podstatě i ve svém myšlení first appeared on Pravý prostor .
