Nemám už co ztratit. Jsem bezdomovec a můžu si za to sám. Soucitné komentáře nečekám, spíš nenávistné. Ale třeba se stane zázrak z říše snů a pohádek a někdo mi pomůže. Přečtěte si, prosím, můj příběh i výzvu a v říjnu třeba i knihu Deník bezdomovce.
Takhle nechcete dopadnout
Narodil jsem se jako z nouze ctnost, naši mnou zalepili vztahovou krizi. Do mých třinácti let se nic zvláštního nestalo, ale pak se můj o 11 let starší brácha urval ze řetězu a nic lidského mu nebylo cizí. Kolikrát jsem se v noci probudil a on nikde. A to už jsem čekal, co zas bude za bugr, až se vrátí z mejdanu. Tak třikrát do týdne přišel na šrot a doma se konaly noční hysterické matčiny scény, když třeba dorazil zakrvácený po bitce nebo když do sebe rukama ládoval šunkofleky přímo z ledničky. Jednou jsem mu řekl, že smrdí jak tchoř. Dal mi facku, až jsem v kuchyni spadnul na zem. Tak to šlo několik let. Zajímavé je, že při jeho alkoholickém provozu stačil vystudovat medicínu, oženit se a zplodit dítě. Dnes je to úspěšný spolumajitel eldéenky, zatímco já jsem bezdomovec.
Byl jsem rád, když po svatbě vypadl z domu. Měl jsem najednou klid. Jenže brzy se u mě objevilo to, čemu se dnes říká posttraumatická porucha. Začal jsem být neurotický až běda. Roztěkaný, úzkostný, divný. Třeba jsem si celé dny loupal oschlé rty až do krve. Máma si na mně ničeho divného nevšimla, a přestože ji na to soudružka učitelka na třídních schůzkách upozorňovala, naši se mnou o tom tenkrát ani nepromluvili. U otce se nebylo čemu divit, pro něj jsem byl jen hračka při jeho kariéře a matka byla jeho služkou. Děkan lékařské fakulty a přednosta porodnicko-gynekologické kliniky nás měl tak trochu za blbečky a občas nám to i dával najevo. Svým způsobem za to nemohl. Byl jedináček a zažil drezůru jak v cirkuse. Jednou mu jako děcku u oběda spadla lžička a děda ho za to ztřískal řemenem do ruda. Jindy třeba nedostal k Vánocům vůbec žádný dárek. To se na něm nemohlo nepodepsat, spolu s genetickou výbavou po babičce, která dokázala udělat událost roku i z toho, že se jí ztratila hadra na prach. Rodinka psychopatů. Nějaký prastrýček se dokonce oběsil v kriminále a v kartách prohrál obchod s látkami.
Asi ve 13, když jsem začal být divný, mi spolužáci ve škole začali poskytovat odpovídající zpětnou vazbu. Občas to hraničilo s lehčí šikanou, což jsem nesl tak, že jsem se stále více uzavíral do sebe. Kamarádi od jisté doby nehrozili a dostavila se pekelná nuda. Na gymplu, kam jsem se dostal protekčně (bylo to ještě za socíku a prominentnímu tatíkovi stačilo zvednout telefon), to bylo podobné. Nějak jsem prolezl a dostal jsem se na pajdák na angličtinu, jazyky mi jakž takž šly. Mezitím mi ale spolužák jednou ve třeťáku řekl, že mi smrdí z pusy. A tahle věta mi zničila život. Už předtím jsem měl třeba problém dotýkat se špinavých věcí a přehnaně jsem si myl ruce, ale obsese, až fóbie, z vlastního případného zápachu z úst, mě dostala na kolena. Jestli jsem do té doby ještě relativně dokázal fungovat mezi lidmi, od třeťáku na gymplu jsem byl mrtvej. K tomu nuda nudoucí a na problém bylo zaděláno.
Poprvé jsem do bedny naházel 7 stovek o prázdninách v roce 1992. Už tehdy se vědělo, že automaty jsou tvrdá droga. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že se mohu stát závislý už od první vhozené pětikačky. Fakt mě to spolklo i s navijákem. Vzrušení ze hry mi nahrazovalo chybějící emoce a kamarády. Prakticky hned jsem doma začal krást peníze. Brzo to prasklo a následovalo první léčení v Kroměříži, po kterém jsem dokázal dva roky abstinovat, i když jsem měl lehké deprese a slabší úzkosti. Bylo mi dvacet, flinkal jsem angličtinu na vysoké a cítil jsem, že můj život je zcela zbytečný, když se bojím promluvit na lidi zblízka. Kamarádi nula, holka žádná. Nic nedávalo smysl. Spadl jsem do toho znova. Druhé léčení v Kroměříži jsem ani nedokončil a doby abstinence se pak už jen zkracovaly až na nulu.
První holka ve 25. Neužíval jsem si to. Kvůli utkvělé myšlence na zápach z úst byla pro mě jakákoliv intimnost problém. Stěžovala si, že ji málo objímám. No proč asi? Pokaždé jsem přitom cítil úzkost jako prase. V té době jsem pracoval v nemocnici jako referent bezpečnosti práce (protekční místo od tatíka) a nijak zvlášť mě to nenaplňovalo. S angličtinou jsem seknul. Slabá vůle, nedostatek motivace, hloupost. Život mi připadal jako jeden velký podvod. Za tři roky jsme se rozešli.
V roce 1992 otce ranila mrtvice a doma bylo ještě větší dusno než po revoluci, kdy papá přišel o funkce a s mámou chlastali extraligu. Deprese, zmar. K tomu moje neustálé hraní a léčby. Rodiče za mě platili dluhy. Ekonomická situace šla do kopru. Abstinence zřídkavá, zato práce jsem střídal jak ponožky. Další dva marné vztahy. Myšlenky na sebevraždu, demonstrativní pokusy. Herny, kterých kdysi bylo víc než krys v kanále, vystřídalo internetové sázení. Otec zemřel v roce 2003, máma dnes přežívá v eldéence. Bratrovi se daří dobře, jezdí si v autě za 5 mega a staví bazén, ale pochopitelně se mnou nechce nic mít. Jsem bezdomovec, který teď v léčebně v Bílé Vodě přemýšlí, kdo by takové trosce dal ještě šanci. Mám úzkosti, že z nich někdy i zvracím, a strach jako na smrtelné posteli. Plus hlavu jak meloun z dluhů a nejčernějších myšlenek. Můj bezcenný život se nezadržitelně blíží k finálnímu krachu.
Proč to sem vůbec píšu? Výzva
Touto cestou hledám pomoc nějaké dobročinné organizace, která by mě po úspěšném absolvování léčby zaměstnala a poskytla mi azyl. Za to bych se chtěl odvděčit dobrovolnou prací navíc v sociální nebo zdravotní oblasti. Mám v úmyslu pomáhat lidem stejně postiženým, jako jsem já. Je mi 48 let, vystudoval jsem gymnázium, mám ŘP sk. B, počítač ovládám uživatelsky a angličtinu si ještě trochu pamatuji. Pracoval jsem např. jako knihovník, sanitář v LDN nebo pečovatel v domově pro seniory. Mám kurz sanitáře i pracovníka v sociálních službách a čistý trestní rejstřík. Pokud byste mi chtěli dát šanci, prosím ozvěte se mi na e-mail majkypink@seznam.cz a já Vás budu kontaktovat.
Zkoušel jsem si hledat práci i po vlastní ose, ale se dvěma špinavými tričky v batohu, s pořezanou rukou (vylučující manuální práci) a se strachem v očích už je toto pro mě nadlidský úkol, proto jsem se rozhodl k tomuto kroku.
Děkuji Vám mnohokrát za pochopení a za případnou naději
UKÁZKA Z KNIHY DENÍK BEZDOMOVCE (VYJDE V ŘÍJNU)
Jedna z nejhorších věcí na bezdomovectví je, že se nemáte kde vykadit. To bývají opravdu prekérní až dobrodružné situace. Valíte na černo někam do hospody, stolici už máte v cílové rovince, konečník je na roztrhání, takže na toaletě s úlevou berete za kliku kabinky, když v tom zjistíte, že je zamčeno a klíč mají u obsluhy, přičemž vy nemáte ani pětník. To jsou doslova infarktové stavy a trenky to kolikrát šeredně odskáčou, z čehož zůstávají i nemalé šrámy na duši.
Dalším velkým problémem bezdomovce je, že musí být neustále na nohách. Buď hledá vajgly, somruje peníze, prohledává popelnice, nebo si hledá místo na vykonání potřeby či na spaní. Po půl dni takovéto bezdomovecké šichty vám smrdí nohy jak sud tvarůžků naložených v kysaném zelí. Proto všude chodím v kroksách a bez ponožek, tenisky bych mohl za dva tři dny vyhodit, protože by stepovaly samy. Popelnice sice zatím neprohrabuju (pouze jsem jednou přespal v konťasu na plasty), ale dnes jsem prochodil půl Olomouce, než jsem našel otevřenou zastavárnu (je sobota), kde vzali Honzův nepatrně škrábnutý telefon.
V bezdomoveckém bytě houstne atmosféra. Už jsem tam moc dlouho a přitom neplatím nájem. A Honzovi již evidentně vadí spát na lavici, i když jsem mu Xkrát říkal, že si to s ním vyměním. Brzy nastanou opravdové komplikace. A na azyláku fakt není oč stát. Projíždím nabídky práce s ubytováním. Jsou jich mraky, ale hlavně samá fabrika. S tím mám trochu problém, protože už když jedu kolem továrny, ježí se mi chlupy po celém těle a svírá se mi břicho. Navíc mám zničenou pravou ruku, která mě při manuálním zápřahu brzy začne bolet.
Jemná motorika v háji. Na všechny drobné úkony musím používat levačku, pravá ruka je bez citu a její hybnost taky není úplně oukej. Nejsem takové netáhlo, jak to tady asi teď vypadá, ale tohle opravdu nevím, jestli bych zvládl. Psychicky i fyzicky. Hlava momentálně selhává na celé čáře. jsem ochromený strachem z budoucnosti i velkým otřesem z mého nedávného selhání. Svět se mi zhroutil během týdne a teď bude trvat roky, než to dám do pořádku. A mamince bylo nedávno 80. Jestli se k ní někdy budu moct vrátit, to je otázka. Sakra, přece to nemůže být tak těžké dostat se zpátky do normálního života! Někdy mám pocit, že to zvládnu, a jindy jsem z toho podělaný až za ušima.
Co se jídla týče, převažují chvíle, kdy v Honzově špajzu nenajdete jedinou cibuli a málem ani špetku soli, natož základní potraviny jako chleba, olej, mouku, mléko a tak dále, ale bambůčo na stole chybí jen opravdu výjimečně. Jednou jsme ve spíži dokonce našli oběšenou myš. Je mi ze sebe šoufl. Bývalí spolužáci z gymnázia to dotáhli na právníky, inženýry, učitele a manažery a já jsem totální zkrachovalec, který nemá z ostudy kabát, ale rovnou celý butik. I kdybych se dal do padesáti do cajku (což bude za dva roky), pořád budu mít nějakých 30 let zpoždění; v padesáti budu přinejlepším na nule. Ale spíše později, protože coby sanitář nemám šanci do dvou let splatit 300 tisíc dluhů. Takže až se jednou doufám z toho všeho vyhrabu, můžu začít trénovat skoky do rakve, což vůbec není pěkná vyhlídka.
Včera se Honza tak ožral, že skoro nemohl mluvit. V noci ale mluvil ze spaní jak o závod a zaznělo i moje jméno. Chvíli předtím řekl: „Ty mě nebudeš pořád vydírat!“ Dal jsem si to do souvislosti se mnou a jenom to posílilo moje mínění, že mi v chlívě zvoní hrana. Svým způsobem si nemůžu stěžovat, že by můj život byl fádní. Leckdy je přímo adrenalinový, jak mi jde o kejhák. No řekněte, kdo z vás třeba spal v mraze v popelnici? To jsou opravdu nevšední zážitky.
07.08.2022 Majkypink
