„Když jsem v roce 1967 poprvé navštívil Hirošimu, stín na schodech tam stále byl. Byl to téměř dokonalý dojem uvolněné lidské bytosti: rozkročené nohy, ohnutá záda, jedna ruka podél těla, jak sedí a čeká na otevření banky.
Ve čtvrt na devět ráno 6. srpna 1945 byla i se svou siluetou vypálena do žuly.
Díval jsem se na stín asi hodinu a pak jsem se vydal k řece, kde v chatrčích stále žili přeživší.
