NATION
Ať už volby v USA vyhraje kdokoli, nástup nové administrativy by měl být příležitostí k vážnému přehodnocení americké politiky vůči válce na Ukrajině. Je totiž nadmíru jasné, že současný kurz je neudržitelný, a bude-li dále setrvávat, pravděpodobně povede dříve či později buď k ukrajinskému kolapsu, nebo k přímému zapojení NATO do války s Ruskem. To nyní už skutečně, byť mlčky připouštějí někteří američtí komentátoři a dokonce i takoví, jako je jako je Robert Kagan, ačkoli nebyl ochoten říci Američanům, že musí jít do války, aby zabránili ukrajinské porážce nebo kompromisnímu míru.
Zprávy z ukrajinské fronty jsou pochmurné. Ukrajinské síly jsou silně přečísleny a překonávány v dělostřelectvu a munici. Rostou známky vyčerpání , demoralizace, dezerce a vyhýbání se službě ze strany elit i obyčejných lidí. Ruský úspěch je založen na skutečnosti, že Rusko má jednoduše mnohem větší zdroje než Ukrajina, pokud jde o průmysl i lidskou sílu. Dokázala naverbovat statisíce nových vojáků tím, že jim vyplácela velmi vysoké mzdy , až šestinásobek průměrných platů v regionech, ze kterých jsou rekrutováni.
Ukrajinci a západní jestřábi tvrdí, že více západních zbraní bude znamenat zásadní rozdíl; a skutečně, pokud by některé z nich byly poskytnuty v roce 2022, kdy byly ruské ozbrojené síly v přesile, ale ve vážném zmatku, mohly by vést k mnohem většímu ukrajinskému úspěchu. Nyní je však ruská výhoda tak velká, že západní dodávky mohou mít jen malý vliv.
Západní průmysl nemůže vyrobit nic takového, jako počet dělostřeleckých granátů, které Ukrajina potřebuje; USA nemohou poskytnout dostatečné systémy protivzdušné obrany Izraeli a Ukrajině a ponechat si dost pro případnou válku s Čínou. A především NATO nemůže vyrobit více vojáků pro Ukrajinu. Německá vláda již prohlásila, že zmrazuje vojenskou pomoc, a příští rok sníží pomoc Ukrajině téměř o polovinu a do roku 2027 o více než 90 procent.
Tváří v tvář této realitě jsou západní zastánci bezpodmínečné podpory úplného ukrajinského vítězství stále zoufalejší. Začátkem tohoto roku nám lidé jako generál ve výslužbě Ben Hodges řekli , že (skutečný) úspěch ukrajinských raket a bezpilotních letounů při vyhánění ruské černomořské flotily z jejích základen na Krymu znamená, že tyto mohou také vyhnat ruskou armádu z Krymu. a nějak jej získat pro Ukrajinu (poté, co nám v červnu 2023 řekl, že Ukrajina by mohla „osvobodit Krym do konce léta“). Pak nám bylo řečeno, že (skutečný, ale velmi omezený) ukrajinský vpád do Kurské oblasti v Rusku znamenal zlom ve válce. Nyní nám bylo tvrzeno, že povolení pro Ukrajinu odpálit rakety naváděné americkými satelity do hloubi Ruska umožní Ukrajině transformovat válku.
Je pravda, že ukrajinské síly s obrovským nasazením nutí Rusy postupovat velmi pomalu a způsobují jim těžké ztráty. Spolu s válečnou únavou velké části ruského obyvatelstva a ruskými ekonomickými problémy by to mohlo Ukrajině umožnit dosáhnout mírového urovnání, které by omezilo ruské územní zisky, a při vyloučení členství v NATO by Ukrajině umožnilo usilovat o členství v Evropské unii. někdy v budoucnu. Pro Ukrajince by to bylo velmi bolestivé, ale i tak by to byl z historického hlediska velký triumf a mnohem lepší, než jaký pravděpodobně dostanou, pokud válka bude pokračovat. Titulky jako „Ukrajina musí zvrátit příliv, než bude moci vyjednávat“, jsou však nesmyslné, pokud tím není míněno pouze vedení zarputilého bojového ústupu, ale také zahnání Rusů zpět.
Je tragické, že ukrajinská vláda a západní establishmenty tak často odsuzovaly samotnou myšlenku kompromisního míru a trvaly na úplném ukrajinském vítězství, že je pro ně nyní velmi obtížné až nemožné změnit kurz. Také už tak často pronášeli ten argument , že možná sami uvěřili nesmyslu , že pokud Putinovi bude dovoleno ponechat si jihovýchodní Ukrajinu, bude pokračovat v útoku na NATO .
Důraznějším argumentem , který předložil například Ivan Krastev ve Financial Times , je,že s postupujícím ruským vojskem nemá Putin v současnosti žádnou motivaci hledat mír; a že jeho nabídka příměří výměnou za stažení Ukrajiny z měst Záporoží a Cherson (nárokovaných, ale neokupovaných Ruskem) je zcela nepřijatelná.
To je pravda, pokud to jde, ale protiargument zní, že nemůžeme zjistit, které ruské podmínky jsou absolutní a které jednatelné, dokud nezahájíme jednání s Ruskem; a zahájení jednání neznamená přijetí původních ruských podmínek. Členové ruského establishmentu mi navrhli možnost, že by se Rusko výměnou za smlouvu o neutralitě vylučující členství v NATO vzdalo dalších územních ambicí.
Udělejme tento návrh v soukromí a uvidíme, jaká bude odpověď Moskvy. Ještě lepší je zmocnit neutrální mocnosti, jako je Indie a Brazílie, aby předložily takové návrhy na mír Rusům. Vzhledem k úsilí, které ruská vláda vynaložila na získání těchto států a „globální většiny“, by pro ni bylo velmi obtížné od nich odmítnout mírovou iniciativu.
Západní podpora Ukrajině by měla během vyjednávání pokračovat, aby ukrajinské síly mohly i nadále pomalu ustupovat a způsobovat těžké ztráty, a tím povzbudit Rusy, aby přijali kompromis. Nesmíme si však dělat iluze, že naše podpora bude trvat donekonečna, ani že může pomoci Ukrajině získat zpět území, o které přišla. Nemáme proto žádnou čestnou a životaschopnou alternativu, než také vyvíjet tlak na ukrajinskou vládu, aby přijala kompromisní mír.
Pokud příští americká administrativa nepřijme tento kurz, pak existuje vážné riziko, že stejně jako armády první světové války po letech zákopové války, ukrajinská armáda nakonec zkolabuje. Washington se ocitne před volbou mezi přijetím těžké ukrajinské porážky nebo přímým zásahem a riskováním – nebo dokonce zajištěním – jaderné války s Ruskem. Musíme doufat, že vůdci příští vlády budou mít intelektuální jasno a morální odvahu to uznat a jednat podle toho.
The post Ukrajina: Kompromis nebo kolaps first appeared on Pravý prostor .