Každý rok vidíme stejné záběry, fanfáry, husitské chorály, prapory hrdinů, vyzdobený Vladislavský sál. Od vzniku Československa v roce 1918 na Pražském hradě se jich vystřídalo již dvanáct. Od Tomáše Garrigue Masaryka, až po toho současného Petra Pavla. Tak, jak to u nás bývá, s mnohými se dějiny příliš nemazlily. Jejich odkazy i pomníky byly hanobeny, jejich činy kádrovány, přesto jsme se za většinu z nich nemuseli ani po letech stydět. V dějinách obstáli. Zůstali věrni svým zásadám.
Dnes, krátce po letošním 28.říjnu postrádám pohledy morální, vystoupení prezidenta Petra Pavla jsem pozorně sledoval… Ale „netleskal“ jsem. Mluvil hezky, jeho paní to také slušelo. Nejspíše by jim to slušelo i v jejich předlistopadové důstojnické uniformě. Ale to je málo co čekáme od prezidenta... V jeho projevu jsem postrádal pokoru a omluvu. Také výběr vyznamenaných byl u některých spíše vánočním dárkem než zásluhou. Nenacházím u něj pevné morální zásady, jaké byly u TGM, Dr. E. Beneše, nebo u válečného hrdiny Ludvíka Svobody.
přemek votava
Promo článek:
Promo článek
číst dál
