Mohamedovy výzvy k přestupu na víru se v Mekce setkaly s lhostejností. Mekkánci tolerovali všechna náboženství, stejně jako většina dnešních nemuslimů. Náboženská perzekuce byla v tamních zemích něco zcela neznámého, neboť polyteistická společenství jsou ze své podstaty tolerantní. Mekkánců se samozřejmě dotklo, když Mohamed urážel jejich bohy, ale neublížili mu. Zesměšňovali ho i jeho náboženství, podobně jako se islámu vysmívají lidé dnes. Ibn Ishák vypráví:
Společníci Alláhova proroka se odešli modlit do údolí, skryti před lidmi. Jednou, zatímco se Sa’d a několik dalších Prorokových společníků modlilo, byli objeveni modloslužebníky, kteří je začali urážet, odsuzovali jejich činy a provokovali je k boji.
Pak Sa’d udeřil modloslužebníka velbloudí čelistí a zranil ho. To byla první krev prolitá v islámu. Všimněte si, že modloslužebníci oplatili urážku svého náboženství pouze výsměchem. Za to byli napadeni a zraněni. Muslimům připadá v pořádku ostouzet myšlenky, které jiní považují za svaté, ale jakmile je jim oplaceno stejnou mincí, uchylují se k násilí.