Švýcaři mohou v referendu rušit zákony, určovat strop výše daní – i zda má stát právo daně vybírat
RSS

Švýcaři mohou v referendu rušit zákony, určovat strop výše daní – i zda má stát právo daně vybírat


Demokracie je nemocná. Do těchto slovy by se daly shrnout množící se kritické hlasy, které se už po řadu let ozývají s rostoucí intenzitou, a to zdaleka nejen u nás, ale v mnoha západních zemích, včetně zavedených, a do nedávna také ještě velmi stabilních demokraciích. Běžná jsou tvrzení, jako například: To, v čem žijeme, už žádná demokracie není. Nebo: To, co dělají politici, je už mimo rámec demokracie. Případně: Politici, nebo aktivisté, si demokracii zprivatizovali, a nikomu ji už nechtějí půjčit. Takových a podobných výroků můžeme slyšet nespočet, bez ohledu na to, kdo právě vládne, a k jaké straně, či barvě politického spektra se zrovna hlásí. Je to oprávněná kritika stavu naší, nebo obecně západní, demokracie? Nebo ji kritizují lidé, kteří jí vůbec nerozumí? Je to skutečně lidová demokracie, tedy vyhovující lidem? Nezaujatému pozorovateli by se mohlo zdát, jako by to se západní demokracií už bylo poněkud nahnuté. Je to pravda? Je demokracie v západních zemích, a také u nás, v ohrožení? A pokud ano, proč? A zejména, co s tím? Pomohla by změna politického systému směrem ke stabilnější demokracii, ve které daleko více rozhodují sami lidé? A protože nehodláme jen teoretizovat, budeme mluvit o trochu jiném demokratickém systému, než je ten náš, a to s inženýrem Tomášem Raždíkem, místopředsedou Hnutí Švýcarská demokracie, a také zastupitelem města Ostravy.
 


Martina:  Pane inženýre, vy jste zapáleným příznivcem švýcarské demokracie. Pojďme si hned pro úvod říct, proč? Jaké jsou pro vás hlavní půvaby švýcarské demokracie? Co je na ní jiné oproti tomu, jakou demokracii žijeme my? Mohl byste vyjmenovat několik zásadních odlišností? Protože člověk si řekne, že demokracie je prostě demokracie, ale vy tady reprezentujete to, že švýcarská demokracie je něco onačejšího. V čem?

Tomáš Raždík:  My máme systém, který je v podstatě zastupitelská demokracie, kde lid volí zastupitele, kteří jsou pak těmi, kdo o něčem skutečně rozhoduje. Ve Švýcarsku je to trochu jinak, ve Švýcarsku rozhoduje lid. A počíná to tím, o čem se u nás moc nemluví, a to rokem 92, zákonem číslo jedna, kterým je u nás dáno nastavení celého státu, politická účast lidu, demokratická práva lidu – tedy ústavou, kterou si u nás napsali sami politici, a sami si ji schválili. Ve Švýcarsku to funguje úplně jinak, ústavu schvaluje a mění pouze lid, a politici pak už jenom dělají to, co je ústavou dáno – čili, je to zásadně odlišný systém. A jako pojistku, kdyby se i přesto něco nepovedlo, mají Švýcaři referendum, což de facto znamená, že mají pravomoc zrušit rozhodnutí parlamentu. V roce 2014 třeba parlament ve Švýcarsku schválil nákup gripenů za poměrně vysokou cenu, která se spoustě lidí nelíbila, tak to šlo do referenda, a Švýcaři to zrušili.

Ve Švýcarsku nemají žádný procentní limit pro vstup do parlamentu
Martina:  Vím, co myslíte tím, že u nás je zastupitelská demokracie. Na druhou stranu musím říci, že to, že tady vládne lid, nám tvrdili od roku 48 stále, takže vždycky, když uslyším, že si vládne lid, tak trošku zbystřím. Řekněte mi, proč mám zůstat v případě Švýcarska v klidu?
Tomáš Raždík:  Švýcaři mají celou řadu pojistek a odlišností, takže bych si troufnul tvrdit, že oni jsou oproti nám skutečně demokratický stát. Jednak jsme si řekli, že ústavu schvaluje a mění lid, a politici už jenom dělají to, co mají jakoby nařízeno ústavou. To je jedna věc. A pak referendum, pojistka proti tomu, když se něco nepovede, takže to pak zruší. Potom je tam oproti nám důležitá věc, a to demokratické volby. My máme volební práh 5 %, a v posledních volbách do sněmovny propadlo asi milión hlasů, tedy v podstatě každý pátý hlas byl hozen do koše. Ve Švýcarsku a v Nizozemsku tento volební práh není, nemají ho. Čili v parlamentu sedí nyní aktuálně přes deset stran.

Martina:  Žádný práh nemají? Protože pak volím klidně sebe samu, a musím se tam dostat.

Tomáš Raždík:  Mají přirozený práh. V Poslanecké sněmovně je 200 lidí, Švýcaři to nazývají jinak, ale používejme české názvy – čili, když podělíme 100 procent odevzdaných hlasů dvě stě členy, tak vychází půl procenta. Čili, když jako jedinec získáte půl procenta, tak se tam dostanete. A Švýcaři to mají ještě trochu atypické, protože jsou federací, a některé státy této federace jsou tak malinké, že by to nestačilo ani na půl procenta, takže je to dokonce pro nejmenší kantony 0,4 %. A každý kanton má nárok alespoň na jednoho zastupitele, takže to vychází 0,4 %. Takže to je logický matematický mandát, protože zastupitele nelze dál dělit, nemůže tam sedět půlka. To jsou demokratické volby.
U nás to není. Čili propadlo 5 % hlasů, a někteří zastánci limitu tvrdí, že je to v rámci toho, že to zajišťuje politickou stabilitu. Donedávna mělo nejvyšší volební práh Turecko, kde to bylo 10 %, a v jedněch volbách propadlo dokonce 50 % hlasů, a soud to pak zrušil a snížil, a nyní mají 7 %. Ale můžeme si srovnat, jak funguje Turecko a Švýcarsko, a potom se můžeme bavit o tom, co je politická stabilita, jestli je to Turecko s deseti, teď se 7 %, nebo Švýcarsko. Čili, to je jedna věc – demokratické volby, které my z mého pohledu nemáme.

A potom to, že strany ve Švýcarsku nejsou financovány ze státního rozpočtu, což je u nás taky chyba, protože u nás si politické strany rozdělí asi půl miliardy korun ročně, a používají to na provozování stranického aparátu, na volby, na kampaň. Ve Švýcarsku strany peníze ze státního rozpočtu nedostávají. Peníze ze státního rozpočtu dostávají parlamentní skupiny, což je logické, protože když se sejde skupina poslanců z různých stran, a má záměr udělat nějaký nový zákon, nebo něco zanalyzovat, tak to stojí peníze. Musí se udělat statistika, musí se sebrat čísla. Čili, na toto peníze jsou, a je to logicky správně. My máme systém, kde nějaký bohatší člověk, a proto spousta lidí nazývá Českou republiku spíše oligarchií, založí stranu, dá do toho nějaké peníze, a když už se tam dostane, tak se to financuje samo, a už to jede.

Další věc, která je odlišná od skutečné demokracie, je Senát. U nás prozatím asi nikdo nepochopil, jaký je význam Senátu, a je nám tvrzeno, že to je pojistka demokracie. Připomeňme si, že doteď nemáme zákon o referendu, což je velmi demokratický nástroj, a Senát tomu nijak nepomohl. Senát, druhá komora parlamentu, má ve skutečnosti smysl ve federativním uspořádání státu, což je Švýcarsko, nebo USA. V USA, vezměme si to jako příklad, je nejmenší stát Long Island, který má půl miliónu obyvatel, a má dva senátory. Největší stát je Kalifornie, která má 40 miliónů obyvatel, a má taky dva senátory. Čili pointou Senátu je vyvažovat postavení malých států, nebo malých kantonů, oproti velkým, protože jinak by vždy byly přehlasovány.
Soudci jsou ve Švýcarsku voleni, a jejich mandát je omezen na určitou dobu
Martina:  Takže Senát by měl opodstatnění v případě, že bychom byli federace, třeba Čechy, Morava a Slezsko?
Tomáš Raždík:  Třeba. Nebo to může být ještě menší dělení, třeba federace krajů jako samosprávných celků s vyššími pravomocemi, které by si samy stanovovaly své daně, tak jako je to ve Švýcarsku. A mimochodem, ve Švýcarsku existuje poměr, jak moc jsou zastoupení malí oproti velkým. Příklad: 20 procent lidí žijících v nejmenších kantonech, drží matematicky v Senátu nadpoloviční většinu. A ještě jednu poznámku, my jsme přeložili řadu materiálů, mám tady Ústavu kantonu Zug. Když už se bavíme o tom, co je to demokracie, tak v České republice vládne nespokojenost s hodnocením, že ohledně justice jsme v celosvětovém měřítku uprostřed šedého průměru, některé africké země jsou v hodnocení justice před námi. A v kantonu Zug, což je zajímavá věc, se podle paragrafu 78 volí členové vrchního kantonálního soudu, trestního soudu a správního soudu u urny. Funkční období členů soudu trvá šest let. Čili, třeba konkrétně v kantonu Zug si občané volí své vlastní soudce. To je také zásadní demokratický nástroj.

Martina:  Přičemž u nás mají soudci neomezený mandát, a tam mají limitovaný. Když vás poslouchám, tak mě malinko napadá scéna z Pelíšků, kdy Bolek Polívka odpovídá Miroslavu Donutilovi, který mu sugestivně říká: „Prosím tě, kdybych vzal dvě úplně stejné věci, a o jedné řekl, že je naše, a o druhé, že byla vyrobena v USA, o které řekneš, že je lepší?“ A on odpověděl: „Samozřejmě o americké.“ A vy to možná řeknete o švýcarské demokracii. Nebo máte také určitý zdvižený prst, a říkáte si: „Švýcarská demokracie také není ve všem dokonalá.“

Tomáš Raždík:  Není to tak, že všechno, co je švýcarské, je dobré. Švýcaři některé věci umí, řekněme hodinky, bankovní služby, sýry a čokolády, a umí politický systém. To bych řekl, že Švýcaři umí. Asi neumí vyrábět auta, neumí dobré pivo, a spoustu dalších věcí. Ale to není o tom, že bychom chtěli Švýcary adorovat, tady jde o to, že tato civilizace, ve které teď žijeme, jak stojí a běží, používá to nejlepší ze všech zemí světa. Příklad: spalovací motory, jak dieselový, tak konvenční benzínový, jsou německé vynálezy, ale nikomu nevadí, že je používáme. Nebo svítící LED diody, které jsou dnes všude, výborné svítidlo, a je to japonský vynález. Elektronické hodinky – japonský vynález. Když si my, jako Češi, myslíme, že máme nějaký český systém, tak tady je knížečka, která se jmenuje „Studie o vzniku Ústavy České republiky“, kde se můžeme dočíst, že naše Ústava byla zásadně inspirována prvorepublikovou Ústavou, a ta byla inspirovaná ústavou Spojených států amerických.
Mimochodem, Švýcaři se také pro svůj systém, který si nastavili v počátcích moderního Švýcarska v roce 1848, kdy přijali novou federální ústavu, inspirovali v USA. Ale chytře si tento systém vylepšili systémem referend, nebo třeba tím, že de facto nemají prezidenta, protože nechtěli, aby se v rukou jednoho člověka koncentrovalo příliš mnoho moci. Čili my používáme to nejlepší, co se po světě vymyslelo, ale politický systém se nám moc převzít nepovedlo. Lichtenštejnsko se taky začalo v roce 1918 orientovat, po rozpadu Rakouska Uherska, na Švýcarsko, na jejich systém, a jsou spolu v měnové unii, a co se týká hospodářství, tak dneska v podstatě dvojnásobně předčí Švýcarsko. Lichtenštejnsko má HDP na obyvatele nějakých 190 000 dolarů, a Švýcarsko jenom osmdesát. A my máme dvacet. To je ten rozdíl.
Martina:  Ano.
Tomáš Raždík:  Čili, pro naše předky byly v té době USA vzorem, byla to země, která prosperovala. Ale po sto letech, když se ohlédneme zpátky, vidíme, že i tam to skřípe, že už to nefunguje tak, jak to fungovalo. Mimochodem, v USA je největší státní dluh v historii světa, a Švýcaři mají vyrovnaný rozpočet, pomalu snižují dluh, a je to stabilní měna. V roce 71, když Amerika zrušila zlatý standard, tak si Američan mohl koupit za jeden dolar čtyři švýcarské franky, a dneska už je to 1:1, tak silný je švýcarský frank, tak od té doby posílil. Čili je vidět, že USA jdou tak trošku z kopce.
Ve Švýcarsku je na stát delegováno jen to, co nelze, nebo není výhodné řešit na úrovni kantonů nebo obce
Martina:  Pojďme se podívat švýcarskému státnímu systému trochu pod sukénku, a to tak, že ho budeme srovnávat také s naším. Připomenul jste tady, že při zakládání republiky v roce 1918 byla pro prvorepublikovou ústavu vzorem ústava Spojených států amerických. A to mě trošku mate, protože vím, že tomu tak bylo, ale zároveň je náš systém hodně jiný: Náš prezident nemá tu sílu, je to spíše ceremoniář, a naopak Amerika má prezidentský systém, osobu silného prezidenta. Čím jsme se tedy v roce 1918 inspirovali americkou ústavou především?
Tomáš Raždík:  Asi bych nedokázal odpovědět, čím konkrétně, protože prvorepublikovou ústavu v porovnání s ústavou USA jsem určitě nestudoval. Myslím, že jsme to nepřevzali úplně stejně, protože americká ústava ani neobsahuje slovo „demokracie“. Čili, chtěli jsme demokratickou republiku, vznikla Ústavní listina z roku 1920, která potom posloužila jako základ pro naší aktuální ústavu. Mimochodem, v knížce Pohled za oponu studia vzniku Ústavy České republiky se dále píše, že v roce 92 jsme si za vzor brali částečně taky Ústavu Spolkové republiky Německo, takže jsme to určitě nepřevzali tak, jak to mají Američani. Možná to byla chyba, že jsme to nepřevzali úplně tak, jako to mají Američani, Amerika je federací, a my jsme v roce 1918 vznikli jako multinárodnostní stát, měli jsme tady Němce, Čechy, Slováky, Maďary, Poláky, taky Rusíny na Podkarpatské Rusi. Naši předkové to založili jakoby unitární, centralizovaný stát, a moc to nefungovalo. Nikdo nebyl úplně spokojen.

Martina:  Udělat tady z těchto menšin federaci, tak myslím, že bychom se pak ještě dost divili, protože víme, co jenom německá menšina udělala na našem území za politické komplikace.

Tomáš Raždík:  A možná je to právě proto. Švýcaři si totiž strašně potrpí na federalismus, což je u nás neotevřené téma, nikdo to neřeší, ale pro Švýcary je to základ bytí. Vraťme se k tomu, protože to je začátek tohoto státu: V roce 92, jak jsem říkal, politici sami napsali a schválili ústavu, odhlasovalo to 172 poslanců, a je to zákon, kterým se třicet let řídí deset miliónů lidí, a proběhlo to v podstatě bez veřejné diskuse.
Švýcaři v roce 99 taky měnili ústavu, protože ta stará, z roku 1874, už nevyhovovala. Ale jak to probíhalo? Každý Švýcar dostal takovouhle brožurku, kde jsou vysvětlivky vlády, co se bude dít, a je tam vysvětlení, proč se ústava mění, v čem se mění, a jak se mění. To uvádím jen pro srovnání, jak to funguje ve Švýcarsku, a jak u nás, a jak hovoří stát s lidmi. Ústava se týká všech, federální ústava tvoří základní právní řád konfederace. Obsahuje nejdůležitější pravidla pro naše soužití, zaručuje základní práva jednotlivců, a politickou účast lidu. Rozděluje úkoly mezi konfederaci a kantony, a definuje odpovědnosti úřadů, protože se ústava týká všech, a je důležité, aby ji všichni občané znali. Znění nové federální ústavy proto bude zasláno v samostatné brožuře všem oprávněným voličům, aby si ji mohli ponechat a používat ji. Čili, to je jedna věc, to je základ.
A potom druhá, a to je federalismus. Švýcarská ústava začíná přímo tím, že lid a kantony – a teď je tam vyjmenováno všech 26 kantonů, které tvoří švýcarskou konfederaci. A tady mám jeden materiál z programu největší švýcarské politické strany, Švýcarské strany lidové, kde v programu z roku 2015 píšou, co vidí za úspěchem Švýcarska, co za tím stojí. A doslova píší: „Švýcarsko jako malá, na zdroje chudá země, se z kdysi evropského chudobince stala jednou z nejúspěšnějších a nejvíce prosperujících zemí světa. Za to v podstatě vděčí své zvláštní správě státu, stojící na nezávislosti, přímé demokracii, neutralitě a federalismu. Ty, spojeny dohromady, dělají ze Švýcarska jedinečný typ státu, protože pouze díky těmto pilířům bylo Švýcarsko schopno dosáhnout a udržet si pozici světového ekonomického lídra, a pouze díky těmto pilířům jsou blahobyt a svoboda zachovány, a pouze díky těmto pilířům lze realizovat to, co chtějí občané, nikoli politici a státní úředníci.“ Čili v této brožurce ke změně ústavy zmiňují federalismus.
A vláda Švýcarska píše, že vláda a parlament považují novou federální ústavu za nezbytnou, a její revize zajišťuje, že současný stát je v ústavě rozpoznatelný, což platí především pro čtyři nosné pilíře státu, a to pro svobodný právní stát, sociální stát, federalismus, a přímou demokracii.
Martina:  Asi bychom tady potřebovali politologa, který by nám řekl, co by federalismus udělal s námi.
Tomáš Raždík:  Dal bych příklad: Naši úspěšnější sousedé, Německo, Rakousko, Švýcarsko, jsou všechno federativní státy, nebo federace. Mimochodem, my už jsme taky prošli tím, že jsme se stali federací, a bylo to 1. ledna 69, kdy se i Československo změnilo na federaci. Čili, nic nového. Podstata federálního uspořádání zase souvisí s demokracií, a k tomu jsem se chtěl dostat, a je to v tom, že my jsme centrálně řízený a plánovaný stát, kdežto Švýcaři to pojali úplně jinak: Na stát se deleguje jenom to, co je nezbytné, co jde napříč státem, a zbytek zůstane u lidí dole, na kantonech. Čili mají v ústavě napsán článek 5, subsidiarita, že při přidělování úkolů státu musí být dodržována zásada subsidiarity, což znamená, že na stát jsou delegovány jen ty záležitosti, které nelze, nebo není výhodné řešit na úrovni kantonů, nebo obce.
Co není dáno ústavou, dává politikům volnou ruku dělat si, co chtějí, nebo nedělat to, co by měli. Včetně stropu daní.
Martina:  To je samozřejmě skvělé, když se stát nemontuje úplně do všeho.
Tomáš Raždík:  To je dáno ústavou, protože ve švýcarské ústavě je přímo napsáno, že stát…
Martina:  Už mi nepředčítejte, já to chci raději vašimi slovy, protože v poslechu se můžou některé věci ztratit. Ještě chcete něco dodat? Dodejte.
Tomáš Raždík:  Jenom to nalistuju, vteřinku… Ale v podstatě jde o to, že Švýcaři mají přímo v ústavě napsáno, že stát respektuje kantony, a ponechá jim dostatečné množství úkolů, protože stát má tendenci všechno řídit, protože i pro politiky, když jim teče přes ruce více peněz, tam může více zůstat, takže je jejich zájmem, aby toho řídili víc. A Švýcaři si právě ústavou, přímo ústavou, zajistili, aby toho více zůstalo dole. A vyjádřeno v penězích je to tak, že ve Švýcarsku 50 procent daní přerozděluje stát, a 50 procent zůstává na nižších územních celcích. U nás je to zhruba tak, že 80 procent proteče přes stát, a pak se to nějak přerozdělí, a jen 20 si skutečně vybírají města a kraje.
Martina:  Zmiňoval jste, jak si Švýcarsko vede velmi dobře ekonomicky, politicky i sociálně. Řekněte mi, myslíte, že podoba naší ústavy může mít vliv třeba na to, že si mnoho lidí stěžuje, že v jistém smyslu slova zůstáváme druhořadou zemí Evropy a že nás tak mnohdy sousedé berou?
Tomáš Raždík:  Určitě. Protože, co není dáno ústavou, dává politikům buďto šanci dělat si co chtějí, nebo nedělat to, co by měli. Čili, Švýcaři mají hned v úvodu článek dvě: Švýcarská konfederace chrání svobodu a právo lidu a zajišťuje nezávislost země. Nezávislost. Toto slovo v podstatě v české ústavě není, takže nepřikazuje politikům, aby zajišťovali nezávislost země. V souvislosti s tím, co se nyní děje třeba na Ukrajině a podobně, vidíme, že by jak energetická, tak potravinová nezávislost byla určitě dobrá, ale my v ústavě nemáme žádnou definici hospodářství. Máme obecně, že každý má právo si vybrat zaměstnání a že svoboda podnikání je zaručena, a můžou být výjimky. Ale Švýcaři tam mají přímo kapitolu, kde je asi patnáct článků týkajících se národního hospodářství. Existuje patnáct článků, kde je definováno, co a jak má řídit stát, a mimochodem, nejzákladnější je povinnost hospodařit s vyrovnaným rozpočtem. Je to zákon na pár řádků, a my ho dodnes nemáme.
Martina:  V každé odpovědi začnete pět nových témat. Já je snad všecky, doufám, stihnu pochytat, posbírat, a rozebereme je postupně. Dobře, představme si, že bychom u nás přijali ústavu, která by byla velmi podobná té švýcarské, okopírovat ji do posledního písmene nejde, tak říkám, že by byla podobná. Povězte mi, v čem by byla naše situace lepší? Co je dnes špatné, a zlepšilo by se to?
Tomáš Raždík:  Co by se zlepšilo? Jak jsem říkal, co není dáno ústavou, dává politikům volnou ruku dělat si, co chtějí, nebo nedělat to, co by měli. Když tam nebude napsáno, že mají hospodařit s vyrovnaným rozpočtem, tak takto hospodařit nebudou, a budou nás zadlužovat. Švýcaři mají stropy daní. Ale v české ústavě nejsou žádné stropy daní, je to bianko šek pro politiky, a každý, kdo přijde, tak se nějak rozhodne, třeba že by to tak trochu ještě více zdanil, a už z nich nejde vymáčknout víc, tak si ještě půjčíme, a hotovo. Ne. Švýcaři mají stropy daní. Mimochodem DPH mají 7,7 procent. Čili to jsou principy, které u nás chybí. Hospodaří se s vyrovnaným rozpočtem, daně mají stropy, lidi vědí, co se bude dít, protože ústavu může případně změnit pouze lid. Tedy stropy daní jsou v rukou lidu, a jenom lid je může zvýšit, nebo snížit, podle toho, co bude potřeba.
Nalistoval jsem si tady švýcarskou federální ústavu, má na konci obsah, a jenom přečtu, co tam všechno je, názvy článků: Veřejně prospěšné stavby, veřejná doprava, silniční doprava, silniční infrastruktura, tranzitní doprava přes Alpy, poplatky za těžká vozidla, poplatek za používání dálnic, železnice, železniční infrastruktura, výstavba bydlení, pronajímatel a nájemník, zaměstnavatel a zaměstnanec, poskytování starobních, pozůstalostních a invalidních penzí, starobní a invalidní pojištění, podpora začleňování invalidních osob. Švýcarská ústava myslí na tolik věcí, že to si člověk nedokáže představit, oproti naší. Naše je technokratická, kde je napsáno, jak se volí prezident, jak Senát, jak se volí Poslanecká sněmovna, a hotovo. Žádné další principy.
Martina:  Kolik má ta jejich stránek?
Tomáš Raždík:  Osmdesát.
Když se Švýcarům nelíbí nově přijatý zákon, tak pokud do sta dnů nasbírají 50 000 podpisů, uspořádají referendum, a rozhodnou, jestli se líbí, nebo ne
Martina:  Osmdesát, tak to ještě je přečtitelné.
Tomáš Raždík:  Jsou tam dokonce cyklistické stezky, mají tam všechno, aby státu, politikům řekli: Takhle to je, to jsou základní principy, a vy podle těchhle principů budete řídit tuto zemi. Zatímco naše ústava je tak strohá, že tam skoro nic není, což jim právě umožňuje dělat si, co chtějí. Čili když to srovnáme hospodářsky, tak my máme HDP na obyvatele čtvrtinové, oproti Švýcarsku, a přitom jsme země, která má z Evropy dlouhodobě v podstatě nejnižší nezaměstnanost. My jsme pracovitý národ, a pořád jsme na druhé koleji, i ve srovnání se sousedními Němci, nebo Rakušáky.
Martina:  Připomeňte mi, jaké základní požadavky Švýcaři na svou ústavu kladou?
Tomáš Raždík:  To je taky důležité, protože federální ústava klade požadavky na ústavy kantonů, a zmiňuje tři konkrétní věci: Ústava musí být demokratická, musí být na požádání revidovatelná, a musí být schválena lidem. Když to srovnáme s českou ústavou, tak co se týká demokratičnosti, po třiceti letech nemáme referendum, což Švýcaři berou za základ jejich politiky, protože referendum pořádají i čtyřikrát do roka, takže z pohledu Švýcarů by určitě demokratická nebyla. Na požádání revidovatelná není, ale když Švýcaři posbírají 100 000 podpisů, můžou navrhnout částečnou, nebo kompletní revizi ústavy. Nic takového u nás nemáme. A lidem schválena naše ústava taky nebyla. Čili, naše ústava nesplňuje tři ze třech základních požadavků, které Švýcaři na ústavu kladou.
Martina:  A řekněte mi, snese demokracie přídavná jména, jako „lidová“, „parlamentní“, a teď momentálně „liberální“?
Tomáš Raždík:  Určitě ne. A to ani zastupitelská demokracie v podstatě nesnese přídavné jméno, protože demokracie znamená, že vládne lid, nebo rozhoduje lid. Zastupitelská demokracie je spíše jakási slovní hříčka. Já bych to vnímal tak, že to je podobná slovní hříčka, jako „dřevěné železo“. Ale buďto je to dřevo, nebo železo. Buď to rozhoduje lid, nebo rozhodují zastupitelé. Ale tvrdit, že máme zastupitelskou demokracii, je kočkopes, to prostě nejde. Je to systém, kde rozhodují zastupitelé. Švýcaři taky mají zastupitele, ale důležité je, že nahoře nad tím má poslední slovo, ruku nahoře, lid, protože může v referendu zrušit rozhodnutí parlamentu. To je ten rozdíl. Proto si Švýcaři, podle mne, můžou oprávněně říkat demokracie, protože lid může rozhodnout, a když se mu něco nelíbí, tak zruší rozhodnutí parlamentu.
Martina:  Třeba právě v referendu?
Tomáš Raždík:  Ano.
Martina:  Ono je svými referendy proslulé možná nejvíc na světě. K čemu všemu můžou být referenda vyvolána? Může se skutečně každý Švýcar vyjádřit úplně ke všemu?
Tomáš Raždík:  Není to úplně ke všemu. V ústavě mají napsáno, že mají volitelné referendum. Když se Švýcarům nelíbí nově přijatý zákon, nebo zrevidovaný zákon, aktualizace nějakého nového zákona, tak pokud do sto dnů nasbírají 50 000 podpisů, tak to jde do referenda, a lid rozhodne, jestli by se jim to líbilo, nebo nelíbilo.
K vyvolání referenda ve Švýcarsku stačí založit sedmičlenný výbor a sesbírat potřebný počet podpisů
Martina:  Promiňte, kdo může referendum vyvolat?
Tomáš Raždík:  Musíte založit sedmičlenný výbor, který se oficiálně přihlásí.
Martina:  To znamená, že se třeba rozhodnou sousedé?
Tomáš Raždík:  Lidé švýcarské národnosti. Čili, to je jedno referendum, volitelné referendum. Potom tam jsou povinná referenda, která jsou pro politiky závazná, to jsou témata, o kterých se vždy musí dát hlasovat, tedy v podstatě přistoupení k různým k mezinárodním organizacím zajišťujícím obranu. My jsme členy NATO, ale žádné referendum k tomu nebylo, žádná veřejná diskuse, a to by bylo ve Švýcarsku nepřípustné, protože přímo v ústavě mají, že co se týká organizací kolektivní bezpečnosti, je povinné referendum. Mimochodem, Švýcaři se stali členy OSN až v roce 2002, asi deset let po Severní Koreji, protože jsou podezíraví, a tato organizace se jim moc nelíbila, takže to v referendu několikrát odmítli, a vstoupili až v roce 2002, jako jedni z posledních. A myslím, že jsem někde četl, že byli snad jediní, kdo do OSN vstupují na základě referenda. A potom existuje ještě třetí referendum, a to referendum o změně ústavy. Oni tomu neříkají referendum, ale „lidová iniciativa“, kde se zase založí sedmičlenný výbor, a sbírá se ne 50 000, ale 100 000 podpisů. A může se navrhnout částečná, nebo úplná změna ústavy.
Martina:  A existují nějaká témata, k nimž referendum zkrátka vyvoláno být nemůže? Třeba, že by si Švýcaři odhlasovali zrušení daně?
Tomáš Raždík:  Paradoxně, když jste to zmínila, tak Švýcaři mají v přechodných ustanoveních ústavy něco, co asi spoustu lidí šokuje. Je tam napsáno, že pravomoc státu vybírat přímé daně a DPH je časově omezená. Naposledy měl tento mandát státu vybírat daně vypršet v roce 2020, a Švýcaři ho v referendu prodloužili do roku 2035. Čili Švýcaři jsou tak demokratická země, že drží v rukou i pravomoc, jestli stát bude vybírat daně, nebo ne.
Čili, Švýcaři můžou udělat referenda o tom, co je napsáno v ústavě, o jiných věcech ne. Nemůžou měnit rozhodnutí soudu, a tak dále. V podstatě mohou dělat referenda o všem, co je napsáno v ústavě, kde jsou vyjmenovány věci, o kterých se může hlasovat. O tom můžou hlasovat, o ničem jiném ne.
Ale potom existují referenda na nižší úrovni, na úrovni obcí a kantonů, a tam to je zase definováno kantonální ústavou. Mám tady ústavu kantonu Zug, a tuším, že tam jsou také vypsána pravidla, kdy se může udělat referendum. Třeba pokud kantonální parlament schválí výdaje nad půl miliónů franků, nebo opakovaný výdaj nad padesát tisíc franků, mohou lidé rozhodnout, že to půjde do referenda, a rozhodnou, jestli ano, nebo ne.

TOMÁŠ RAŽDÍK
The post Švýcaři mohou v referendu rušit zákony, určovat strop výše daní – i zda má stát právo daně vybírat first appeared on .


Nejčtenější za týden