Meditace na téma stěhování do velkoměst.
Milý čtenáři, včerejší příspěvek týkající se bydlení v Berlíně mě přivedl k tomu, napsat pár slov na téma bydlení a koncentrace lidí obecně. Mám totiž dojem, že svět jako celek v tomhle směru trochu zešílel, ale není si toho úplně jasně vědom.
Než začnu: prosím, aby sis tento text nevykládal tak, že chci popsanou situaci řešit nějakým státně-úředním zásahem shůry. To nechci; ale zvlášť někteří lidi na pravé straně spektra mají tendenci reflexivně obhajovat jakýkoliv spontánně vzniklý společenský stav. A pokud jej někdo kritizuje, čtou mezi řádky jeho kritiky nevyslovený plán nějaké bolševizace. Setkal jsem se s tím vícekrát, tak bych se tomu tentokrát rád vyhnul. Tak tedy: nemám v úmyslu navrhovat nějaký celosvětový úřad pro rozdělení obyvatelstva. Chraň pámbu.
Je to spíš tak, že mě zajímají různé paradoxy světa, a mezi ně patří i situace, kdy se tisíce drobných individuálních rozhodnutí slijí do něčeho, co nakonec není výhodné skoro pro nikoho z těch zúčastněných. V tomto případě, proč metropole typu Prahy, Berlína, Londýna či Barcelony neustále bobtnají – i na úkor kvality života v nich.
Na tenhle paradox jsem pochopitelně nepřišel sám. V teorii her jej popsal W. Arthur Brian, ekonom působící ve městě Santa Fe (Nové Mexiko, USA; Brian je ale rodák ze Severního Irska). Jeho článek s dost nevzrušivým názvem „Inductive Reasoning and Bounded Rationality“ vyšel roku 1994; ale všeobecně je znám jako „problém baru El Farol“.
(Samozřejmě ani on nebyl úplně první, kdo s takovým uvažování přišel. Ale jeho popis je elegantní a srozumitelný.)
W. Arthur Brian před barem El Farol
Takže, o co jde?
El Farol je malý, pěkný bar ve městě Santa Fe. Hraje tam živá irská muzika, teče Guinness a vůbec. Je to skvělé místo ke strávení večera, ovšem za předpokladu, že nedorazí příliš mnoho hostů. Jelikož Arthur Brian musel být trochu exaktní, stanovil jako horní mez číslo 60. Dokud je hostů méně, užijí si. Pokud jich je více, je už bar tak narvaný, že by na tom byli lépe, kdyby zůstali doma: podupané nohy, vzájemné šťouchání lokty, fronta u pípy a ani tancovat se v takovém davu nedá.
Teď si představte, že sedíte doma v Santa Fe a rozhodujete se, zda má cenu vyrazit do El Farolu. Potíž je v tom, že nevíte, kdo další se také rozhodne, že vyrazí. Dost snadno se může stát, že se v baru sejde celé město a navzájem si otráví večer, a další večer bude prázdno, protože si ze včerejška všichni odnesli poznatek, že tam nemá smysl chodit. Docela těžké rozhodování, že?
Aneb, jak říkal jiný slavný mrtvý bílý muž, trenér Yogi Berra :
(Y.B. vyprodukoval za svůj život vůbec úžasné citáty, u nichž si nejste jistí, zda byl v danou chvíli blázen nebo génius. Pokochejte se – ale pak zpátky k tomuto článku