20. 1. 2012
Přijdou doby, kdy lidé nebudou moci snášet normální duchovní potravu danou Božím vtělením do tohoto světa, i obrátí se ke gnózi nebo k doketismu. V obou jmenovaných směrech je Ježíšova osobní historie Nazaretského tesaře a hlasatele Božího království nahrazena teoretickým konceptem. Ježíš nemá tělo, není člověkem z masa a kostí, ale stal se ideou, programem, mocenským nebo mediálním tématem, souborem rituálních předpisů rozlišujících, co je čisté a nečisté, co je zakázáno a co je povoleno. Toto nebezpečí reálně hrozilo křesťanským církvím koncem prvního století. Svědčí o tom historicky poslední spisy Nového zákona: List Jakubův, Janovo zjevení a jeho listy. A stejné je to i dnes. Místo zdravého rozumu kráčejícího ruku v ruce s vírou ( fides quaerens intellectum ) se na církevní půdě začínají během spánku téhož rozumu rodit zajímavé náboženské můry. Podívejme se na stručný přehled současných křesťanských úletů. Polemický článek si nenárokuje plnost výčtu, ale chce podnítit rozumné věřící k zásadnímu zamyšlení.
1. Ježíš neviděl dobro a zlo dualisticky, ale přes podobenství obilí a koukolu na poli (Mt 13,24-30). Služebníci nesměli vytrhat koukol, protože by pošlapali pšenici. A šance na spásu je vždy, protože měl Ježíš rád i tuneláře-celníky a prostitutky, ale odmítal náboženské kádrováky typu farizejů a saducejů.
U nás vznikla na webu a prostřednictvím občanských sdružení a jiných proxy organizací, plných bizarních osob a tiskovin, jakási manicheistická parta křesťanských nenávistníků, kteří si nadpřirozeným způsobem nárokují božské právo k posuzování kohokoliv za cokoliv. Jejich kádrovací rastry a normy jsou dosti iracionální, ale jedno mají společné. Přesně ví, kdo je jejich „přítel“ a „nepřítel“, kdo je „dobrý“ a kdo „zlý“ a kdo koho „řídí“. Je to svět křesťanských estébáků naruby. Jak by v této partě dopadl náš liberálně (je to cizí slovo a znamená: „svobodomyslně“) smýšlející Spasitel, o tom netřeba diskutovat.
2. Ježíš viděl sociální problémy a jeho hlásání Božího království bylo jasně a jednoznačně zvěstováno nejprve a zásadně oněm „maličkým“ (Mt 5, 1-12). Všichni jeho současníci věděli, že je prorokem, protože prosazoval jako zásadní věc linii náboženské a sociální spravedlnosti a odstupu od zhovadilé politické moci (viz např. zabijácký Herodes). To bylo v plném v souladu s náboženskou disidentskou tradicí danou už od 8. století př. Kr. (prorok Ámos a další).
Polemiky a výzvy v poslední době (viz tento shrnující článek ) se jasně distancují od kolaborace (je to cizí slovo a znamená: „spolupráce“) oficiálních církevních struktur se současným politickým establišmentem. Vládní slepenec dlouhodobě požívá cca 10-15% důvěry veřejnosti, tj. pohybuje se na úrovni bývalé předlistopadové KSČ. Jedna věc je nezbytné jednání se státními úřady, které církev prováděla i za komunistů. Druhá věc je kolaborace s partajními zloději, kteří mají politické funkce v krajích nebo ve vládě. Dělící linie není vždy jasná, ale věřící a kněží v civilních zaměstnáních ji dnes vidí „zespodu“ a z reálu. Proto mají na tuto kolaboraci mnohem vyhraněnější a kritičtější názor, než je vrchnostenský pohled z biskupských sídel a z arcibiskupských paláců. Ptačí perspektiva nebyla Ježíšova specialita. Chodil vždy po zemi, a navíc pěšky. Přitom měl čas mluvit s normálními lidmi, kteří na tom ani tehdy nebyli nejlépe. Měl totiž lidi doopravdy rád. A klidně jim množil chleba a víno, když bylo potřeba.
3. V návaznosti na internacionální proroky jako Eliáš a Izaiáš měl Ježíš velmi zajímavý anti-nacionalistický program. Uznával vyvolení Izraele v linii Abraháma, ale odmítl kulturně-rasové určení vyvolení, tehdy hlásané oficiální náboženskou elitou. To později dokonal Pavel v Listu Římanům obhajobou spásy z čisté víry, a tím založil křesťanství jako nové světové náboženství oddělené od židovského kultu. Všechna evangelia dosvědčují Ježíšovu otevřenost při styku s příslušníky cizích kultur, které pravověrní Židé chápali jako nečisté jinověrce. Ježíš tyto „góje“ zázračně uzdravoval a dával za příklad Židům z hlediska víry (Samaritáni, obyvatelé řeckých měst, celníci, prostitutky, římští legionáři atd.). Navíc přišel do pravověrné Judeje z „Galileje pohanů“ (Mt 4,15) a odtud si také vybral své první průvodce a apoštoly. Ježíš byl prostě nábožensky „Jiný“, a za to byl také ukřižován.
Z hlediska tohoto dominantního faktu Ježíšova vtělení je zcela nepochopitelná současná česká nacionalistická až šovinistická linie mnohých křesťanů, popřípadě i církevních vůdců. Budování mytické identity „národa“ v neofašistickém hávu a v autoritářském střihu 30. let italského Mussoliniho či španělského Franca stojí v jasném konfliktu s budováním a hledáním Božího království, což byl hlavní Ježíšův program. Boží království není ani tu ani tam, ale „je mezi námi“ (Lk 17, 21). Ježíšovo evangelium odmítá ideu nacionálního vyvolení a jakýchsi mytických zásluh Izraele. Tradici vyvolení a zaslíbení vidí jako náročný úkol, nikoliv jako rezervoár politické nebo náboženské moci.
4. Ježíšova niterná spiritualita napojená na nebeského „Tátu“ (Abba) brutálně kontrastovala s oficiální strojeností náboženského centra v Jeruzalémě. Vystupoval jako ten, kdo má reálnou moc a autoritu, a ne jako zákoníci (Mt 7,29). Ti měli ovšem politickou moc, peníze a Jeruzalémský chrám. O to všechno přišli při druhém dobytí města římskými legiemi roku 70.
O Bohu se začalo v posledních měsících mluvit na plná ústa, ovšem převážně instrumentálně . Ve skutečnosti jde v mediálním náboženském diskurzu o restituovaný majetek církví, o jakési blíže nespecifikované „křesťanské hodnoty“, o nově objevený „národ“, a o podobná zprofanovaná témata. Zpolitizovaná média objevila demagogický a korumpující potenciál křesťanské ideologie a křesťanská spiritualita funguje jako maňásek v rukou šikovného divadelníka. Důvod nově probuzeného zájmu o tzv. „křesťanské hodnoty“ je nabíledni. Instrumentální rozum současné politické garnitury pochopil, že v revíru jejích ideologických hodnot došlo k fatálnímu úbytku lovné zvěře. Už doopravdy, ale doopravdy není z čeho brát, soudruzi. Pak už nepomohou ani nakradené peníze napumpované do celoplošné volební kampaně typu: „Volte naši ušlechtilou stranu“. V nouzi nejvyšší je Bůh vždy po ruce jako účinné opium lidu. A církve jsou svolné, protože mají hlásat Krista vhod i nevhod. Tak se přece domluvíme. I nabídne se křesťanským církvím podíl na politické moci a na majetku, který stát jménem nás všech šafářuje. A za to se od církví plošně vyžaduje ideologická loajalita nebo alespoň strategické mlčení k palčivým problémům společnosti. Zvláště je oceňováno mediální umlčování a jiná přátelská pacifikace případných kritiků společnosti, kteří se zrovna nacházejí v církevních řadách. A my, hoši co spolu mluvíme, naopak pomůžeme do námi ovládaných médií všem „pozitivním“ křesťanům, kteří vyznávají a podporují „naše“ hodnoty.
Člověk se nestačí divit, jak rychle se vrátily staré zlaté časy komunismu. V hlavních médiích se objevila malebná skupina novodobých provládních paxteriérů, a to všech možných odstínů. Od upřímně věřících naivních spiritualistů a neutrálních odborných komentátorů a teologů, přes národovecké ba nacionální pravicové intelektuály, až po aktivní kolaboranty (je to cizí slovo a znamená: „spolupracovníky“) s koaliční vládou, a dokonce i se samotným prezidentem Klausem. Nečekal jsem, že se něčeho takového ještě dožiji. A hlavně: že vůbec někdo bude potřebovat nové pacáky, a že si je bude vědomě pěstovat. Ale v nouzi pes i mouchy lapá.
Převzato z Umlaufovin